Brada mi spadla, když jsem to dostal potvrzené s kulatým razítkem na webu Ticketpro. Deftones v Roxy. Vážně. V něčem menším to být nemohlo? Sedmička, co? Modrá vopice? A ta cenovka? Devět stovek za klubovou akci? Ale tak co kurva taky, vždyť to jsou Deftones! Jedna z nejzásadnějších kapel celého mého dosavadního bytí. Jedna z kapel, která naprosto překopala moje vnímání hudby.

© Vojta Florian / musicserver.cz

Do Dlouhé jsme přišli dobrých 40 minut po doors a skutečnost, že je venku pořád 100m dlouhá fronta, nás připravovala na nejhorší. A to, že vevnitř bude asi tak bilion lidí. Navíc probíhala kontrola kvůli pití, což jsem v klubu nezažil taky pěkně dlouho (jestli vůbec). Poprvé jsem málem omdlel pod schody, kdy sice kapela s sebou přivezla spoustu fantastických triček, ale 600 Kč je na mě už moc. To mi promiňte. Kolena se nám ale podlomila, až když jsme sešli dolů. Plno bylo až k baru, takže jsme stáli celou dobu dokonce až za zvukaři. To by se dalo ještě oželet, viděli jsme alespoň na celé pódium (občas) a nebyli jsme uprostřed kotle skákajících propocených těl, ale to strašlivé ale příšerné parno bylo nejhorší, jaké jsme kdy zažili. Když jste si objednali tonik, tak vám ho dali plný kostek ledu, které se během dvou minut rozpustily. Nemluvě o pivu, které se mi orosilo během půl minuty takovým způsobem, že mi skoro slezla náplast na prstu, jak byla promočená. Jsem sice promoterům velice zavázán, že nám sem dovezli ikonu alternativního metalu, ale doprdele nacpat 1100 lidí do Roxy za takovou cenu… No nic.

Ještě, než se v několika větách rozplynu nad výkonem americké pětice, se zmíním o publiku. Jak je známo, Češi moc nepaří, rádi hulákají, nahlas si povídají nebo tleskají, kdy nemají. S Poláky nemám také zrovna pozitivní zkušenosti, takže jsem onen večer nečekal nic nového. Ale co jsem viděl a slyšel, bylo to nejzapálenější a nejoddanější publikum, jaké jsem kdy spatřil. Takový aplaus a řev, když kapela nastoupila, jsem nezažil. Nikdy jsem nebyl na koncertě, kde by celé obecenstvo zpívalo a skandovalo. Hulákal tam někdo jenom jednou, takže když pominu jednoho Poláka, který mi odzpíval dvě písničky přímo do ucha, byla onen večer v Roxy fantastická atmosféra. Nikdy nezapomenu na pána s náměstíčkem na hlavě, který prožíval každou skladbu, jakoby ji sám zpíval.

Click here to view the embedded video.

A cože se to dělo na pódiu? No tam se děla splněná přání, fantazie a nirvána. Beze slova pánové vypálili Diamond Eyes, následovaný hned Rocket Skates, při které úplně každý v klubu ječel: „GUNS! RAZORS! KNIVES!“ Z Diamond Eyes zazněly pomalu všechny kousky. A to bylo prostě správně, protože na tom albu jsou samé pecky. CMND/CTRL, You’ve Seen The Butcher, Sextape, Prince, až mě za krkem bolelo. Pak samozřejmě došlo na hity, při kterých Roxy málem spadla, jako Bloody Cape, Minerva, Be Quiet And Drive (Far Away), My Own Summer (Shove It) nebo Change (In The House Of Flies). Došlo i na „šedé“ myšky jako Lotion, Around The Fur nebo Passenger (whaaaaat!?), dokonce jsem si myslel, že hráli i When Girls Telephone Boys, ale nikde o tom není ani čárka, tak jsem si to asi s něčím spletl (whaaaaaat!?). Na konci jako přídavek pak přišly oldskoolovky Root a 7 Words, při kterých už ale omdlévali i ti nejudatnější. Před 21:45 tak byl konec a všichni se tlačili ven na vzduch.

Odškrtávám si tak jedno z největších jmen mého hudebního života. Nicméně tenhle koncert byl asi nejhorší, co se organizace týče. Bylo nás tam víc, než bylo únosné, a už vůbec to, že se takováhle megastár předvedla v klubu jako je Roxy. Přiznávám, že v takové Tesla Aréně (nebo jak se jmenuje tento měsíc) by sice ztratil koncert něco ze své atmosféry, možná by stoupla cena lístku a hala by se nezaplnila, ale byl by tam proboha aspoň trochu vzduch, menší parno a bylo by lépe vidět. Ale po bitvě je každý generál. Klidně bych si ten večer zopakoval i v těch příšerných podmínkách, ve kterých probíhal. Byla to fakt fantazie. Ale možná ze mě moc mluví sympatie…

My jsme měli na denním plánu jako první DevilDriver, na které jsem se docela těšil. Za poslední rok mi nějak přirostli k srdci, ať si říká kdo chce co chce o „mallcore“. Nicméně díky hodinové koloně k areálu letiště a malé rally eskapádě při parkování jsme dorazili do epicentra opilých spáčů a plastových kelímků někdy ve čtyři, kdy se pomalu na hlavní stage ukazovali Anthrax. Ty naposlouchané nemáme, zpěvák nám byl vcelku protivný a hlavně jsme byli rádi, že vidíme alespoň na obrazovku, takže jsme se na patě otočili a šli na Saturn stage, která skrývala pro nás mnohem chutnější jména. Sotva jsme tam ale dobaletili skrz bordel a společensky znavené jedince, kapela se na pódiu balila, a tak jsme ani nevěděli, o co jsme přišli.

