Ještě, než se začnu rozplývat nad obsahem, dovolte mi poučit případné jedince, kteří nejsou s těmito pány obeznámeni. Josh Homme je muzikant vyskytující se v hromadě kapel, nejznámější Queens Of The Stone Age, Eagles Of Death Metal, The Desert Sessions, Kyuss, případně ho můžete znát ze spoluprací s UNKLE, Mastodon či třeba The Strokes. Dave Grohl je něco podobného: Nirvana, Foo Fighters, Tenacious D, Killing Joke… No a John Paul Jones je nejznámější jako baskytarista z Led Zeppelin. That’s all folks, let’s move on.

Celé dlouhé čtyři roky spolu pánové spolupracovali, aby loni na podzim vyplivli do světa něco, co všem srazilo brady k zemi. 66 minut a 11 vteřin naprosté euforie, znějící jako mix extázního stoner a hard rocku. Album je tak skvěle vyvážené, fantasticky se přelévá z jednoho klidného, „barově“ pojatého zvuku, do rytmické jízdy, která ale neurazí ani vaši babičku (vážně). Zdárným příkladem budiž hned první No One Loves Me & Neither Do I. Jako byste rozmíchali do sebe QOTSA a EODM. Fantazie. A co teprv, když se do toho chlapi opřou už od začátku. Právě Dead End Friends a Reptiles jsou moje nejoblíbenější skladby na celém LP. Skvěle totiž odsýpají, donutí vás se pohupovat do rytmu, budete si muset brumlat text. Zmíním fantasticky houpavou Elephants nebo Bandoliers s oldschoolovým nádechem. Druhá polovina už se mi trošku ale ztrácí. Zachraňuje jí leda osmiminutová Warsaw Or The First Breath You Take After You Give Up, která s podlézavými „uchrchlanými“ kytarami a sóly zkrátka zaujme. Hopsavý Gunman není vůbec k zahození, ale je na mě prostě moc… hopsavý.

Říká vám něco stoner rock? Říká vám něco hard rock, ale jak byl za stara (ne ty splácaniny s nu-metalem typu Drowning Pool apod.)? Tohle je prostě deska, kterou musí mít každý, komu se líbí Queens Of The Stone Age nebo Eagles Of Death Metal. Je to naprostá bomba, která mi loni zvedla náladu, protože ze všech mainstreamových skupin vydalo dobré album opravdu málo z nich. V odkazech uslyšíte, o čem tu básním, a garantuji, že se bude líbit. Já jsem polapen.

Moje hodnocení » 9/10

Zvyklý na vypalovačky typu Hiding Knives nebo Forcing Out The Silence se svou temnou atmosférou, jsem se k deseti novým skladbám prokousával dlouho. Znělo to klidněji, melodičněji, zkrátka nepadla na mě potřeba headbangovat. Když jsem ale desku poslouchal podruhé, potřetí, už se mi to rýsovalo. Už jsem přestával být skeptický, už jsem chápal všechny nadšené recenzenty. Co Junius ubrali na agresivitě, to naprosto mistrovsky dohnali na vážnosti. Svůj podíl na tom určitě má i celý koncept desky, založený na příběhu Immanuela Velikovskeho. První Birth Rites By Torchlight tak odstartovává fantastické vyprávění, skvělých 10 písní, které mísí post-rockovou naléhavost a epičnost se zvukem post-punku, prolévanou výstřižky z rozhovorů s I. Velikovskym. Ať už to je A Dramatist Plays Catastrophist nebo Ten Year Librarian, všechny songy mají svou hloubku, svoji vlastní a chytlavou melodii, vyprávějí kus příběhu… Garantuji vám, že po nějakých čtyřech posleších už budete vědět, jaký kousek právě nadchází, budete si pobrukovat text, budete se pohupovat do rytmu. Jednou jedinkrát se pánové vrátí k naléhavému a dynamickému soundu a to v Stargazers & Gravediggers, kdy se do toho skutečně „opřou“.

