Všichni jsme to někdy udělali. Kamarád, soused, známý, známý známého. Každý vás zná hlavně jako toho „přes počítače“, a protože jste si nějakým způsobem blízcí, mohli byste se jim podívat na počítač, ne? Běhá jim to nějak pomalu, divně to chroupe a furt jim vyskakuje nějaká hláška, že něco vyhráli, ale ještě jim nic domů nepřišlo. A to tam už psali celou adresu a zaplatili i členský poplatek. A furt nic čoveče. A ty seš přes ty kompjůtry, ty bys mi mohl pomoct. A zadarmo.
Důvod číslo 1: Tys’ to koupil, tys’ to rozbil.
Když jdete někomu opravit počítač, uzavíráte jakousi dohodu. Takovou společenskou dohodu, mezi vámi dvěma. Vlastník počítače jej vám svěřuje s veškerými nadějemi. Je to jeho dítě a vy jste doktor. Takže se posadíte a dáte se do léčení.
Jenže. Vyřešíte jednu věc a pokazí se jiná. Což samozřejmě nepoznáte vy ani majitel okamžitě, nýbrž až následující den.
„Jsem myslel, žes’ to opravil. Teď mi zase nejde tohle.“
Kdyby vám za vaší službu zaplatili, bylo by to v pořádku. Za svou práci pak ručíte. Ale nedostali jste nic. A oni naopak dostali váš cenný čas. Jenže za své výsledky ručíte tak jako tak. I když to děláte z vlastní dobroty.
Důvod číslo 2: Lidé si necení věcí, co jsou zadarmo.
Vstup na koncert zdarma? To asi nebude ta kapela moc dobrá.
Lidé si spojují kvalitu služeb s částkou, kterou za ní musejí vydat. Jak by pak asi vyžili právníci, co si účtují tisíce korun za hodinu. Když si říkají o tolik, tak musejí být ale sakra dobří, ne?
Když si tedy někdo myslí, že nejlepší auto je to nejdražší, co by si myslel o autu zdarma? Vybrali byste si doktora, který udělá transplantaci srdce vaší matce za deset milionů korun, nebo toho, který to udělá za pivo?
Důvod číslo 3: Budou to tak chtít do smrti.
Lidé, kterým jste spravili počítač jednou a zadarmo, si od té doby budou myslet, že to tak budete dělat neustále. Je jim jedno, že jste tisíce hodin sbírali vědomosti a zkušenosti. Je jim jedno, jaké máte všelijaké certifikace. Je jim jedno, že za práci se platí. Udělal jste to přece zdarma. Jednou.
Když to pak zkusíte někdy rozseknout a o něco si řeknete, začnou fňukat, že jste přece kamarádi. „A minule si za to nic nechtěl.“
Jenže nechat si platit za práci je to, co odlišuje amatéra a profesionála. Když si necháte platit, budou se chovat úplně jinak.
„Hele, v práci mám za hodinu 500 Kč, že seš to ty, tak za polovic, kej?“
Důvod číslo 4: Budou si toho čím dál tím víc vymýšlet.
Když jim odinstalujete všechny toolbary, zaktualizujete antivirus, spustíte anti-spyware a nainstalujete ovladače na jejich nový MP3 přehrávač, v jejich očích se stanete všemohoucím polobohem, kterému budou volat vždy, když jim cokoli na počítači nepůjde. Vděku ale moc nepoberou a nakonec s vámi nebudou v lecčem souhlasit. Půl hodiny se s nimi o něčem dohadovat, aby vám pak řekli, že jejich řešení se jim líbí víc a mělo by se to tak udělat? Ne, děkuji.
Důvod číslo 5: Pomalu se stanete bezpáteřním.
Pracovat zadarmo je nejen nevýhodné, ale také to oslabuje vaši pozici profesionála. Když budete podnikat a pak potichu zasílat faktury a doufat, že je někdo proplatí, moc dlouho asi nevydržíte. O peníze se zkrátka musí říkat. Nikdo je nerozdává jen tak.
Je důležité si říci hned poprvé o peníze. A pak s touto sazbou zůstat. Nikdy neříct: „Tohle byla maličkost, za to mi nic nedávej.“ Viz důvod číslo 3. Když jste něco udělali zadarmo, znamená to buď že jste nevěděli, oč jde, nebo jste to neudělali pořádně.
Být nejvíc nejoblíbenější mezi vašimi známými jako počítačový génius je jedna věc, ale vždy si řekněte o peníze. Dodá vám to na důvěryhodnosti, budou si vaší pomoci více cenit a koneckonců, nebudou volat tak často.
Zdroj: Experts-Exchange