S programem to vůbec bylo na štíru. Okamžitě jsme se přesvědčili, že metodické zapamatování z domova bylo naprosto k ničemu, jelikož během dne se program několikrát změnil, což nám bylo zprostředkováno zahuhňáním do mikrofonu na jedné ze stage. Hlavně jsem se nemohl za Boha živého dostat z telefonu na web, takže jsme neměli potuchy ani o tom původním. Zůstávali jsme tak hlavně u Saturn stage, kde se žádná změna lineupu nekonala, a i tak tam byly kapely, na které jsme se těšili víc. Nemluvě o tom, že tam bylo o milion lidí méně a člověk tak neměl z muzikantů půlcentimetrové lego panďuláčky.

Na této „mladší“ stage jsme si tak vystáli místo na Therapy?, aniž bychom tušili, co nás čeká. Jak nás tito Irové oslovili nejspíš vyjádřím tím, že nejzábavnější podívanou byl opilý fanoušek, který se s plným kelímkem snažil hýbat do rytmu, přičemž mu pivo neustále ucmrndávalo na zem. To mu ovšem nevadilo, většinou se jen soustředěně otřel a nadhodil si soustavně padající svetr. Výzvou pro jeho precizní balanc byla ale jeho věru oblíbená písnička, při jejímž rozjezdu rozhodil rukama a půlkou kelímku obšťastnil všechny okolostojící. Když mu nápoje zbyla čtvrtina, šli jsme si najít nějaké místo bez známek jídla a pití, abychom se posadili.

Tam jsme setrvali až do Stone Sour. Ty jsem kdysi za mých mladých let poslouchal protože tam hrají „ti ze Slipknot„, leč jsem je později zavrhl, protože jako Slipknot vůbec neznějí. Co ale naplat, letos se mohl pan Taylor urozdat sebou samým, vystoupení si opravdu užíval, ostatně jako celá skupina. Hráli písně z obou alb, skladbu Bother pak věnovali nedávno zesnulému Paulu Grayovi. Předvedli ale i nějaké kousky z ještě nevydané třetí studiovky, ze které se mi nejvíc líbila skladba Bitter End. Chvíli jsem přemýšlel, proč mi to přijde tak fajn a zároveň povědomé a ten hlavní riff je docela pdoboný tomu z Psychosocial od Slipknotů. Ale co, líbí? Líbí.

Nicméně po nich mělo dojít na námi nejočekávanější jméno, a to Rise Against. Pomyslný vrchol Saturn stage se kryl se Slayery, které jsem chtěl taky trochu vidět, ale nakonec jsem hodně, hodně rád, že jsme zůstali, kde jsme zůstali. Nejen, že Slayeři údajně předvedli docela slabý výkon, ale hlavně Rise Against udělali tak fantastickou show, že jsem musel vypadat jako hotntót, který se snaží pařit, co to jde, a zároveň natáčet stabilní záběry. Byl to naprosto famózní zážitek a mně je teď hrozně líto, že jsme je v Praze nadvakrát prošvihli. Skutečně hodně dlouho se mi nestalo, že úplně každý zahraný song by mi přišel super a že jsem se ani na vteřinku nezastavil a neřekl si, že by to už mohlo skončit. O to víc to ve mně vřelo, když tam pánové zahrály všechny písničky, které jsme měli za naše tajné lásky a šedé myši, které nikdo jiný neposlouchá. Podobnou eufórii zažívala i většina kolem, ať už to dávali najevo házením kelímků s pivem do davu, nebo prostým ječením, hopsáním a hrozením. Samozřejmě se ale jediný opilec, kterému bylo na blití, nepostaví nikam jinam, než za nás. Párkrát si na nás lehnul, a když už to vypadalo, že mi naoranžoval záda, provinile se na nás zakoukal a pak zmizel jako kouzelná babička.