Rozhodoval jsem se dlouho předlouho, zda-li si deska zaslouží 8 nebo 9 hvězd. I když o ní nešetřím superlativy, necítím z ní tolik epických částí a naléhavých pasáží, aby to se mnou patřičně hnulo. Jistě, těch 10 skladeb svou melodičností, dynamikou a dospělostí předčí všechno předešlé od Junius, ale tak nějak mi tam chybí ta agresivita. Je to zkrátka album, ke kterému zprvu nesmíte přistupovat jako k dalšímu „juniovskému“. Zbytečně si ho pak zkazíte a prohlédnout onu krásu vám bude trvat zbytečně dlouho.

Moje hodnocení » 8/10

Tehdá onehdá přišel on (hoj Ondro) a pronesl: „Bděj člověče oné blaženosti, jakou tato hudba skýtá tvému sluchovodu a hemisférám!“ (moc si to nepamatuju, možná to bylo jenom: „Hej čum, mazec.“). A inu od té doby se moje hudební priority zpřeházely, posunuly, roztřídily, vyřadily, za což mohou hlavně tyto desky, které mi onoho leta páně pomohly objevit kouzlo post-rocku.

1. 65daysofstatic – The Fall Of Math

Nepřekonatelný debut anglických 65daysofstatic se stal kolébkou mé vášně k žánru, který měl být již dávno vyčerpaný předtím, než jsem ho objevil. Kdykoli se rozjede úvodní Another Code Against The Gone, je to jako kdybych dorazil domů po padesáti letech z druhé strany planety. Je to předzvěst 10 skladbám, které v životě už nezapomenu. Když budu přehnaně sentimentální, každá, úplně každá skladba je pro mě jako snímek ze starého fotoalba. Tohle splynutí elektroniky, energických kytarových riffů a neuvěřitelných bicích jsem dosud nikde jinde nenašel. A nejspíš už ani nenajdu. Nejde to.

1. Another Code Against the Gone
2. Install A Beak In the Heart That Clucks Time in Arabic
3. Retreat! Retreat!
4. Default This
5. I Swallowed Hard, Like I Understood
6. The Fall of Math
7. This Cat Is a Landmine
8. The Last Home Recording
9. Hole
10. Fix The Sky A Little
11. Aren’t We All Running?

Click here to view the embedded video.

2. Maybeshewill – Japanese Spy Transcript EP

I když jsem tvrdil, že lepší směsici stylů a umu jak 65daysofstatic nikdy nenajdu, Maybeshewill šlapají krajanům sakra na paty. Více IDM, více samplů, více agresivity. Ale lepší nejsou. Neřeknu vám proč. Ale pořád, Japanese Spy Transcript EP patří k jedněm z těch desek, ke kterým jsem ochoten se každé ráno klanit. Až k nevíře, že se o takovýhle kapelách neví (leč to je na nich velké plus). Kdyby někdo neznalý (mainstreamem vychovaný) slyšel In Another Life, When We Are Both Cats před třemi lety, okamžitě by to označoval za emo věc. A víte co? Poslechněte si tu skladbu. A schválně zjistěte, jak je těžké, aby ve vás ta skladba nějaké emoce nevyvolala.

1. He Films The Clouds
2. Transmission One (Wires)
3. The Paris Hilton Sex Tape
4. Transmission Two (Cholesterol)
5. In Another Life, When We Are Cats
6. Transmission Three (Zombies)
7. Japanese Spy Transcript

Click here to view the embedded video.

3. Pillow – Explicit No Lyrics EP

K těmto nenápadným, neznámým a podceňovaným Belgičanům jsem přišel jako slepec k houslím. Chytlavé kytarové riffy, „veselost“, dynamika, svěžest (moment, píšu ještě o post-rocku?) a lehkost, s jakou se album poslouchá, učinilo tuhle nahrávku takovou třešničkou nebo doplňkem ke všemu ostatnímu, co jsem tehdy znal. A i když ji dnes většina odhodí s tím, že je to fádní, ohrané a bez nápadu, pro mě je to jedno z nejlíbivějších EP, co jsem měl kdy možnost slyšet.

