(c) Eurogamer

Velice krátký a velice rychlý návod, jak si změnit jazyk v novém Need For Speed: Hot Pursuit.

1. Start -> Spustit… -> regedit
2. Najdeme:
   1. 64bitové systémy: HKEY_LOCAL_MACHINE – SOFTWARE – Wow6432Node – Electronic Arts – Need for Speed(TM) Hot Pursuit a klíč Locale změníme na en (pro angličtinu)
   2. 32bitové systémy: HKEY_LOCAL_MACHINE – SOFTWARE – Electronic Arts – Need for Speed(TM) Hot Pursuit a klíč Locale změníme na en (pro angličtinu)
3. Voilá!

(c) Eurogamer.cz

(Používá ještě vůbec někdo pojem „videohry“?)

Mně osobně se už vánoční hraní moc netýká. Prázdniny totiž v práci nedostáváme, a protože letošní svátky vyšly úplně špatně na víkend, moc si toho volna člověk neužije, že :) Jenže hraní o Vánocích je taková tradice, spousta lidí je zkrátka doma, má volno a spíše než pečení cukroví a házení pantoflí dávají přednost právě nějaké pařbě. A co nejzajímavějšího si letos člověk může dopřát?

Call Of Duty: Black Ops

Začnu takovou černou ovcí FPS stříleček, která je ve své sedmé inkarnaci už spíš nenáviděna, než zbožňována. Značka Call Of Duty se totiž začíná stávat pouhou dojnou krávou, která založila žánr tzv. „causal stříleček“. To jsou tradiční FPS, které jsou až trestně lineární, naskriptované a hráč do děje zasahuje spíše jakoby se díval na interaktivní film, než že by se na něm aktivně podílel, nebo nedejbože o něčem rozhodoval. Ostatně na toto téma jsem se rozepsal už před lety.

COD:BO můžeme bez problému korunovat na královnu této herní škatulky. Na paty jí sice šlape letošní Medal Of Honor (viz níže), ale COD zůstane CODem, ať už za hrou stojí Infinity Ward nebo Treyarch.

Ale ke hře samotné! Liché díly (vyjma jedničky) má vždy na starost právě Treyarch, který vždy kulhal vedle slavnějších IW jako chudý bratříček, který se snaží napodobit svého velkého a dospělého sourozence. Mnoho lidí a magazínů tvrdí, že tento díl je konečně postavil do stejné roviny s IW, ale já se obávám, že se tím akorát všichni utěšují. U obou Modern Warfare, u obou prvních dílů, jsem byl vtažen do děje, skvěle jsem se bavil, bylo mi líto cokoli hře vytýkat. World At War a toto? Eeeeh… Příběh v Black Ops je docela fajn a přináší cosi nového (nejste bezejmenný voják, který nemluví a jen střílí), ale nevím, jestli jsem už z toho vyrostl, nebo je to takové nemastné neslané, že jsem necítil vesměs žádné emoce. Dobře, útěk z Vorkuty byl hodně fajn, ale jinak? Eeeeh…

Herně není co o hře vyprávět. Je to klasické Call Of Duty se vším všudy, zbraně se chovají pořád stejně, překážky přeskakujete pořád stejně… Jak jsem už říkal, je to naskriptované až běda, ale alespoň to není tolik okaté a nucené, jako v Medal Of Honor. Fajn je, že okusíte různé části historie (Kuba, Vietnam, SSSR, atd.), takže si nelze nestěžovat na jednolitost, ale zase je to takové celé roztřepené.

Graficky budiž. Líbili se mi postavy, ale jinak jsou textury tristně nekvalitní a je prostě vidět, že engine už má také to nejlepší za sebou. Hudba ve hře je, občas se snaží o nabuzení smutku smyčci a jindy zase chce podtrhnout „hustotu“ situace rádoby nu-metalem. Eeeeh…

Hlavní fail hry ale je, že byla vydána se zapnutým multi-GPU a vypnutým multi-CPU. Předpokládám, že ten, kdo to měl na svědomí, už leží někde v krabici na ulici, protože hra příšerně cukala a během chvíle si vzala 1GB+ v paměti a neustálé vytěžovala procesor na 100%. Už vyšly na hru dva patche, což jen umocňuje její úděsnou optimalizaci.

A to jsem se zmínil, že autoři řekli o těch, co využívali ve hře bugy a glitche, že to jsou kreténi a měli by umřít na ploché nohy? Ne? No, tak to řekli. A neměly by tam ty bugy náhodou chybět? Když už si otevírám tu hubu…

Doporučuji sáhnout stále ještě po Modern Warfare 2, která je pro mě stále hřebem celé série a ještě na dlouho zůstane.

O Black Ops si budeme povídat zanedlouho na Zank you, engineer!, takže ho nezapomeňte monitorovat.

Click here to view the embedded video.

Medal Of Honor

A druhá dnešní causal pifanda. Rovnou řeknu, že se mi hrozně protiví, protože je z ní hrozně cítit, jak byla vydána stylem: „Honem honem, podívejte, kolik toho Activision vydělali s Modern Warfare! Dyť my máme taky silnou značku, honem, novej Medal Of Honor, teď!“ A co jsme nechtěli, je tu hra jak přes kopírák. 5 hodin hraní, současná válka (Afghánistán), skripty kam se podíváš, „zapamatovatelné“ postavy, střelba z těžké techniky, zběsilá jízda na skůtru/čtyřkolce a důraz na multiplayer.

