Každoroční Finlandia Midnight Sun jsem vynechával, protože mi nenabízela žádné zajímavé kapely. A nebylo mi osmnáct. Jenže obojí se letos změnilo. Lucca ani Support Lesbiens ve mě sice touhu nevzbuzovali, ale zato finská cello metalová formace, kultovní Apocalyptica s cenovkou 199 Kč pod širým nebem? Tak to jo ovšem, to jo!

Díky fuj počasí jsme se rozhodli přijít až na Apocalypticu samotnou, jenže web akce je obsahově bohatý asi jako britské porno, takže se pak věštěním z koule a upalováním motýlů dopátralo toho, že česká pop-rockovka hraje od půl osmé. Inu, příchod v 20:00. Ze stanice tramvaje to nešlo minout, protože směrem kamsi do lesů se táhl neunavný dav lidí a koneckonců i Kryštof Michal doléhal za devatero řek. Z asfaltové cesty se po chvíli stala mokrá tráva a z mokré trávy lusknutím prstů bahno. Tehdá jsem pochopil, k čemu jsou fajné Steelky. Měli jsme lupen navíc, a když jsme ho teda konečně udali (byť pod cenou), přiběhl kdosi a nabízel nám ho taky. Když jsme mu potřetí vysvětlili, že my taky prodáváme, tak se s jásotným “aha” odklopýtal lovit zákazníky. Ochranka při vstupu byla nekompromisní a nenechávala ani prázdné PET lahve. Bůhvíproč.

Branická louka měla konzistenci kluzkého čehosi se zeleným povlakem, takže jsme se nadobro rozloučili s čistými botami. U vstupní brány byla záchodová vesnička, stejně jako všemožné totemy (či co) a obří fatra, která hřála i na pět metrů daleko. Jenže pak finská idylka skončila. Všude byly fronty. Na cokoli, kdekoli. Většinou jste se postavili do fronty a ani jste nevěděli, na co frontu stojíte, protože dosahovala takové délky, že nebylo vidět dopředu. Na buřta se čekalo sice jen takových 10 minut (opéct buřta na klacku jste si mohli za 35 Kč), zato urazit tři metry u stánku s pitím se rovnalo promítání Two Towers EE. Tohle teda bylo docela podceněné. Jestli bylo v areálu (jak se oplocená louka honosně nazývala) takových 3 000 lidí a k tomu asi 8 stánků s dvou až tříčlennou obsluhou… Říkám vám, bar, který stál uprostřed a lidi k němu mohli ze všech stran, byl nonstop obehnán horou návštěvníků. A koupit si pití opravdu stálo hodinu času. Pak nějak chyběly koše. Pár jich bylo u vstupu, ale jinak prostě nikde. Sice chodili omontérkovaní fachmani s pytli, ale zkuste nahánět dva chlapy po celém prostranství.

Ale k programu. Když se z pódia vykecal pryč strašně vtipný mistr Hezucký, okamžitě se tam objevila čtveřice, kvůli které přišla většina lidí. Soudím to dle přesunu notné části blíže k pódiu. Vepředu u stage to muselo být asi fajn, ale pokud tam člověk nestál už od šesti, neměl moc šanci se tam procpat. Takže jsme stáli “takticky” vzadu, kdy měl člověk pořád fajn výhled na jeviště a přitom neměl z hráčů pidimužíky. A rozkrájet byste mě mohli, ale na první song si nevzpomenu. Nicméně druhou vyšvihli fantastickou a legendární Sepultuří Refuse/Resist, což skvěle všechny rozparádilo. A pak už to jelo. Jeli kousky od Metallicy, třeba One je naživo naprosto úchvatný, ještě když se nakonec přidají ony bicí. Myslím, že i Wherever I May Roam padlo. Na několik písní se ke kapele přidal jistý zpěvák, jehož jméno jsem nezaregistroval (snad Johnson), jenže z dálky vypadal jako Corey Taylor, a protože přišel zrovna na I’m Not Jesus, tak mi srdce plesalo, že to je skutečně on. Ale že prý má vousy, žena říkala, a vůbec zněl jinak – ne, nebyl to on. Krom toho si zanotoval i Life Burns! a pak tuším How Far, což v originále zpíva Marta Jandova, takže trochu nezvyk. Kapela samotná si pak střihla naprosto úžasné a pouze instrumentální Hope, Bittersweet, Grace nebo Last Hope. Když po posledním několikaminutovém jamování Finové mávali a šli pryč, ihned se zase vrátili a zahráli srdcovku, I Don’t Care. Fantazie. No a pak infarkt. Vyflákli tam Hall Of The Mountain King. Srdce mi plesalo, to jsem vůbec nečekal. A byl to správný bordel. Totální aplaus a jásot.