1. Radar View
2. Rust Glory
3. Far Sounds Loop
4. Jack In The Fourth
5. Dubbed And Boxed

4. God Is an Astronaut – All Is Violent, All Is Bright

Jedna z alf a omeg post-rocku. Svými oplétačkami se space rockem se Irové stali tak nějak nepostradatelní v mém životě. Nenápadně, decentně, jemně a s citem dokážou člověka dostat do melancholie a pak vás klidně i dohnat k slzám a úzkosti. Nebo naopak od první vteřiny rozjet slušné tempo a postupně přidávat, až to pak s tělem šije. Fantastická směs přesně použitých samplů, vokálů a nástrojů.

1. Fragile
2. All Is Violent, All Is Bright
3. Forever Lost
4. Fire Flies And Empty Skies
5. A Deafening Distance
6. Infinite Horizons
7. Suicide By Star
8. Remembrance Day
9. Dust And Echoes
10. When Everything Dies

Click here to view the embedded video.

5. Mogwai – Mr. Beast

Jakoby skupin z ostrovního státu nebylo dost, co? Skotští Mogwai nicméně patří k post-rocku asi jako vidlička k noži. A snad alespoň tímhle ukonejším ty, kteří uctívají leda tak Godspeed You! Black Emperor a A Silver Mt. Zion. I když by se v repertoáru pánů dala najít spousta, spousta fantastických skladeb, ty na Mr. Beast jsou mi prostě nejblíž u srdce. Tajemnost, surovost, gradace a na druhou stranu melodičnost a hraní si s posluchačem dělá z té desky něco, co prostě nikdy nepustím z hlavy, bez čeho se nikdy už neobejdu. Fantazie. Jedna za druhou.

1. Auto Rock
2. Glasgow Mega-Snake
3. Acid Food
4. Travel Is Dangerous
5. Team Handed
6. Friend of the Night
7. Emergency Trap
8. Folk Death 95
9. I Chose Horses
10. We’re No Here

Click here to view the embedded video.

Disclaimer: Na žádné skladby si nedělám nárok, patří tomu, komu patří. Stáhnutelné soubory slouží jen na ukázku a do 24 hodin by měly být smazány

První Only If You Run to na vás zkouší hezky zlehka, žádné tlačení, pohodový rytmus. A ano, je tam cítit jistá „interpolovitost“. Nicméně jakoby zředěná. Není to post-punkový revival, je to prostě spíš pohodovější indiečko. A hodně, hodně chytlavé. Další Fun That We Have jakbysmet. Nic nikam necpe, nechá se velice příjemně rozjet do pohodové jízdy. Třetí Skyscraper ovšem ignoruju, jakýsi tříminutový skit mezi songy je možná pro někoho líbezná balada na kytaru a klavír, ale mě to tady hodně tahalo za uši. Hlavní hitovka a singl alba Games For Days je ovšem dostatečná náplast. Song jako vystřižený z B-Side Interpolu říznutý pěkně svěžným indie rockem. Velmi dynamická skladba, s chytlavým refrénem a vcelku pekelným koncem. Ta se povedla. Pak ale zase Julian polevil. Madrid Song a No Chance Survival do celého konceptu možná zapadají tím, že jsou to jsou melancholické předěly, nicméně působí rušivým dojmem, mezi ostatními skladbami. Unwind to tak zachraňuje trumpetami, které si myslím povedly stejně jako song, který působí jakýmsi vznešeným dojmem. Pak se zastavím až u předposlední Fly As You Might, což je taková kytarová srdcovka před koncem, skvěle procítěná, skvěle zahraná, skvěle zazpívaná. Opravdu paráda.