Neříkám, že je to hrozná blbost. Medal Of Honor je ale tak hrozně podobná šestému Call Of Duty, že to až bolí. Náplň misí je úplně ta samá. Buďto jste někde s kamarády, někoho zachraňujete nebo někoho sháníte kvůli informacím. Kdykoli sedíte ve vrtulníku, tak jste sestřeleni a hledáte zbytek svého týmu.

Kdyby ta hra ale nebyla tak bolestně jednoduchá a nalajnovaná. Na začátku mise dostanete třeba pouhých 120 nábojů, které vystřílíte během chvíle. Co teď? Jinde byste si museli vzít novou zbraň, ale tady stačí přijít ke komukoli z vašeho týmu a či-čink – 300 nábojů. Kdykoli, kdekoli. Asi si je cucaj z prstu. Horší je ale to, jak vám hra doslova ukazuje, jak, co a kde máte udělat. Když máte něco zničit artilerií, nad místem, kam se máte postavit, se objeví velký bílý symbol toho, že tam máte čumět skrz dalekohled a navádět dělostřelectvo. A vaši spolubojovníci vám to ještě desetkrát zopakují. Hra vám ukáže, kde se máte nechat někým vytáhnou. Kam se máte postavit, aby se uložil checkpoint, no prostě všechno. Všechno vám hra řekne jak nesvéprávnému a já si pak připadal, jako naprostej imbecil, co za celej život hrál leda FarmVille. Hra vám dokonce říká, kdy můžete sprintovat! V některých sekvencích prostě nemůžete sprintovat, i když jde o normální misi a vaši kolegové před vámi veselé běží pryč. Prostě… Ugh…

S grafikou to je stejné jako výše. Viděl jsem lepší. Hudba je o moc lepší, jde hlavně o smyčcové skladby, které mají navozovat atmosféru. U závěrečných titulku pak hrají samotní Linkin Park. Achjo.

Ale abych hře nekřivdil, i když je její příběh naprosto plytký a sotva se o příběhu dá bavit, mnohem víc mě pohltil a na konci člověk opravdu „něco zažije“.

A multiplayer? Multiplayer je v podstatě naprosto totožný s posledními Battlefieldy. Naprosto. Inu, o tom jsme se bavili v prvním ZYE. A zanedlouho tam budeme propírat i singleplayerovou kampaň.

Jestli si hru chcete zahrát kvůli singleplayeru, zahrajte si znovu Modern Warfare a Modern Warfare 2. Mnohem lepší. A jestli si chcete hru pořídit kvůli multiplayeru, kupte si Bad Company 2. Je to némlich to samý a stojí to polovinu.

Click here to view the embedded video.

Civilization 5

Poslední hra bude možná až moc „chytrá“ oproti předchozím dvěma, ale nějak to kompenzovat musím.

Dá se pochopit, jestli jste Civ nikdy nehráli. Vždy když někomu totiž řeknu, že je to tahová strategie, dají oči v sloup a udělají „Jéééžiš“. Přiznávám, že to nemusí být hra pro každého, ale když už jí dáte šanci, tak vás odmění opravdu hodinami zábavy.

Hra nemá žádnou kampaň s příběhem (jak by to vůbec vypadalo?), hrají se zkrátka čistě skirmishe, tzn. si člověk vybere jakou rozlohu a jaký druh (kolik tam chce vody apod.) mapy, obtížnost a nakonec si vybere jeden z mnoha národů. Každý národ má své výhody a speciální bonusy, které mu jsou vlastní. Ten má jednu super účinnou vojenskou jednotku, ten zase dostává automaticky více jídla, tomu se zase staví rychleji budovy.

Je to zkrátka super, když začnete hru a máte jenom osadníky a válečníky. Založíte první město a už stavíte jednotky, zkoumáte a vymýšlíte, a dál a dál se rozrůstáte. Samozřejmě tah po tahu.

Civilizaci si člověk musí zahrát, protože je to ohromně variabilní hra, která skýtá opravdu spoustu a spoustu možností strategického vyžití. Tvoříte tam vlastně dějiny od nuly, takže si můžete jako Číňan klidně postavit Big Ben a Stonehenge, stejně jako se stává, že najedete někam s tanky a protihráč má stále ještě jezdce na koních s kopím. Hra je ale velice pohodlná v tom, že dokáže nabídnout zábavu jak casual hráči, tak i hardcorovému fandovi Civilizace. Buďto jen zkoumáte, stavíte a válčíte, anebo se nimráte v diplomacii a mapě okénko po okénku, a pečlivě si plánujete sebemenší postup.