I když akce celkově byla spíše slabší, Apocalyptica byla naprosto fantastická a dokonce předčila má očekávání. Banda si hraní nesmírně užívala, pořád po pódiu pobíhala a mávala s nástroji jako s hadrovými panenkami. Kdybych byl blíž pódiu, bylo lepší počasí, více stánků, hned by to dostalo hvězdičku navíc. Takhle to byl jen zablácený večer, který vytáhla finská čtveřice z krize.

Angličtí hardcore punkeři Gallows, kteří si berou na paškál kdekoho, vydávají letos dlouho očekávanou desku (o které jsem upřímně nevěděl). Grey Britain má poukazovat na sociální a politickou situaci na ostrovech. Po neuvěřitelně agresivním a chytlavém Orchestra Of Wolves, které bylo nabité hitovkami jako In The Belly Of The Shark nebo Staring At The Rude Bois, jsem se tak na druhou desku kapely docela těšil, koneckonců najít dobrý hardcore, který by mě bavil, se mi daří pořád míň a míň.

I když to nedělám často, dneska se pozastavím nad intrem celého alba. Dvaapůlminutová The Riverbank navodí fantastickou atmosféru a posluchače hrozně namlsá na ostatní tracky. Violoncello, které hraje jednoduchou, leč tajemnou, melodii, je v poslední minutě vystřídáno kytarou a bicími, načež se připojí i Carterův hlas a opravdu povedený “otvírák” je na světě. Ten se plynule přeleje na druhou London Is The Reason, která sází, jako většina ostatních skladeb, na rychlé tempo, chytlavé kytarové riffy a ječené texty, v refrénech pak v chorálu. Se zbytkem alba je to podobné. Prostě paříte a paříte, abyste se pak zasekli na The Vulture (Acts I & II). První polovina je tvořena výhradně akustickou kytarou, doprovázenou melodickým zpěvem, aby se to v půlce zvrtlo a proměnilo v typický gallowsovský bordel. Ona druhá část dostala i videoklip, kterým se ale nenechte zmást, protože i když tam kapela hopsá v oblecích, na konci to dopadne úplně jinak :) Jedna z nejlepších pecek na albu, se skvělou atmosférou. Hned po ní následuje další moje oblíbená, The Riverbed. Od začátku slušný nářez, posledních 70 vteřin je opravdu hutných, s nádechem něčeho tvrdšího. Před koncem vás pak akorát zarazí Misery, fantasticky melodická a, promiňte mi výraz, procítěná písnička, která udělá za celým pochmurným albem skvělou tečku. Tu by měla sice udělat skladba Crucifucks, ale ta se v polovině z příjemného punku přeleje do nezáživného a pohřebního orchestru, které mi ke zbytku alba nesedí. Zkrátka celou dobu hrozná jízda a pak najednou takováhle facka. I když by to mělo sedět ke stejně laděnému začátku, nějak jsem to nestrávil. Je to jako jíst čokoládu a najednou se zakousnout do kyselé okurky.

Z mých nadšených přirovnání asi tušíte, v jakém duchu se ponese závěr recenze. Gallows zkrátka dělají přesně takový hardcore punk, jaký mám rád, a i když kdysi Carter prohlašoval, že je to jeho bokovka a za pět let tu nebude (což záhy dementoval), kapela tu pořád je a fantasticky jí to šlape. Víc Grey Britain v hodnocení nedám, protože i když je to opravdu líbivá hudba, chybí mi tam kousky, které by se mi více zaryly do paměti. Zlaté hřeby a hitovky jsem prostě nenašel. Celá deska se veze nad průměrem, někdy něco vykoukne z řady, ale nijak dramaticky.