Po tomto zážitku večera jsme si zase šli sednout na naše pytlíky od triček, abychom si náhodou nepotřísnili oděv, a pomalu přemítali, co dál. Metallica měla hrát až od jedenácti, což bylo bezmála za hodinu, a protože jsme neměli ani potuchy, kdo teď na hlavní stage hraje (nejspíš Alice In Chains), dávali jsme odpočinout všem svým zohýbaným partiím. Kus po jedenácté jsme se začali procházet po areálu, protože nebylo co kloudného dělat. Když jsme si na zub koupili nejodpornější pizzu v dějinách světa, jak ho známe, šli jsme se pomalu v půl dvanácté teda jako podívat na ten zázrak, kvůli kterému sem jely tisíce lidí. Jaké bylo překvapení, když jsme přišli akorát na začátek. Páni na pódiu začali hrát starší kousky, které nám tolik známé nejsou, a protože jsme chtěli slyšet něco z Death Magnetic (že bychom zaslechli něco z nenáviděného St. Anger, jsme ani nedoufali), čehož se nám pořád nedostávalo, vydali jsme se k parkovišti, protože jsme nechtěli stát zase v takové zácpě, v jaké jsme tam přijeli. A samozřejmě, že při odchodu začali hrát Broken, Beat & Scarred nebo Cyanide. Ale co už. Z celé Metallicy jsem viděl leda tak činely Larse a koukat na obrazovku… To si můžu s prominutím pustit doma.

Když ještě dovolíte, tak se rozvášním o všem ostatním, než o hudbě. Organizace mi přišla zvládnutá dobře, obzvláště při nutnosti zkoordinování 40 000 lidí, většinou opilých „elektrikářů“ z JZD. Až na ten program, přirozeně. To nám mohli dát alespoň nějaký letáček. Obchodů bylo všude plno. Merchandise „Velké čtyřky“ tam mohl prodávat jenom ti upsaní ďáblu, takže takové triko stálo 600 Kč. Pokud jste nutně netoužili po Metallice nebo Slayerech, dalo se tam obléknout i za polovinu. A ještě jste to měli s úsměvem. Zdárným příkladem budiž pán, který nám prodal tričko se Sepulturou téměř o stovku méně, než na webu. Vše pak korunoval zhulenec o stánek dál s tričkem Misfits. Kdyby náhodou někdo potřeboval, dalo se tam koupit i hnojivo na kytky. Jídlo a pití pro mě bylo spíše příjemným překvapením, kdy jsme na pití nečekali déle jak dvě minuty. Ani ty ceny mi nepřišly příšerné (pivo 40 Kč, červený býk 50 Kč), čekal jsem je alespoň o dvacku horší. Papání bylo už slabší, preclík za 70 Kč nebo smažák s hranolkami bez příboru za stejnou cenu, nás moc nevzrušovaly, ale jíst se musí. Na druhou stranu je docela smutné, že jsme museli jet na metalový festival, abychom si koupili největší trdelník, jaký jsme kdy měli. Bordelu tam bylo samozřejmě hrouda, většinou se to zkrátka házelo na zem, což jsme později činili upřímně i my, když jsem se osobně prodral skrz dav ke koši abych zjistil, že je plný a všichni to hází kolem něj. Vyzkoušet místní toalety jsme odolali, takže se zbývá politovat už jen nad hledáním auta na neosvětleném parkovišti, během kterého jsme stihli ještě takových dobrých šest písniček do zad nám hrající Metallicy.

Zkrátka a dobře, za ty Rise Against to stálo, ale dva a půl tisíce bych za to nedal.

Všechna videa z festivalu

Všechny fotky z festivalu

Click here to view the embedded video.

Před tímto zvukovým alchymistou nicméně vystupovala rakouská trojice Radian, které nikdo neřekl jinak než „radiátor“ a která mě nechávala ze studiových alb naprosto chladným. Šumění a občasné plácnutí může fungovat naprosto fantasticky (Fuck Buttons), ale tvorba těchto mistrů mi byla jaksi na míle vzdálená. I když občas začali utvářet vzorce zvuku, které se eventuálně mohly přelít do nějaké strašlivé katarze, většinou končily úplně někde jinde. Respektive nikde. Za to byli odměněni nadšeným potleskem publika. Inu proti gustu…

Překvapením pro mě spíš bylo, že po těch tajtrdlících se prostor Archy docela slušně vyprázdnil a na hlavního tahouna večera už se nikdy nenaplnil. Plusové body ale dávám za to, že se kapela hodně rychle sbalila a nejočekávanější Kanaďan v Čechách si tak mohl vyndat všechna ta svá hejblátka ve velice krátké prodlevě. Těsně před desátou hodinou večerní se pak bez jediného kontaktu s publikem začaly linout z reprosoustav první tóny. Právě se rozjížděla hodina a půl něčeho, co mnozí lidé nepovažují ani za hudbu. Prvních dvacet minut byla hlasitost na příjemné úrovni, kdy mi nepukala hlava a zároveň jsem slyšel všechno. Vepředu se ve snaze chytit nějaký rytmus poskakovalo jako při zásahu elektrickým proudem a všechno bylo zkrátka růžové. Po nějaké době ale nejspíš začaly působit drogy na některé části osazenstva, nebo to zkrátka Aaron rozjel víc, ale zkrátka se vedle nás rozjel hodně slušný moshpit. Netrvalo dlouho a došlo i na nějaký ten crowdsurf, který zprvu končil hlavně facesmashem o zem. Moshpit se nicméně dál rozšiřoval a houstnul, až nabyl velikosti menšího českého města. Účastníci se víceméně snažili držet se ve svém teritoriu. Slovo „snažili“ samozřejmě znamená to, že občas vyletěli a pokáceli několik vedle stojících nešťastníků. Lidí tam pařilo pořád víc a víc, což na atmosféře přispělo, i když člověk musel být pořád ve střehu, jestli ho náhodou někdo nesejme karatekopem do hlavy. Aaron Funk mezitím za stolečkem klopil jednu Plzeň za druhou, jakoby to byly kombajnerky z konzumu a decentně se pohupoval do vlastního nepopsatelného bordelu. Nejsem žádný hluboký znalec mistrovy stodílné diskografie, takže jsem poznal za celou dobu jen Hajnal, nicméně se údajně ptal Where’s Bill?, pak padl Kétsarkú Mozgalom a další maďarské tracky. Ale na to se už musíte zeptat někoho jiného. Na konci se s rozbouřeným davem umělec rozloučil jedním mávnutím, sebral si saky paky (doslova), hodil tam noisovou smyčku jako vystřiženou z ocelárny a šel středem. Lidé nepřestali pařit ani na to hučení a nikdo nevěděl, jestli si dal jenom pauzu na záchod, nebo to už zabalil úplně. Nikdo. Ani zvukaři.