Upřímně nedokážu moc popsat, proč mě Civilizace tak baví. Každý si to musí zahrát, aby si to vyzkoušel sám. Civilization 5 stojí dneska pár stokorun a dokáže nabídnout skutečně desítky, ne-li stovky hodin hraní. Je to sice pro někoho jednotvárná zábava, ale jak říkám: spousta národů, spousta různých postupů, náhodně generované mapy a koneckonců i různé obtížnosti. Jedna mapa tak může trvat skutečně hrát třeba i 10 hodin. A to jsem se ani nezmínil ani o multiplayeru.

Click here to view the embedded video.

A pokud vám nelahodí ani jedno, letos vyšlo spousta dalších fajn kousků. Další PC hry najdete třeba na novém YouGame.cz, kterému se pomalu rozrůstá sortiment, ale nějaké osvědčené akční hry nebo strategie tam už najdete.

Disclaimer: uvedený článek je subjektivní názor. Váš názor se může lišit.

Jak jsem již zmínil ve svém pojednání o pražském předprodeji, první díl Mafie byl (a stále je) pro mě jedna z těch lepších, ne-li nejlepších, her, které jsem kdy hrál. I nějaké ty roky po vydání si jí s chutí nainstaluji a znovu projdu, protože má všechno, co by „interaktivní film“ měl mít – perfektní dialogy, příběh, dramaturgii a hudbu. Druhý díl tak byl první hrou, na kterou jsem byl ochoten historicky stát frontu a přijít si pro ní o půlnoci. A koneckonců po dlouhé době také hra, za kterou jsem vyplázl jedenáct stovek pouze kvůli singleplayeru.

Mafii 2 jsem už dohrál dvakrát, a to téměř během jednoho dne. A nemohu najít slov, jakými bych popsal své zklamání. Čekali jsme na ní osm let, ze kterých se prý čistých pět let vyvíjela. Pět let na vývoj hry mi přijde dost. Stejně jako bych se nebál toho, že by snad 2K Games škrtili rozpočet na hru s takovým jménem. Nedokáži si proto vysvětlit, co se mohlo během těch několika desítek měsíců pokazit, že teď titul „Mafia“ nosí něco tak nedomrlého, jako je toto.

Druhý díl absolutně nijak nenavazuje na díl první. Ničím. Krom jediné odbočky, která ale spíš fanouška původní hry rozohní, než potěší. S tím souvisí hned další problém – absolutně nesympatické a snadno zaměnitelné postavy. Pokud jsem s Tomem Angelem byl kamarád od první chvíle a držel mu palce až do té poslední, tak Vito Scalleta mi nepřirostl k srdci ani po 20 hodinách hraní. Stejně tak jsem si nijak neoblíbil jeho kamaráda Joa, ani Henryho, prostě nikoho. Vyjma pana Galanteho, ze kterého jsem jedinkrát za celou hru cítil opravdového mafiána. Příběh vůbec mi přijde naprosto plytký a vypadá jako vystřižený z béčkového mafiánského filmu. Ve hře je navíc spousta pasáží, kterých se hráč aktivně zúčastní a zdají se jako důležité, ale dál v příběhu se s nimi dalšího neděje a všichni se tváří, že je vše v pořádku. Stejně jako jsem měl potíž nespadnout ze židle z konce (samozřejmě v tom špatném slova smyslu).

Když tedy dějová linka pokulhává a zůstává hluboce ve stínu své předchůdkyně, tak snad potěší něco dalšího, ne? Prostředí, hratelnost. Všechno zbylé. Začnu pozitivy, a to takovými, že hra vypadá docela slušně. Město je líbezné, variabilní a skutečně to vypadá, že si na něm někdo dal záležet. Obrovsky se klaním před lidmi, kteří měli na starost automobily, protože ty jsou asi to nejlepší ze hry – perfektní chování na silnici a detailní zpracování (když auto zaparkujete, tak má dokonce natočená kola tak, jak jste zastavili) včetně poškození. Tím bych výčet pozitiv asi ukončil a začnu se všemi negativy, které mi během hraní vadily. Když už zmiňuji ty vozidla – ostatní účastníci jsou docela bezohlední a nemají špetku intuice o pravidlech na silnici. Auto tak máte neustále potlučené a rozbité. Dá se sice opravovat, ale když vás popáté deset vteřin po vyjetí z garáže nabere na zadek taxík, tak už vás na opravování přejde chuť. Střelba a boj obecně nám taky zjednodušily. Zbraně už nekopou, pouze se jim „rozjíždí“ crosshair. Nicméně i na full auto se vždycky do někoho trefíte a občas jsem s ním slavil větší úspěch, jak se střílením po dávkách. Nepřátelé jsou někdy nesmrtelní, když vydrží například zásobník z Magnumu. Jindy padnou k zemi po dvou ranách ze špuntovky. Stejně jako vy vydržíte občas kulek deset a jindy zase dvě. Ale žádný strach! Pokud vám někdo rozstřílí prdel na cedník, stačí si zakleknout za nejbližší překážku a zdraví vám během pár vteřin vyjede z čehokoli na 75%! A to se vyplatí! Jeez…

Click here to view the embedded video.