Moje hodnocení » 7/10

Tentokrát dorazili do komorní atmosféry na Strahově jména inklinující k tvrdším věcem. Sludgová Rosetta (USA), doom metaloví Blindead (POL) a progressivně post-hardcorový City Of Ships (USA) měli za úkol rozrážet ticho v pražském klubu a už na začátku prozradím, že obecenstvo dokázali rozparádit více než slušně. Pro kapely to byla česká premiéra, takže obě strany byly nedočkavé a plné očekávání.

Při vstupu se bohužel zespoda neozývaly žádné nástroje a na zdi visel jen smutně nápis, který avizoval o hodinu posunutý začátek. Inu, co s tím člověk může nadělat, že. Do pomalu se plnícího klubu kapely dorazily kolem půl osmé, načež okamžitě začaly s vybalováním. Krátce před osmou tak už na pódiu stála trojce z Ameriky. Pro City Of Ships to byl druhý koncert v Evropě (den předtím hráli ve Vratislavi), ale na jejich nasazení to nebylo zbla poznat. Já jsem je v životě neslyšel, ale po několika vteřinách bylo všechno jasné. Na pomezí post-hardcore a progressive rocku se komíhající sound, který se hnal po prostoru Sedmičky, byl fantastickým začátkem večera. Až mi bylo líto, že u pódia stálo tak málo lidí. Kapela si hraní sama užívala a hrála velmi energicky. Nevím, k čemu bych je přirovnal, ale byla to prostě fantasticky melodická a dynamická jízda, a kdo zůstal sedět u baru, udělal velkou chybu. Čas byl bohužel proti nám, a tak když jako čtvrtý song vyšvihli famózní Praise Feeder a pak skončili, bylo mi to strašně líto. Po čertech skvělá hudba. Letos pánové vydali svůj debut Look What God Did To Us, který určitě stojí za poslech. Na místě bohužel nebyl k zakoupení, stejně jako žádný jiný merchandise (nebo jsem si nevšiml).

Jako druzí se na pódium vecpali početní Poláci. Ti začali okamžitě dávkovat do přihližejících svůj tvrdý doom metal. Každý člen dával do vystoupení svoje maximum, čemuž odpovídalo i zaplněné hlediště. Prořídlý dav se pomalu měnil v tlačenici a v klubu začalo být teplo. Blindead vyšvihli několik songů bez pauzy, která by se ovšem hodila jednomu z kytaristů, kterému neustále vynechávalo kombo a dobrou třetinu celého vystoupení se s problémem potýkal. Na produkovanou energii to nemělo značný vliv a tak poslední Phaze II: Phenomena všechny naprosto uzemnila. Ohromný flák zvuku se prodíral do všech přítomných uší a bylo zábavné sledovat, jak se celá kapela naprosto stejně kýve do rytmu. Po necelých 40 minutách se s námi chlapík s trikem “Epic Fail” bohužel rozloučil a všichni už jen tajili dech na zlatý hřeb večera.

“Příjemným” překvapením bylo, když si Michale Armine přinesl na plac notebook od HP a ne obligátní MacBook. No považte, kolikrát jste toho byli svědky. Inu, malá vsuvka, zpátky k dění. Na poslední kapelu večera už bylo u pódia hodně husto, fotografové do sebe šťouchali a všichni se dost mačkali. No a tehdy to přišlo. Naprostá fenomenálnost, epičnost a mohutnost, kterou čtveřice za svou herní dobu vytvořila, nejde popsat. Vokálista naprosto v extázi procházel mezi lidmi, stál na odposlechu a zapojoval ostatní. Někteří si mohli zazpívat, já jsem držel mikrofón, žena mu ho zase podala a všichni ostatní byli prostě k uvytržení. Ohromná dravost a hutnost zvuku, dynamičnost a agresivita bicích a nepopsatelný growl učinil z vystoupení Rosetty naprosto dechberoucí zážitek. Kapela “musela” ject dokonce i přes deadline dvaadvacáté hodiny, protože dav si prostě vyřval další song. A že stál za to. Pořádný hardcore. Pak už všem vypověděla krční páteř a hlasivky. Tečka.