Nemůžu říct, že bych byl odvařený na kost z toho, co jsem viděl. Nicméně to byla hodně zajímavá zkušenost a asi to nejdivnější, co jsem zatím mohl naživo vidět. Z mého pohledu to byla zkrátka rychta, nežli koncert, ale „koncert“ holt takovýto interpreti nedělají. Bylo to fajn, ale jednou mi stačilo.

Click here to view the embedded video.

Click here to view the embedded video.

Protože nebylo do poslední chvíle známo, za kolik a v kolik akce začne, šli jsme tam tak nablind na devátou. A povedlo se. Přišli jsme akorát na písničkáře Fredy Rottena, kvůli němuž jsme se ale upřímně pak celé jeho vystoupení proklínali. Mně je to teď úplně jedno, klidně mě nazvěte jakoukoli částí těla, ale Fredyho vystoupení bylo nejspíš to nejnudnější, co jsem kdy na nějakém koncertě zažil. Vůbec netuším, proč tam byl. 40 minut naprosto nudných, ničím se nelišících, fádních a těžko zapamatovatelných skladeb, se táhlo tak strašně pomalu, že jsem cítil, jak mě začínají bolet nohy. Fredy mě dokázal velice úspěšně ukolébat a to je na koncertě jedné z českých ikon tvrdé hudby a současné britské post-rockové stár něco nepatřičného. Copak byste chtěli poslouchat bratry Nedvědy jako předkapelu Cannibal Corpse? Asi ne, co. Tak proč to mám dělat já.

Co si dlouhovlasý romantik v kapsáčích posbíral kytaru a minerálku, na pódiu se začali připravovat FDK. V duchu jsem je prosil, aby už začali, protože jsem byl tak vyvozen z míry předchozím výkonem, že jsem neměl už na nic náladu. Kluci z Prahy mě ale díky Bohu probudili během několika vteřin. Slyšel jsem je snad teprve podruhé v životě (naživo) a musím konstatovat, že oproti studiovým nahrávkám je to něco úplně jiného. Nebe a dudy. Dávali do toho všechno, očividně je to hraní bavilo a bylo to prostě znát. Bylo to skutečně supr supr supr a já si můžu jen přát, abych je potkal zase na nějakém koncertě. S Five Seconds To Leave jasně dokazují, že i v Čechách se dá hrát světově.

Hlavní chod večera si dal vcelku načas, protože se musela vyměnit notná část vybavení. Bylo dobrých 23h, když se začal ze zesilovačů linout začátek Clench Fists, Grit Teeth… GO!. V tu chvíli jsem zapomněl na Fredyho, na brnění v uších, na bolavá záda. Najednou jsem byl úplně někde jinde. ASIWYFA jsou hrozná jízda už na desce, ale co předváděli naživo, z toho jsem byl makovej. Skákali u hraní jak šílení, hráli nahlas jak šílení, hráli rychle jak šílení. Bylo to nejfantastičtějších 70 minut živé kapely, co jsem letos viděl. Byla to jen a jen čistá energie. Zvuková síla, která tam hýbala s každým. Poprvé v životě jsem viděl celý klub pařit na post-rock. Poprvé v životě jsem nevypadal jako idiot, když jsem se tam kymácel jak topol ve větru. S Is For Salamander, D Is For Django The Bastard, The Voiceless (!!! HUAAAAA), I Capture Castles, Set Guitars To Kill. Každý song byl jako litrová injekce adrenalinu přímo do srdce. Kapela skákala, my jsme skákali, Chapeau skákalo. Totální kolaps.

Co začalo jako jeden z nejhorších hudebních zážitků, se přeměnilo na ten nejlepší. Při odchodu jsem měl problém najít hlavu, měl jsem problém utišit srdce a svaly. A pravda, měl jsem problém vůbec něco slyšet. Ale to několikahodinové zvonění bylo pak jen vzpomínkou na to, co byl nejintenzivnější zážitek za poslední měsíce. Bylo mi líto, že nekradu, protože bych si tam z merchandise koupil klidně i voskový pastelky, kdyby měli. Doteď mi celý setlist hraje v hlavě. Doteď si musím broukat ty melodie. Epic event is epic.