Během hry jsem narazil i na několik bugů. Ten „nejlepší“ nastal v předposlední misi, kdy se svým parťákem musím projít několik pater docela rozsáhlé budovy. Můj kamarád zůstal ale úplně nahoře na začátku. Inu co, asi přijde, až to vykropím. Takže jsem to proběhl celé na vlastní pěst, vystřílel dvojnásobek nepřátel, abych pak přišel na konec a zjistil, že jedině ON může ukončit misi. Žádná jiná pomoc, než pustit celou kapitolu znovu a strávit s ní znovu hodinu, neexistuje. Stejně jako jsem viděl ve hře mnohokrát věci zaseknuté v sobě – při honičce s policisty se jejich auto zakleslo do lampy, aby se začalo klepat a následně vyletělo vysoko do vzduchu a explodovalo. Faaajn… Také díky tomu, že je hra naskriptovaná a nepočítá s nějakými maniodepresivními postupy hráče, jsem dokázal vyřešit jednu kapitolu tím, že jsem do hloučku nepřátel najel automobilem. A protože měli útočit na postavu a ne na auto, tak na mě nestříleli a bez problému jsem je jednoho po druhém přejel.

Ve městě navíc nemáte úplnou volnost. Pořád a neustále máte na radaru červenou tečku s waypointem, ukazující vám další destinaci pro postup v příběhu. Máte tak sice dvě možnosti, jak si přivydělávat (obě by to měly být prodeje aut), ale kdykoli jsem na ona místa přijel a zeptal se na práci, bylo mi řečeno, že mám přijít později. Jenže později pak není kdy. Po dokončení příběhu vás hra hodí do hlavního menu a žádná možnost volné jízdy není (ledaže…). Jediné, co se dá dělat neustále, je nakupování oblečení, tuning a oprava aut, tankování a ježdění do myčky, stravování se a přepadávání obchodů. A většinu věcí děláte pouze, když musíte. Nakupujete nové oblečení, když se potřebujete ztratit policii, stejně tak jako jedete do servisu, když potřebujete změnit SPZku. Najíst/napít se chodíte pouze tehdy, když potřebujete doplnit zdraví. Zbytek už je jen pro hračičky a estéty (mytí v myčce, tankování, tunění, atd.), který by ve hře mohl klidně chybět.

Ve hře je navíc spousta dalších věcí, které jsou tak zbytečné, až se člověk chytá za hlavu. Jde pustit voda v koupelně a v kuchyní, jde splachovat záchod nebo zhasnout na chodbě. K čemu to tam teda vše je, když to nemá žádný účel? Kdyby raději ten čas byl investován jinde… Všude ve hře jsou telefonní budky, v každém ve svém bytě máte telefon, ale jsou naprosto na nic. Z telefonních budek můžete uplatit policii za fantasmagorních $500 – není levnější jim ujet? A domácí telefon využijete jen když někdo zavolá vám. Směšné.

Stejně směšná je nefunkční nadzemka nebo naprostá nulová diverzita postav. Ve hře jsou asi dva typy Asiatů. To to nikoho nepraštilo do očí, když jich pak někde musí stát pět vedle sebe? Stejně jako jsou asi dva obličeje černocha a policisty, jediný (!) obličej pumpaře, dva obličeje mechanika atd. atd. Obyčejné chodce jsem raději nezkoumal, akorát bych zjistil, že žiji v nějakém městě plném naklonovaných jedinců ze čtyř různých embryí.

Nakonec se ještě zmíním o dabingu. Jedničce nemohu upřít své kouzlo právě díky českému dabingu. Hra byla vůbec celá dělaná původně česky a pak až přeložena do angličtiny. Jenže dvojka je přesný opak. Dvojka byla vyvíjena jako primárně anglická hra, a to byla docela nešťastná volba. Lipsync postav je tak udělán na anglický dabing, takže pokud hrajete hru česky, je to jako koukat na mexickou telenovelu. S českým dabingem jsem byl navíc otřesen z dema a v plné verzi to nebylo o moc lepší. Na naprosto nevýrazného Vita v podání Martina Trnavského a časem nesnesitelného Joa v podání Vlastimila Zavřela jsem si musel zvykat celou hru. Podruhé jsem si hru dal v angličtině a i když je to o fous lepší, postavy mi splývaly a cut-scény jsem si tak nějak neužil tolik, jako v češtině. K Mafii vždy patřilo to, že to byla perfektní česká hra, která byla hlavně česky a pro Čechy. Chápu, že kdo platí, ten si diktuje, ale v tomhle případě má u mě 2K Games obrovské mínus.

Stejně jako má u mě obrovské mínus za to, že na se na české fanoušky naprosto vysrala se sběratelskou edicí. Můžeme být rádi, že tu hru vůbec česky máme, a že v krabici u hry najdeme alespoň vytisklou mapu města. Z nejlepší české hry, která kdy spatřila svět, se tak po osmi letech vyklubalo něco jako Call Of Duty: World At War (teď jsem možná COD5 urazil). Je to pořád sice Mafie, ale díky vydavateli, který si všiml obrovského potenciálu takové značky, se z ní stala dojná kráva na peníze. Proto je hra více konzolová a proto je nyní přednější zákazník americký, jak český. V USA hráli hru již od 24., u nás jsme se dočkali o tři dny později. V USA bylo možno ke hře dostat spoustu DLC zdarma, u nás vůbec nic. Při diskusi s vývojáři na předprodeji to vypadalo, že je jim líto, jak moc do toho 2K Games kecají. Viz otázka mladíka, který se ptal jestli budou k dispozici nějaké nástroje na vytváření modifikací pro hru. Odpověď byla taková, že kluci z Brna to podporují a vítají, ale vydavatel je striktně proti tomu. Vydavatel očividně byl proti mnoha věcem.