Když jsem probíral album takto song po songu, zjistil jsem, že mi ve skutečnosti nechutná, jak by mělo. Když jsem ho poslouchal „normálně“, líbilo se mi, Julianův zvuk mi sedl a já si jen pokyvoval a pozpěvoval. Když to teď ale podtrhnu a sečtu, poslouchatelných skladeb je ani ne polovina. Leč těch pár songů mě dokáže zabavit na několik týdnů a nebojím se, že by se mi obehrály. Budiž ty slabší momenty, ale upřímně, radši si poslechnu album s polovinou tracků skvělých, než s celým tracklistem zabořeným do průměru. Pokud jste nedočkaví na nové album Interpol nebo prostě jen zbožňujete indie, určitě Julianovi dejte šanci.

Moje hodnocení » 7/10

I když to nedělám často, dneska se pozastavím nad intrem celého alba. Dvaapůlminutová The Riverbank navodí fantastickou atmosféru a posluchače hrozně namlsá na ostatní tracky. Violoncello, které hraje jednoduchou, leč tajemnou, melodii, je v poslední minutě vystřídáno kytarou a bicími, načež se připojí i Carterův hlas a opravdu povedený „otvírák“ je na světě. Ten se plynule přeleje na druhou London Is The Reason, která sází, jako většina ostatních skladeb, na rychlé tempo, chytlavé kytarové riffy a ječené texty, v refrénech pak v chorálu. Se zbytkem alba je to podobné. Prostě paříte a paříte, abyste se pak zasekli na The Vulture (Acts I & II). První polovina je tvořena výhradně akustickou kytarou, doprovázenou melodickým zpěvem, aby se to v půlce zvrtlo a proměnilo v typický gallowsovský bordel. Ona druhá část dostala i videoklip, kterým se ale nenechte zmást, protože i když tam kapela hopsá v oblecích, na konci to dopadne úplně jinak :) Jedna z nejlepších pecek na albu, se skvělou atmosférou. Hned po ní následuje další moje oblíbená, The Riverbed. Od začátku slušný nářez, posledních 70 vteřin je opravdu hutných, s nádechem něčeho tvrdšího. Před koncem vás pak akorát zarazí Misery, fantasticky melodická a, promiňte mi výraz, procítěná písnička, která udělá za celým pochmurným albem skvělou tečku. Tu by měla sice udělat skladba Crucifucks, ale ta se v polovině z příjemného punku přeleje do nezáživného a pohřebního orchestru, které mi ke zbytku alba nesedí. Zkrátka celou dobu hrozná jízda a pak najednou takováhle facka. I když by to mělo sedět ke stejně laděnému začátku, nějak jsem to nestrávil. Je to jako jíst čokoládu a najednou se zakousnout do kyselé okurky.

Z mých nadšených přirovnání asi tušíte, v jakém duchu se ponese závěr recenze. Gallows zkrátka dělají přesně takový hardcore punk, jaký mám rád, a i když kdysi Carter prohlašoval, že je to jeho bokovka a za pět let tu nebude (což záhy dementoval), kapela tu pořád je a fantasticky jí to šlape. Víc Grey Britain v hodnocení nedám, protože i když je to opravdu líbivá hudba, chybí mi tam kousky, které by se mi více zaryly do paměti. Zlaté hřeby a hitovky jsem prostě nenašel. Celá deska se veze nad průměrem, někdy něco vykoukne z řady, ale nijak dramaticky.