Click here to view the embedded video.

Click here to view the embedded video.

Click here to view the embedded video.

Click here to view the embedded video.

Click here to view the embedded video.

Click here to view the embedded video.

V MeetFactory jsem v životě nebyl. Sice kolem jezdíme autem, ale vždycky jsem si myslel, že ta hrozná barabizna je prostě hrozná barabizna a že ta zavěšená auta, co tam jsou/byla, je zkrátka samoúčelné umění. A ono ne, ono je to tam hodně pěkné. Sice není šatna, ale pokud na sobě nemám svou patnáctikilogramovou bundu, tak mi to je stejně jedno. Opravdu můžu říct, že v MeetFactory se mi zatím líbilo nejvíc ze všech klubů, ve kterých jsem měl tu čest pobývat. Je to tam tak pěkně průmyslové a vzdušné a zvuk byl moc príma. O tom se ale ještě zmíním.

Mno! I když se začalo o něco později, než bylo avizováno na lístcích (které si musel člověk vydupat, aby mu je dali na památku; via DPK), čekání všechny odměnilo zvukem velice dobrým. Nicméně během několika minut jsme byli ochlazeni tím, co na pódiu předváděla americká šestice. Podle všech těch tagů na Last.fm a toho, co jsem slyšel doma, jsem se připravil na nějaký ten dream pop, shoegaze. Zkrátka nějakou pohodičku, nenáročné poslouchání. Tak či onak, tři čtvrtě hodiny jsem byl „nucen“ poslouchat tak popový sound, že jsem po druhé písničce padal do apatie a šmíroval očima po hodinkách. Já věřím, že se to někomu líbilo a že se to někomu líbilo moc. Ale já jsem čekal něco úplně jiného a najednou jsem nevěděl, co si mám myslet. Kapela sice držela slušný rytmus, ale to mi prostě přišlo málo. Meh.

Dvojice, na kterou jsme se třásli ze všeho nejvíc, byla na pódiu cobydup. Neměla víceméně ani moc co vybalovat. Po nedlouhých prodlevách a pozdravech začali se Surf Solar a my jsme si opět ve třetí řadě připomněli, jaké to je, když hudba bolí. Z bass line se mi otřásalo veškeré ošacení a většina orgánů, receptory v uších nevyjímaje. Protože by nám asi puklo srdce s hlavou, šli jsme raději postát dozadu, kde bylo nejen spousta místa, ale krevní oběh se úspěšně vrátil do normálu a zároveň jsme pořád viděli dopředu. Londýnská dvojice nedělala žádné pauzy mezi songy, pálila to do lidí beze slitování, takže večer utekl velice rychle. A bylo tam všechno. Okay, Let’s Talk About Magic, Olympians, Flight Of The Feathered Serpent, všechno. Nejspíš padla i The Lisbon Maru, ale buď jsem ji nepoznal (COŽE!?!), nebo jsem asi zrovna nedával pozor (COŽE!?!). Nicméně vyndavací faktor byl nebezpečně vysoko, lidi tam tancovali, já jsem taky tak zvláštně tancoval, zkrátka fantazie. Pánové se pak nechali vytleskat ještě na Sweet Love For Planet Earth, což už mi bylo na omdlení. Prostě bomba.

Nejvíc mě pobavilo, že jsme docela spěchali domů, takže jsme byli rychle venku a tam už stál Andrew Hung s pivem. Tak jsem ho hned já stará stydlivka, po povzbuzení ženou, šel požádat o autogram, což celý večer ještě umocnilo. S hlavou ukývanou a bolavýma nohama od toho podupávání jsme nechali ujet přervanou tramvaj a pak se nechali unést do svých domovů. Byl to skvělý koncert, kdy zklamání v podobě supportu vystřídala hlasitost a naléhavost hlavního guesta. Supr.

Click here to view the embedded video.

Před velice, ale velice řídkým publikem se nejprve nenápadně postavili za nástroje kluci z českých SaDE. V životě jsem od nich nic neslyšel, protože se zrovna netrefili se jménem. Takže naprosto bez představy najednou přede mnou stálo duo muzikantů, od kterých jsem vůbec netušil, co čekat. A jak bylo řečeno na Abyssu, kombo vám musí hučet fakt fest, aby nebylo poznat, že nemáte basáka. A že skutečně hučelo. Poprvé jsem myslel, že mi pukne hlava, jak to bylo nahlas. A pak už to ty moje slabší tyčinky v uchu vzdaly nebo na hlasitosti o fous ubrali, ale po třetím songu mi to tak uřvané nepřišlo. Když už jsem u toho řvaní. Kytarista zároveň i zpíval, i když jsem z toho moc neslyšel, ale docela to tu jejich hudbu dotvářelo. A vůbec se mi to prima poslouchalo, kdybych jim měl přilepit nálepku, tak to bude nějaký ten sludge s hodně vysokým objemem stoner koření. Kdyby někdo toužil slyšet, o co jde, mrkněte na jejich MySpace, kde si můžete koupit za stovku i kazetu. No jo, kazetu. Do magnetofonu. A pokud snad jdete číst dál odstavec bez toho, aniž by jste si jejich song fakt pustili, tak to zkuste, protože právě je si Mono sami vybrali jako předskokany. To musí o něčem vypovídat, ne?