Přijde mi zkrátka, že všechno se to posralo u vydavatele. Jinak si nedokážu vysvětlit, proč by bývalí Illusion Softworks udělali to, co udělali. V kódu hry je spousta částí, které nejsou při hraní k dispozici. Všichni se odvolávají na DLC, že to prý nestihli, tak že aspoň takhle. První DLC „Jimmy’s Revenge“ má prý přidat desítky (!!) hodin hraní. To bych rád viděl. Ale i kdyby – já chci hrát desítky hodin už s původní hrou a ne s hromadou placených DLC. Kéž by Gathering Of Developers nebylo nikdy odkoupeno, kéž by Daniel Vávra mohl dělat všechno podle sebe, kéž by se myslelo v první řadě na lidi, co tu hru dělají, a až poté na peníze. Mafie 3? Bude, tím jsem si celkem jist. Ale kdo jí bude po tomhle chtít…

Další postřehy a názory:

• Da Artista
• Adam Hošek
• Rock Paper Shotgun
• Jaromír Kaňák
• Jan Modrák

Proto jsem se na druhý díl tak strašně těšil. Celé ty roky jsem byl ale k datu vydání střízlivý. Přece jen už se o hry zajímám dost dlouho, abych věděl, že se často odkládají a dokola se mění jejich obsah. Když tedy konečně vyšlo najevo, že teď už skutečně vyjde, jak bylo avizováno, nenapadlo mě nic patřičnějšího, než si hru zakoupit jako první v České republice (a vůbec ve zbytku světa – krom USA, přirozeně). A proč si to nespojit rovnou se slavným půlnočním prodejem? A dokonce s bohatým programem! No hmmm hmmm…

Inu, hra předobjednána, nad slibem kalendáře s lascivními obrázky mávnuto rukou. Pokud snad někdo přešel veškeré info k půlnočnímu prodeji a celé akci s ním spojené, doporučuji přečíst pozvánku na Eurogameru, která to vše dobře shrnuje. Nikdy jsem na půlnočním launchi nebyl, takže jsem si to představoval jako v civilizovaných zemích. Jenže já zapomněl, že jsem v Čechách a že publikum Mafie 2 a (třeba právě) Starcraftu 2 se srovnává velice obtížně.

Vpouštění do prostorů CasaGelmi bylo plánováno na 20h. Přirozeně, první účastníci fronty tam byli prý už od nějakých pěti. My jsme dorazili „až“ na sedmou, kdy byl před vstupem ještě docela „snesitelný“ štrůdl. Nakonec před námi stálo asi tak 20-30 lidí, což nevypadlo tak zle, zvlášť v porovnání s lajnou, která se vytvořila za námi. Jenže to bychom nebyli v Čechách, aby se to všechno nezvrtlo. Naprosto běžně totiž přišla třeba trojce lidí, která došla do půlky fronty, zjistila, že to je skutečně TA fronta, a šla zase zpátky na začátek, aby se tam někam vtlačila. Tak se před nás vměstnalo dalších 30 lidí, kteří přišli o hodinu později a bez jakéhokoli čekání byli vpuštění dovnitř. Klidně si mě mějte za pokrytce, že jsem taky pustil známého, ale když se fronta před námi zdvojnásobí, tak už je to stejně fuk…

Vevnitř jsem si naděje na konferenční židle nedělal (cha!), takže jsme stáli zase dále ve frontě, odděleni pásy, aby to mělo nějaký řád. Jak moc to bylo účinné, zodpovím později. U vstupu jsme dostali lístečky s čísly podle toho, jak jsme stáli frontu. Jak moc velkou to mělo váhu, zodpovím později. Tyhle lístečky se totiž využívaly hlavně k tažení potenciálních výherců. Nejdříve se hrál poker, jeden na jednoho. Komentoval to dobrovolník z publika jménem Marek, kterému to šlo velice dobře, až na to, že občas prozrazoval (asi nevědomě) karty hráčů. Výherce dostal USB palec a dvě hry, poražený měl dostat cenu útěchy, což byl nejspíš sestup z pódia (prý dostávali taky palce). Po pokeru přišla přehlídka kostýmů. Mělo se údajně jednat o soutěž o nejlepší kostým. Nakonec dostal cenu úplně každý, kdo tam vylezl. Pominu-li trapné předvádění všech zúčastněných, vyhrála to na plné čáře slečna, která se svěřila, že hry nikdy moc nehrála, a na otázku, jestli bude hrát Mafii 2, odpověděla, že teda asi bude muset. A dostala palec.