Moje hodnocení » 7/10

Při prvním poslechu nic. „Generic DevilDriver album“ bychom mohli říci. Nepříliš melodický metalcore bez nápadu, s hrdelním zpěvem a neustále fungujícimi bicími. Člověk se ale nevědomky přistihne, jak do zběsilého tempa kývá hlavou a pomalu zjišťuje, že to album je vlastně docela slušný. Není to uplný zázrak jako první dvě alba, nicméně se to poslouchá zatraceně dobře. Hudba zkrátka šlape, Dez řve jak na lesy a John Boecklin se snaží rozmlátit každý činel nebo buben. Pokud bych to měl přirovnat k filmu, tak Pray For Villains by byl takový snímek, který si dáte hodně nahlas, uděláte si k němu tunáž popkornu, dva litry chlazené Coke a pak si ho bezmyšlenkovitě užíváte. Skladby se většinou liší jen kytarovými riffy, bicí totiž neustále jedou to svoje trtrtrtrtrtrtrtrtrtrtr cink cink a zpěv musíte skutečně poslouchat, aby jste mu rozuměli. Ale prostě jako celek super, sice těžko najít favorita, ale i přesto se vystříbřily nějaké kousky. Another Night In London na mě prostě dýchá duchem těch starších LP, kdy se sázelo na chytlavý refrén a melodičnost. I když melodie si moc člověk neužije, refrén si jistojistě nejednou zahalekáte. Nejlepší věcí ale je určitě Teach Me To Whisper, kdy se střídá pekelná jízda se skvělou kytarovou melodií a refrénem, kdy víte, že se to pak hrozně zvrtne a bude to bordel. Bicí tady hodně tahají, dodávají songu naprosto nový náboj a v hlavě vám bude neustále znít „making the best of the bad situation, making the best ooof“.

Víc už říct nedokážu. Kdyby se ostatní písničky jmenovaly „Other songs on the album“, bylo by mi to fuk, protože tak prostě zní. Nedokážu je podle poslechu od sebe rozlišit, nedokážu je vyjmenovat. Vím ale, že je prima si je pustit, protože sakra odsýpaj a je to zase nějaký nový povedený metalcore. Jako zpestření pak působí dvě skladby, které tahají jinak normální desku z průměru a činí ji tak ještě více hodnotnější. Lehce stravitelná hudba, nad kterou se člověk asi moc nepozastaví, ale rozhodně potěší.

Moje hodnocení » 7/10

Po pár posleších jsem zjistil, že skladba je prudce nakažlivá, a že se na album nemůžu dočkat jak pes na kost. A když se mi dostalo poprvé do ruky (do uší), byl jsem trošku zklamán. Poprvé projelo jen tak. Podruhé. Potřetí. No a pak zlom. Nejelo mi doma nic jiného. Je to prostě naprostá bomba, co vám budu vyprávět. Nejedná se sice o žádnou přelomovou událost v diskografii Kanaďanů, ale fanoušky odvaří. Můžete argumentovat, že pánové se nikam neposunuli, že jejich zvuk nedospěl a bla bla bla. A kam by měl furt dospívat? Yeah Yeah Yeahs vyšvihli poslední It’s Blitz jako příšerný mix diska, synthpopu a vzdáleně připomínajícího indie rocku, noví Sunshine jsou pořád „party“ kapela a rozloučili se nadobro se svou temnou stránkou a tak bych mohl pokračovat dál. Jsem prostě nadšen, že si můžu dnes poslechnout nový materiál, který disponuje veškerými prvky, díky kterým ho tak zbožňuju. Billy Talent III je prostě nahuštěna chytlavými kytarovými riffy a melodiemi, skvěle dynamickými bicími a fantastickým Benjaminovým zpěvem. Jen se tolik neřve a hudba se zdá být méně agresivní. Pokud se vám líbila obě předchozí alba, bude se vám zaručeně líbit i tohle. Tvrdší punk rock, chcete-li, melodičtější post-hardcore, je-li libo.

Čtveřice ničím nepřekvapila. A já zvolávám: hurá! Připravili desku se všemi ingrediencemi, které mají mazlíčkové rádi. Když jsem tak postupně lafiskoval tracky z alba na Last.fm, zjistil jsem, že je mám označeny v podstatě všechny. A není se čemu divit. Je to prostě starý dobrý sound kapely, který trošku možná někde zlehka zjemnil, ale je to pořád skvělá jízda s fantasticky splašenou basou, energickými bicími, brilantní kytarou a extázním vokálem. Nasajte atmosféru alba skladbou Tears Into Wine a už si zaškrtněte datum vydání. 14. července to všechno propukne.