Bez nějakých dalších průtahů se čtveřice usadila k nástrojům a začali dlouhou, devadesátiminutovou nirvánu každému, kdo tam ten den přišel. Začali Ashes In The Snow a následně Burial At Sea, čímž mi málem způsobili infarkt. Na desce to zní skvěle, ale naživo to je prostě taková ohromná masa zvuku, která se pomalu, pomalinku buduje ze symfonie několika málo notiček… A pak už to šlo za sebou. The Kidnapper Bell, Pure As Snow (Trails Of The Winter Storm), Sabbath a pak Yearning, u kterého jsem se skutečně bál o to, aby mi nevybuchla hlava euforií. Během vystoupení jsem se několikrát přistihl, jak lapám po dechu, protože ta monumentálnost zvuku byla ohromná. To souznění, kdy se k člověku dostane jen pár vydrnkaných notiček, které znějí jako ta nejsladší symfonie na světě, a momentu, kdy se to všechno promění v několikaminutový nával jednoho velkého uspořádaného bordelu… Fantazie.

Že byli Japonci naprosto sterilní a neprovedli byť jediný kontakt s publikem (krom úklonu na konci), budiž. Jsou to koneckonců Japonci. Po dlouhé době jsem byl ale zase mezi lidmi, kterým je taková hudba posvátná. Ještě jsem nezažil koncert, kde by bylo publikum zticha dokud na pódiu nepoloží kytary. Poprvé jsem musel na koncertě šeptat, když jsem chtěl něco ženě sdělit. Nicméně vždycky se najde alespoň jeden, který si zkrátka musí zařvat. Jakoby je někdo najímal. Je mi sice jasné, že tím chce dát najevo kapele, jak moc je úžasná, ale asi si neuvědomuje, jak strašně to člověka dokáže vytrhnout z atmosféry.

Mono zkrátka přišli, odehráli, odešli. Akropole byla sice řádně prázdná, takže člověk se mohl nadechnout a nikdo se na něj víceméně nelepil, ale naopak to vzbuzuje obavy, jestli nás tihle virtuózové navštíví zase napřesrok. Dost lidí mi totiž řeklo, že to bylo prima, ale šestkrát je vidět nemusí. Pro mě tohle byla premiéra, na kterou jsem si brousil zuby tři roky. A že to stálo za to. Takhle má vypadat post-rockový koncert.

A nakonec ještě oznámení: hledáme brýlatého mužíka menšího vzrůstu, který toho dne měl červené tričko a stál v druhé řadě vlevo u pódia, protože dělal fakt pěkný fota; tudíž jestli tohle náhodou čte, tak ať se prosím o snímky podělí :)

Click here to view the embedded video.

Protože tedy bylo vyprodáno, do Akropole jsme se dostavili sotva se tam vrátka otevřela, abychom z toho něco vůbec měli. Papírový začátek sice sliboval čas 19:30, ale všichni už dobře víme, že je to velice obecná hodnota. Když se tedy sál a balkón zaplnily do posledního metru krychlového, všichni se začali hlasitě dožadovat nástupu kapely. Nejradši tak činili přímo mně do zvukovodu, protože jsem působil nejspíš dojmem, že s tím mohu něco udělat. A nakonec, i bez mého přičinění, se pětice hudebníků pomalu zjevila z šera backstage a postupně se zaklesla za své nástroje. Během prvních tří skladeb se celá Akropole rozskákala, rozjančila a rozzářila a kompletně se tak vypařila moje představa, že u nás moc lidí Stelara nezná. Z repertoáru tam sázela parta hodně skladby z posledního Coco, ale zaznělo i něco z Daylight a Shine. Tady mi nezbyl žádný prostor na stížnosti, protože i když se všichni odporoučeli z pódia, aniž by zahráli Love, a já jsem s napřaženou pěstí musel snášet hlasité naléhání publika o nášup, během chvíle se zase všichni vrátili a tu Love mi vyšvihli. Takže po téhle části jsem byl plně uspokojen.