Po všech těchto šaškárnách se chválabohu na pódiu vyrojila část týmu 2K Czech. Konečně začala nějaká inteligentní zábava a závan profesionality. Pánové věcně odpovídali na dotazy Ondry Broukala, posléze došlo i na publikum a pak i na dvě videa. Jedno obsahovalo záběry z natáčení motion capturingu (u střelby jsem se fakt smál) a druhé byla zdokumentovaná cesta do Států, kde probíhal anglický dabing. Opět, jak američtí dabéři říkají česky „Mafia 2 bude kurevsky dobrá!“ a „Si piš vole!“ pobavilo.

Posléze přišlo další kolo „soutěží“, kdy se losovalo o palce a o hry. Třetina tažených čísel neexistovala a nikdo si pro výhry nechodil, takže nakonec si mohl pro hry dojít ten, kdo měl alespoň číslo jiné barvy. Nakonec došlo i na samopaly, které se podařilo vylosovat asi až napotřetí. Díky bohu to aspoň vyhrál někdo, kdo z toho měl upřímnou radost a bude z toho vyplesklej ještě rok, oproti slečnám, které si chodily pro palce s nulovým zájmem.

Vrchol všeho pak přišel v hodině H, kdy se začalo pomalu odpočítávat a začala se tvořit fronta. Moderátorovu výzvu, aby se všichni vrátili na svá místa tak, jak byli vpouštění do sálu, byla úspěšně ignorována (cha!), a lidé naopak začali podlézat pásy, aby byli první v řadě. My osobně jsme se museli dostat asi před deset lidí, přestože nás dalších 50 předběhlo. První desítky předobjednávek totiž dostaly ke hře i triko s motivem hry, což nás samozřejmě ohromně potěšilo, protože jsme si mysleli, že už je večer zazděný a za pětihodinové stání si odneseme pouze hru bez jakékoli přidané hodnoty. Jak jinak – trika došla asi 10 lidí před námi. Dostali jsme teda pouze slíbený kalendář a šli jsme středem. Urputnou frontu na podpisy vývojářů se nám stát nechtělo ani omylem, takže jsme se přes hory nadšených capartů prokopali ven na čerstvý vzduch.

Nesetkal jsem jsem se s žádnou špatnou reakcí na onen večer, takže předpokládám, že mi sem naběhne skvadra blbečků a bude mě přesvědčovat, jaký to nejsem nevděčný čorák. Když to sečtu: strašné vedro a vzduch, nulová možnost si někam sednout, nulová kontrola pořadí, mašiny s hrou neustále obsazené, všudypřítomné čecháčkovství ze strany publika a na záchodě se nedalo rozsvítit. Nejvíc mě mrzí to, že jsme tam stáli x hodin navíc pro nic za nic. Kdybych přišel klidně v půl dvanácté, dostal bych to samé, co všichni ostatní. Je mi jedno, že nás nevylosovali v nějaké ze soutěží, ale když někdo dostane odměnu za to, že mě předběhl, tak mi to přijde dost nešťastné. Na hulákání publika, aby se hry vydávaly podle čísel, se žádné odpovědi nedostalo. Inu…

Pomyslnou třešničkou na dortu je pak skutečnost, že hra vychází oficiálně až v pátek ve dvě hodiny odpoledne našeho času a do té doby není dostupná česká lokalizace. AKTUALIZACE: Dobrou připomínku měl na Eurogameru UrsusLuin, která může být dost dobře i pravdivá – no upřímně, kdy se začala hra prodávat až v polovině dne uvedení. A hlavně: Aug 27th at 12:00am GMT == Půlnoc ze čtvrtka na pátek. Stejně tak jako máte hru v polštině nebo ruštině, když nemáte český účet na Xbox Live. Někteří lidé vyhrožovali dokonce vrácením hry.

Z mé strany tedy hluboké zklamání. Kdyby tam nebyli pánové z 2K Czech, tak skutečně hrubě lituji své účasti. Ze hry jsme přirozeně žádnou radost neměli, protože se nám už vařila žluč z celého večera. Dostatečně se s ní pomazlíme až dnes. A věřím, že svým obsahem nás bohatě odmění. Ale i tak, příští předprodej si asi nechám ujít.

„Reportáž“ z celé akce už je na ČT24.

Psát o téhle hře, jak je fantastická, bez toho, abych cokoli vyzradil z děje, je jednoduché asi jako namalovat rtěnkou živého medvěda. První díl byl pro mě něco fantastického. Zbožňuji RPG, ale nejsem příliš kamarád s těmi izometrickými pohledy a nejsem ani přílišný fanoušek fantasy. Když si to sečtete, RPGček, které by mě uspokojily po všech stránkách, bylo poskrovnu. A tuhle onehdá, Bohové a alchymisté z Bioware hodili do placu úžasný mix RPG/FPS z propracovaného sci-fi prostředí. No co, tetelil jsem se blahem.