Moje hodnocení » 9/10

Kdo se teď chytil za hlavu, že u nás někdo hraje taky post-rock, tak si ji může honem zase pustit. Pánové totiž inklinují spíše k electro- či powerpopu, takže většinu času se jedná spíše o jednohubkové, hopsavé songy. Kluci hrají instrumentálně, ale občas berou mezi sebe hosty, kteří jim tam něco zakdákají. Třeba hned první The Hidden Words obohatila o svůj hlas Ema Brabcová z bývalých Khoiba. Jeden z mých oblíbených songů. Následující Change The Designer už má onen nádech popovosti. Hudba se bez nějakých větších rafinovaností žene s jednoduchou melodií kupředu. What Is Happiness? je hlavní hit kapely. Hodně líbivá melodie, slušně odpíchlé tempo. Rozjuchanému duchu skladby napomáhá klávesista The Ark Jens Andersson, který za těch pouhých 153 vteřin odblekotá nesložitý text. V tu chvíli už ale tápete, jestli ta hudba přecejen nezní lépe beze zpěvu. I když Take Courage zní trochu jako z reklamy na nějaké nové auto, má nápad, který ale nikdo nikam nedotáhl. Hippodrome Freak je zase hodně hodně šílená skladba, kdy nástroje dostávaj pěknou zabíračku. Ale můžu vám říci, že když uslyšíte onen hlavní motiv skladby, budete se na to peklo vždycky těšit. Dodám, že na koncertě frontman Andy při tomhle kousku málem zboural obě stojící piána, a kdyby neměl 30kg, tak by se mu to i podařilo. V druhé půlce alba pak můžeme najít ty moje post-rockové pasáže. V This Chart se uječená kytara mísí s plácajícími se bicími, v Say se zase nástroje postupně slévají dohromady a přidávají na tempu. A zbytek alba? Rozjuchanej piano pop a jedna melancholická skladba, která mě neba.

Album se tak občas potácí z moc fajn pasáží do skladeb, které nějaký prvek dokáže pokazit. Ať už je to někdy zpěv tak někdy nedotaženost nebo přílišná jednoduchost. Tak jako tak musím říct, že konečně nějaká česká kapela zní světově a s druhým albem (jestli někdy přijde) se mohou pánové vyšvihnout ještě výš. Teď mi přijde, že si chtějí hrát svůj vlastní sound, ale na druhou stranu se zavděčit a zalíbit širší veřejnosti. Je potřeba si ale vybrat.

Moje hodnocení » 7/10

A skutečně. Už první Set Guitars To Kill (video) s podmanivou brnakvou melodií perfektně nastartuje celou desku a rozehřeje posluchače. Takovýhle rozjetý post-rock jsem tu dlouho neměl. Kapela razí spíše koncept svých kolegů z GIAA, kdy po celou stopáž kradmo rozjíždějí bordel a nenechávají člověka oddychnout, aby na konci dokonali největší zkázu. Průvodní song to jen dokazuje a poslední minuta je prostě peklo pro činely a struny, jenž dostávají v tom horlivém zakončení zabrat. Další A Little Bit Of Solidarity Goes A Long Way (video) po většinu doby se splašenými bicími provází uječenou kytaru, jenže ke konci se to jako vždy zvrtne v kontrolovaný bordel. Jenže pak až přichází vrchol alba. Clench Fists, Grit Teeth… Go! (live) představuje fantastický čokoladový střed desky, kdy se už po pár vteřinách hudba přeleje do skvělého post-rockového guláše, ne nepodobnému kytarovým věcem Maybeshewill, a s odbytým časem přibývá na intenzitě. Fantastický distortion doprovazený hutnou basou a svižnými bubny uvolňují salvu energie, za kterou by se leckteré metalové bandy nemusely stydět. Prostě skvělá věc, která překvapuje posluchače každým přelivem. Posledních 90 vteřin mě vždy odzbrojí a nezbývá, než sebou zmítat. Na LP najdeme i kousky ze zmíněného EP. I Capture Castles a The Voiceless mi ale na prvotině zněly o fous líp. Nemůžu si pomoct, čistější a hlasitější kabátek mi u nich moc nezavoněl. Zbytek desky zní pořád nabušeně a energicky, ale po fantastickém třetím tracku mi vždy zanikl. Recept je ale pořád stejný. Rozjetá melodie, která se většinu dobu nemění, aby v poslední půl minutě rozřezala posluchačstvo na nuggety. Za všechny zmíním třebas These Riots Are Just The Beginning, Eat The City, Eat It Whole nebo rozjuchanou Don’t Waste Time Doing Things You Hate.