Kde jsem byl uspokojen méně, bylo, jak už to pravidlem bývá, publikum. Během hodinového čekání, než se někdo uráčel přijít na pódium, se přede mě snažilo vesrat (ano prosím, vesrat!) rekordní počet lidí. Všechno odstartovala jakási diskoslečna, která se dokázala vsunout do pěticentimetrové mezery mezi mnou a přístojícím vpravo. Zaklesla se tam ale bokem a pouze jednou nohou, takže náležitost jejího třicetikilového těla přešla na mě. Ať už díky tomu, že jsem jinoch statný, nebo že usoudila, že se sem s kamarádkou nevejde, se odporoučela pryč. Následně už to šlo ráz na ráz. Měli jsme tam čtveřici, která přišla, a že „voni nám támhle drží místo“ a pak se postaví před nás. Byla tam dvojice, která se prostě beze slova postavila mezi mě a ženu, i když jsme se drželi. No a pak tam byla skupinka německy mluvících, jejichž vsírací schopnosti byly nad jakékoli možnosti všech přítomných. Protože už ale za ty roky navštěvování koncertů nemám náladu na někoho, kdo se dokáže vtlačit do mezery, kudy by propiska nepropadla, naše místa jsem zkrátka musel ubránit. A to obzvlášť, když tam už hodinu stojím. Že pak další hodinu stojím před někým, kdo neumí skákat svisle nahoru a pořád mi obskakuje záda, a že tam ženu neustále do hlavy bije hopsající homoděj loktem, to už byla taková třešnička.

Já vím, že to zase vyznívá, jaká to nebyla hrozná akce, že bych raději 380 Kč snědl v desetikorunách a Stelarovu tvorbu odsoudil pro rádio Impuls, ale bohudík to tak není. I když jsem se na pódiu nedočkal něčeho ohromujícího (co do hudby) a občas ve mně mluvil hlásek, že to stejné jsem si mohl pustit doma, ta rozbouřená Akropole a ohromné nasazení všech protagonistů udělalo svoje. Nemám ponětí, jak objemné plíce musí Max The Sax mít, ale předpokládám, že jsou o něco menší než běžná palivová nádrž tryskového letadla. Stejně to tam tlačili do lidí i zpěvačka Beate Baumgartner, baskytarista Stefan Hölzl a bubeník Andreas Lettner. I když poslední dva jmenovaní mi přišli nedocenění, protože neměli tolik prostoru ukázat, co všechno umí. Byla to prostě supr hopsací akce, člověk se tam „vyblbnul“, ale jestli půjdu na další koncert Parova, to říct nedokážu. Asi ne.

Parov Stelar Band – Libella Swing (Live @ Palác Akropolis, Prague, CZE)

Click here to view the embedded video.

Parov Stelar Band – Chambermaid Swing (Live @ Palác Akropolis, Prague, CZE)

Click here to view the embedded video.

Parov Stelar Band – Love (Live @ Palác Akropolis, Prague, CZE)

Click here to view the embedded video.

V klubu se motalo přiměřené málo lidí. Asi méně, jak na God Is An Astronaut, ale mně už taky paměť neslouží, tak to nedokážu posoudit. První trojice večera se vydrásala na prkna, co znamenají Matrix, hodinu po dveřích, v nějakých 20:30. Co jsem zlehka oplakal, byla skutečnost, že projekce se sice jako vždy konala, ale vpravo pryč od pódia, takže kdybychom nestáli v příhodném úhlu, nemáme z ní nic. Stejně ji sice už nejspíš známe nazpaměť, ale opakování je matka moudrosti, že. Během nějakých těch 45 minut tak pánové vyšvihli všechno, co umí, od Our Black Heart po Seventh Wave (Here Comes The Flood). Člověk je pak v dobrém proklíná, že nemají pořád nějaké EP, které by si mohl pustit na plné kule doma, a musí si tak vystačit s tím ždibínkem, co mají na Bandzone. No a taky nevím, možná jsem přes zimu změkl, ale po prvních dvou skladbách vepředu jsem myslel, že mi pukne hlava, jak to bylo nahlas. Museli jsme se odsunout o dvě řady dál, kde jsme ale pak museli trpět nějakého fotografa, který mohl mít foťák sebevětší, ale ohled na to, že někdo stojí za ním, moc nebral.

Click here to view the embedded video.

A vůbec. Celý jeden odstavec věnuji trojici ožralých předsedů českého fanklubu Evanescence a Paramore, kteří se tam div nelíbali, jací to byli hustý kamarádi. Řvát po každé skladbě „TAK NA NĚ!“ nebo oblíbené „HOBLUUUJ!“, „HEJ HEJ HEEEJ!“ a podobný výrazy se bohužel nějak moc nebezpečně stává na takových koncertech standardem. Dlouho jsem nenavštívil nějakou post-rock/post-metal akci, kde by se nějací takovýhle idioti nenašli. Ostatně nástin o podobných pučmelíncích si může udělat kdokoli tady. Stačí sledovat příspěvky Festra. Jestli takovéhle obecenstvo přijde i na Mono, tak tam snad symbolicky spáchám seppuku.