Když jsem před těmi měsíci a měsíci dohrál s bušením srdce a euforií první kousek ze série, posmutnil jsem, že už je to úplný konec. Leč vše je minulost, druhý díl je na světě a je to sakra kus hry! Temnější a o něco jednodušší, co se týče herního schématu. To jest Mass Effect 2. Ve hře jsem zprvu panicky hledal inventář, abych pak pochopil, že hra dělá v podstatě všechno sama. Je zkrátka konec všem těm upgradům na zbraně, přeměňování tuny nepotřebného lootu na omni-gel. Před každou misí si vyberete pro svou partu zbraně a to je vše. Pak už akorát sbíráte zásobníky. A že jich bude leckdy potřeba náklaďák! Upgrady se nyní dělají ve výzkumné stanici na lodi, kde provádíte výzkumy výměnou za jednu ze čtveřici nových surovin, které těžíte z planet. A pozor, už žádné ježdění ve vozítku, které se co dva metry převracelo na střechu. Tady planety „pouze“ skenujete zběsilou jízdou myší, na skenu vidíte křivku s výskytem surovin, jakmile nějaká vyletí, šup ho tam, vyšlete sondu a je to.

O novinkách ve dvojce bych mohl mluvit ještě tak hodinu, i když věřím, že se teď někdo z vás chytá za hlavu, že jich tam tak není. Takže svoje povídání ukončím tím, že Mass Effect 2 je pro mě hra roku a nejspíš předčí i loňský Modern Warfare 2, ze kterého jsem měl husí kůži ještě dlouho po konci. Tohle je zkrátka třicetihodinový film, který hrajete vy, ve kterém všechno ovlivňujete vy a který je v podstatě „potřeba“ hrát znovu a znovu. Samozřejmě, že obsahuje nějaké ty chybky (nemluvě o českém překladu, bleh), ale vy je tak rádi přejdete… Zbožňuji ty stovky konverzací, zbožňuji ty souboje, zbožňuji možnost voleb, zbožňuji vztahy postav, zbožňuji na té hře snad úplně všechno. Skutečně, jedna z nejlepších her, co jsem hrál za celou svou „herní“ kariéru.

Battlefield: Bad Company 2 (Beta)

Zprávy o prvním Bad Company jsem hodnotil zaťatou pěstí, jelikož jsem to bral jako obrovský podraz na počítačové hráče. EA vydalo jako blbé hokejové edice tři díly Battlefieldu za sebou a pak nás nechala na světě s dvojkou (2142 ani Vietnam nikdo nehrál). Nejspíš za tu dobu dostala mnoho výhružných dopisů a mnoho telefonátů od pana Váni z Brna, protože druhý díl se již na PC dostane a dokonce se na nás dostalo i s beta klíči. České zastoupení uvolnilo skrze Eurogamer dohromady 2000 klíčů, takže jsme se mohli konečně připojit ke všem těm zahraničním pařanům, co už drtili Aljašku v módu Rush. Pokud jste jako já odkojeni Conquestem, můžete být zprvu zmateni. Jeden tým si zkrátka brání dva takové pointy, které musí druhý tým vyhodit do luftu. Když se mu to povede, jde se o kus dál, kde jsou další dva pointy, až se dojde na konec a je šlus. To jen tak fyi.

Co mě zprvu zděsilo, bylo úděsně, ale úděsně pomalé UI. Když si člověk otevřel servery, načítaly se asi tak půl minuty, aby se pak bez jakéhokoli logického uspořádání vyblily do kilometrové obrazovky. Filtry dosud nefungují, servery nejde seřadit podle pingu a pokud si snad myslíte, že to obejdete čudlíkem „Play Now“, který vás prostě někam připojí, tak bohužel smůla. Tenhle čudlíček vás totiž zpravidla připojuje na servery vzdálené tisíce kilometrů, s odezvou půl vteřiny. Ještě lepší na tom ovšem je, že vy to nemáte možnost jak zjistit. Ve scoreboardu vidíte akorát týmy, hráče a jednotlivá skóre. Nevidíte odezvu, nevidíte název ani IP serveru. Že hrajete na serveru v Sydney, zjistíte tedy až poté, co vysypete zásobník do nepřítele a ten se akorát odškube pryč bez škrábance. Meh…

Další kritiku snesu na optimalizaci. Nepředpokládám, že i když má moje sestava léta, že je to herka (C2D 3GHz, 4GB, GTS250), ale Bad Company 2 je první hra, která se mi velice nepěkně škube. Musím si snížit notně detaily a rozlišení, aby to bylo hratelné na 100%. Rovnou se tady zmíním o hlasitosti, která mi přijde velice smutná a hudbu na pozadí si leckdy strhávám až k 30%, abych něco ze hry slyšel.

Nakonec zdrbnu některé herní mechanismy. Rozdávání příkazů přes klávesu Q je ve starých BFkách něco, co je velice esenciální pro týmovou hru. V této betě můžete touto klávesou hráče akorát označovat a to asi na tři vteřiny. A velice často nejdou označit znovu. Takže pokud se někam zakempíte s reconem a snipíte jak o život (nejjednodušší postup, jak nasbírat hafo bodů, btw), neustále čudlíkujete označování, protože i když svůj cíl jasně vidíte, jeho šipečka na radaru prostě během chvíle vyprchá. A co je naprosto neodpustitelné, je absence lehání. To je něco podobného, jako kdybyste jste odebrali z Counter-Striku bomby nebo z Half-Lifu headcraby. Nechápu.