Po Mono konečně další post-rockový interpret, který se letos dá bez přestání poslouchat. Pokud se vám oposlouchali už poslední GIAA, šáhněte po And So I Watch You From Afar (určitě i po jejich EP), protože je to nabitá hudba, energická a zábavná. S nápadem a nábojem. Škoda, že si na jejich LP nenašly cestu kousky jako třeba The Machine, které ale můžete eventuálně najít na bonusovém disku, který skýtá live verzi. Krom toho ale za pozornost nestojí.

Moje hodnocení » 8/10

A ono příjemné překvapení! Hned první Happy Up Here mi svými houpavými rytmy a specifickým „cinkáním“ něco připomínala, abych se pak dozvěděl, že to není nic jiného než proslulá Eple z prvního Melody A.M. I klip k průvodnímu singlu třetí studiovky je naprostá bomba. Ale na to jsem si již u Norů zvykl :) Přišlo mi, že letos používají mistři o něco více vokálů než minule, což jen potvrzuje další supr pecka The Girl And The Robot. Skvěle dynamická rádiovka, s líbivým zpěvem jen zvedá očekávání posluchače. Jenže pak faktor pařby lehce klesá, sice jako čtvrtá hraje zasněná This Must Be It, která má opravdu skvělou atmosféru, ale rozjetosti moc nepřidává. Po trip-hopovějším kombu se smyčci Röyksopp Forever (taky jste si vybavili Teardrop od Massive Attack?) přichází největší hitovka desky. Tricky Tricky s extrémně vlezlým hlasem Karin Dreijer Andersson (známe z What Else Is There?) perfektně odsýpá a nedává člověku vydechnout. Chytlavý a houpavý rytmus, doplněný správnými elektronickými meluzínami mě prostě dostal. A pak hned další rána – You Don’t Have A Clue. Uvolněnější tempo, při refrénu excelentně poskládané klávesy, do toho pár efektů… Prostě fakt paráda. Namlsaný takovými kousky mi už ale zbytek desky moc nejel. Avšak předposlední It’s What I Want znova získává moje slechy a po nezajímavém rozjezdu se skladba přetransformuje do hodně slušné jízdy, s vokály, které si budete muset při poslechu pozpěvovat. Were You Ever Wanted mi pak přišla jako perfektní písnička na rozloučenou, zasněná nálada, dokonalá tečka za ostatními jedenácti skladbami.

Od nového alba Norských stár jsem neočekával zhola nic. Ba jsem skoro nepočítal, že bych si ho pustil. Jak já bych si měl nafackovat! Perfektní placka, s energickými a lehce poslouchatelnými songy, které nepřestanou bavit ani podesáté. Možná je hodnocení nadsazené, ale tahle deska je jedna z málo elektronik, která mě dokázala tak oslovit. Sluší se doplnit, že později letos vyjde album Senior, které bude přesným opakem rozjuchaného Junior. Více atmosferické, více zasněné a ambientnější. K tomu se asi budu přemlouvat hůře, ale nejspíš si nenechám ujít.

Moje hodnocení » 9/10