Na Russian Circles se prostor před pódiem zaplnil jak záchod v mexické restauraci, takže pokud si člověk nevystál flek už od FSTL, tak měl v podstatě smůlu. My jsme to mezi takovým příjemným publikem vzdali a šli si sednout (proto nejsou žádná fota). Kluci americký toho tam stejně moc nepředváděli (no offence) a slyšet byli na hony, tak co. Byl jsem upřímně připraven na spanilou jízdu, ale do uší se linuly hlavně pomalejší songy. Samozřejmě tam vyšvihli Carpe, Death Rides A Horse nebo Harper Lewis. Překvapila mě Malko, tu jsem vždy na Genevě nějak přehlížel a ono ejhle. Fajn byly i XAVII a Youngblood (napodruhé :P). Na druhou stranu jsem neslyšel Fathom, ten jeho konec by podle mého rozložil klub na prvočinitele (ještě mi řekněte, že byl jako přídavek, kdy už jsem byl pryč!). Škoda, že basákovi tam po celou dobu nefungovala nějaká ta hejblata. Riziko povolání.

Když to sečtu a podtrhnu, jsem z toho spíš zklamán. Jindřichohradečťáci se mi líbí setkání od setkání víc a víc. Amerikáni pro mě byli vždy jen značka kvalitního mixu post-metalu a post-rocku, ale nikdy mě nějak nechytli za to moje srdíčko. Samozřejmě, že jsem sebou při tom vystoupení mydlil ze strany na stranu, ale… Přičtu-li ty kokoty vepředu, vychází mi to prostě hůř. Tak třeba příště.

Ještě, než se začnu rozplývat nad obsahem, dovolte mi poučit případné jedince, kteří nejsou s těmito pány obeznámeni. Josh Homme je muzikant vyskytující se v hromadě kapel, nejznámější Queens Of The Stone Age, Eagles Of Death Metal, The Desert Sessions, Kyuss, případně ho můžete znát ze spoluprací s UNKLE, Mastodon či třeba The Strokes. Dave Grohl je něco podobného: Nirvana, Foo Fighters, Tenacious D, Killing Joke… No a John Paul Jones je nejznámější jako baskytarista z Led Zeppelin. That’s all folks, let’s move on.

Celé dlouhé čtyři roky spolu pánové spolupracovali, aby loni na podzim vyplivli do světa něco, co všem srazilo brady k zemi. 66 minut a 11 vteřin naprosté euforie, znějící jako mix extázního stoner a hard rocku. Album je tak skvěle vyvážené, fantasticky se přelévá z jednoho klidného, „barově“ pojatého zvuku, do rytmické jízdy, která ale neurazí ani vaši babičku (vážně). Zdárným příkladem budiž hned první No One Loves Me & Neither Do I. Jako byste rozmíchali do sebe QOTSA a EODM. Fantazie. A co teprv, když se do toho chlapi opřou už od začátku. Právě Dead End Friends a Reptiles jsou moje nejoblíbenější skladby na celém LP. Skvěle totiž odsýpají, donutí vás se pohupovat do rytmu, budete si muset brumlat text. Zmíním fantasticky houpavou Elephants nebo Bandoliers s oldschoolovým nádechem. Druhá polovina už se mi trošku ale ztrácí. Zachraňuje jí leda osmiminutová Warsaw Or The First Breath You Take After You Give Up, která s podlézavými „uchrchlanými“ kytarami a sóly zkrátka zaujme. Hopsavý Gunman není vůbec k zahození, ale je na mě prostě moc… hopsavý.

Říká vám něco stoner rock? Říká vám něco hard rock, ale jak byl za stara (ne ty splácaniny s nu-metalem typu Drowning Pool apod.)? Tohle je prostě deska, kterou musí mít každý, komu se líbí Queens Of The Stone Age nebo Eagles Of Death Metal. Je to naprostá bomba, která mi loni zvedla náladu, protože ze všech mainstreamových skupin vydalo dobré album opravdu málo z nich. V odkazech uslyšíte, o čem tu básním, a garantuji, že se bude líbit. Já jsem polapen.

Moje hodnocení » 9/10

Po notné době pokračuji v nepravidelném seriálu kapel, které se netěší velké popularitě, ale přitom za nimi stojí známá jména.

Dneska to bude o kapele, která inklinuje ke stoner rocku a to nejspíš díky jejímu kytaristovi. Pokud vám však neříká nic jméno Troy Van Leeuwen, pak vám snad už budou povědomější kapely Queens Of The Stone Age, Desert Sessions, Eagles Of Death Metal, A Perfect Circle nebo Puscifer.

Právě tento muž, dobře známý pro svou „úchylku“ na obleky, se dal dohromady s neznámou zpěvačkou Serrinou Sims, která již ale byla slyšet na některých skladbách Era Vulgaris. K dvojci se připojili s basou Eddie Nappi a s bicími Norm Block a voilà – na světě jsou Sweethead.

Po krátké tour se Snow Patrol loni v létě vydali nejprv své EP The Great Disruptors, aby ho pak v listopadu následovalo plnohodnotné album zvané jednoduše Sweethead. To produkoval sám Troy a na nějakou dobu to bude jediná věc, co od nich uslyšíme. V jeho domovské kapele Queens Of The Stone Age se totiž dokončuje nová deska, které bude předvojem pro jejich celosvětové turné. Posléze ale přislíbil opět svou účast na tvorbě materiálu a vydání dalšího alba.

Inu, máme se na co těšit. Nakonec jejich video k nejhranější pecce, The Great Disruptors:

Click here to view the embedded video.