Naprosto odzbrojující večer. Fantastická jména vykonávající famózní výkony. City Of Ships byli báječným překvapením, jejich vlezlý progressive sound mě teď všude pronásleduje. Chlapům strašně držím palce, protože si zaslouží mnohem větší pozornost. Blindead předvedli asi to, co se od nich očekávalo, a to pořádný metalový výplach. Škoda, že je provázely technické obtíže, ale i tak předvedli hodně povedený kus ze své diskografie. Pro mě bohužel nejslabší článek večera. No a Rosetta. Na to neexistují slova. Po skončení jsem chtěl být zklamán, protože jsem očekával víc věcí z Wake/Lift (jak já jsem si přál Monument!), ale po tom, co tam pánové předvedli, se na ně nelze ani ždibíček zlobit. Naléhavostí a energií nabitých 40 minut, které nestačily. I když kapely dorazily o fous později, než měly, a přišlo se tak o pár minut v Sedmičce tolik ceněného času, večer to byl naprosto bombastický.

» Fotky z koncertu na Picase

Smíšenou metalovku Coal Chamber jsem poslouchal kdysi v mládí, jenže sotva jsem s nima začal, prásk ho a byli pryč. Místo toho si frontman Dez Fafara (mějte se fanfárově!) založil, na popud vzrůstajícího hladu po tvrdší hudbě a rozjíždějící se metalcore vlně, vlastní kapelu DevilDriver. Jejich první dvě alba patří podle mého k základním pilířům žánru, zatímco poslední The Last Kind Words mě neoslovilo ani omylem. A tak, jako každý druhý rok, letos vychází placka Pray For Villains. A co na to mé labužnické ucho?

Při prvním poslechu nic. “Generic DevilDriver album” bychom mohli říci. Nepříliš melodický metalcore bez nápadu, s hrdelním zpěvem a neustále fungujícimi bicími. Člověk se ale nevědomky přistihne, jak do zběsilého tempa kývá hlavou a pomalu zjišťuje, že to album je vlastně docela slušný. Není to uplný zázrak jako první dvě alba, nicméně se to poslouchá zatraceně dobře. Hudba zkrátka šlape, Dez řve jak na lesy a John Boecklin se snaží rozmlátit každý činel nebo buben. Pokud bych to měl přirovnat k filmu, tak Pray For Villains by byl takový snímek, který si dáte hodně nahlas, uděláte si k němu tunáž popkornu, dva litry chlazené Coke a pak si ho bezmyšlenkovitě užíváte. Skladby se většinou liší jen kytarovými riffy, bicí totiž neustále jedou to svoje trtrtrtrtrtrtrtrtrtrtr cink cink a zpěv musíte skutečně poslouchat, aby jste mu rozuměli. Ale prostě jako celek super, sice těžko najít favorita, ale i přesto se vystříbřily nějaké kousky. Another Night In London na mě prostě dýchá duchem těch starších LP, kdy se sázelo na chytlavý refrén a melodičnost. I když melodie si moc člověk neužije, refrén si jistojistě nejednou zahalekáte. Nejlepší věcí ale je určitě Teach Me To Whisper, kdy se střídá pekelná jízda se skvělou kytarovou melodií a refrénem, kdy víte, že se to pak hrozně zvrtne a bude to bordel. Bicí tady hodně tahají, dodávají songu naprosto nový náboj a v hlavě vám bude neustále znít “making the best of the bad situation, making the best ooof”.

Víc už říct nedokážu. Kdyby se ostatní písničky jmenovaly “Other songs on the album”, bylo by mi to fuk, protože tak prostě zní. Nedokážu je podle poslechu od sebe rozlišit, nedokážu je vyjmenovat. Vím ale, že je prima si je pustit, protože sakra odsýpaj a je to zase nějaký nový povedený metalcore. Jako zpestření pak působí dvě skladby, které tahají jinak normální desku z průměru a činí ji tak ještě více hodnotnější. Lehce stravitelná hudba, nad kterou se člověk asi moc nepozastaví, ale rozhodně potěší.

Moje hodnocení » 7/10

Jak to vlastně správně všechno mělo být. Tituly asi nesedí občas přesně, ale člověk si to domyslí :)

Lajna je z “Simpsonovi – S18E18 – Zmýlená neplatí”. Za meetingovej matroš děkuju Aktuálně.cz, TV Nova a Z1.

Po třech letech vydává tahle moje veleoblíbená kanadská kapela další desku. Na pražském koncertě s Anti-Flag zahráli poprvé song Turn Your Back, který mě vůbec, ale vůbec neoslovil. Čekalo se a čekalo, až se pak na světě ukázal druhý singl Rusted From The Rain (video), který mi trošku zvedl náladu. Starý dobrý feeling a sound, podle kterého Billy Talent poznáte na hony daleko. Jen se tolik neřvalo a zdálo se to býti klidnější.

Po pár posleších jsem zjistil, že skladba je prudce nakažlivá, a že se na album nemůžu dočkat jak pes na kost. A když se mi dostalo poprvé do ruky (do uší), byl jsem trošku zklamán. Poprvé projelo jen tak. Podruhé. Potřetí. No a pak zlom. Nejelo mi doma nic jiného. Je to prostě naprostá bomba, co vám budu vyprávět. Nejedná se sice o žádnou přelomovou událost v diskografii Kanaďanů, ale fanoušky odvaří. Můžete argumentovat, že pánové se nikam neposunuli, že jejich zvuk nedospěl a bla bla bla. A kam by měl furt dospívat? Yeah Yeah Yeahs vyšvihli poslední It’s Blitz jako příšerný mix diska, synthpopu a vzdáleně připomínajícího indie rocku, noví Sunshine jsou pořád “party” kapela a rozloučili se nadobro se svou temnou stránkou a tak bych mohl pokračovat dál. Jsem prostě nadšen, že si můžu dnes poslechnout nový materiál, který disponuje veškerými prvky, díky kterým ho tak zbožňuju. Billy Talent III je prostě nahuštěna chytlavými kytarovými riffy a melodiemi, skvěle dynamickými bicími a fantastickým Benjaminovým zpěvem. Jen se tolik neřve a hudba se zdá být méně agresivní. Pokud se vám líbila obě předchozí alba, bude se vám zaručeně líbit i tohle. Tvrdší punk rock, chcete-li, melodičtější post-hardcore, je-li libo.

Čtveřice ničím nepřekvapila. A já zvolávám: hurá! Připravili desku se všemi ingrediencemi, které mají mazlíčkové rádi. Když jsem tak postupně lafiskoval tracky z alba na Last.fm, zjistil jsem, že je mám označeny v podstatě všechny. A není se čemu divit. Je to prostě starý dobrý sound kapely, který trošku možná někde zlehka zjemnil, ale je to pořád skvělá jízda s fantasticky splašenou basou, energickými bicími, brilantní kytarou a extázním vokálem. Nasajte atmosféru alba skladbou Tears Into Wine a už si zaškrtněte datum vydání. 14. července to všechno propukne.

Moje hodnocení » 9/10

Dneškem přináším na svou půdu nový formát! Protože v československých luzích a hájích je dobrých videorecenzí jako šafránu (zdravíme Ondru Broukala!), chtěl jsem si vyzkoušet po tomhle fiasku, jaká hrozná věda udělat dobrou videorecenzi musí být. Jak by Jeremy řekl: “How hard can it be?”

Přiznávám, že poslední dobou furt koukám na Zero Punctuation (doporučuji všemi Bludišťáky!), takže můj slovní projev je tím lehce zdeformován. Samozřejmě konstruktivní kritiku vítám, tu nekonstruktivní si strčte za klóbrc. Howgh & Enjoy.