Bohudík (!) je velice lehké na tyhle chyby zapomenout. Jakmile se totiž pustíte do válčení, během chvíle vás bojiště pohltí a už jenom počítáte hodiny. I když je to jedna stupidní mapa, která se točí furt dokola, je to prostě klasický Battlefield v novém moderním kabátku. Navíc už fungují odměny a levelování, které ohromně motivují a navíc se vázají na váš EA účet, takže v plné hře už můžete začít s rotačním jaderným kulometem a 1000 HP. Nebýt tohle beta, tak nad hrou zlomím hůl, ale takhle jen doufám, že kluci švédský všechno vychytají.

Dragon Age: Origins

RPG od legendárních BioWare se mi dostala pod nos jen tak tak, ale jakožto náruživý fanoušek jejich posledního Mass Effectu jsem si mnul klávesnici, že přichází kolo druhé, jen vesmírné lodě a blastery vyměním za oře a tesaný meč. Pěkný houbeles. I když je poznat, že hra běží na stejném enginu jako posledně, ovládání už není tak pěkné. Ba je přímo příšerné. Svého velehrdinu pozorujete ze třetí osoby, můžete si na něj ale zoomovat, a když si úplně odzoomujete, dostanete se do zbrusu nového taktického módu, kdy vidíte na svět jako za starých časů RPG a můžete vesele rozdávat příkazy. Jenže je prdlajs z tohohle pohledu vidět, všechno je malinkaté a nejde se na to trefit, takže se vrátíte zpátky do 3rd person pohledu. A to už je v soubojích konec. Buďto vidíte před sebe, ale nejste totálně schopni na cokoli kliknout (protože si bráníte ve výhledu svou postavou – přinejmenším) anebo před sebe nevidíte, ale už jste schopni občas na něco kliknout. Většinou, když u toho stojíte. Navíc se kamera neotáčí s postavou, ale je udělána konzolovým stylem – když chcete před někým utéct, musíte se tam nejdříve podívat a pak až tam můžete utéct. Asi desettisíckrát jsem kvůli tomuto kravskému systému umřel. Nemluvě o tom, že postava sama neútočí, takže musíte neustále čudlikat na nepřítele, díky čemuž kliknete na svého spolubojovníka, a toho tím pádem musíte taky ovládat, takže dáte útočit a kliknete na dalšího spolubojovníka…

Moc jsem se snažil, aby se mi hra líbila, ale šmarja boha! Proč tu kameru nenechali stejnou, jako v Mass Effect? Proč tam toho nenechali víc – zadávání příkazů svému „komandu“ se rovná otrockému přerušování hry a naklikání neustále těch samých útoků. Když vám vypadne předmět z příšery, jmenuje se jinak, než když ho dáte do inventáře. Ikony jsou strašně malé a špatně se rozlišují. Ani nevíte, jak jsem se snažil, aby se mi ta hra líbila. Ale prostě to nejde.

Click here to view the embedded video.

Torchlight

A v jízdě po RPG pokračujeme. Tentokrát hra od Runic Games, což jsou dávní odpadlíci z Blizzardu. A Torchlight není nic jiného než Diablo na steroidech. Alespoň v některých směrech. Vybíráte si ze tří postav (mlátimsekerou, čarujuvoheň, šípujulukem), objevujete se v jakémsi městečku, dostáváte první quest v nedalekém dole… A inu, od té doby se už z dungeonů nepodíváte. Hra je velice jednoduchá. Prostší grafika, žádné super prology a přednesy, kradmo in-game videí, poskrovnu hlasů postav. Hlavní o co tu jde, je loot. Se svým charakterem dokážete zabít v podstatě cokoli, sbíráte všechny ty skvělé věci, co z příšerek padají a máte dokonce pejska/kočku jako pomocníka! A že je to pomocník. Lootu totiž z nepřátel padá takové množství, že ho sami po deseti minutách řežby samy neunesete, a tehdy přichází kočkopes s vlastním inventářem. Našoupete mu nepotřebné cetky a pošlete ho do města je prodat. Psokočka magicky zmizí a za minutu se k vám vrátí, v inventáři zaprášeno, na kontě bohatě odměněno. Navíc to můžete naučit kouzlit, takže může během souboje léčit nebo summonit nějaké ty kostlivce. Bomba.

Jediný problém hry, kterým trpí, je naprosto nulová nutnost ji hrát. Vyprávění jsem upřímně přeskočil, protože pomalu se ploužící text jsem náladu číst neměl, zvlášť když jsem během oné doby mohl pozabíjet asi tak 5000 nestvůr. Nevím tedy, koho zachraňuji, před kým a proč, jediné, co tedy dělám, je držení pravého myšidla a zběsilé klikání na loot. Hru jsem si pustil sice jen dvakrát, ale strávil jsem u ní aspoň tak 5 hodin. A bohužel už dlouho nemám chuť si jí pustit znovu. Nějak mě to netáhne. Ale až mě to chytne, to zas bude zabité odpoledne.

Click here to view the embedded video.

Operation Flashpoint: Dragon Rising

Velice krátce se zmíním o téhle vojandě. První Flashpoint byl hrozně cool proto, že prý byl realistický a tak vůbec. Jak jsem slyšel, že je nějaká hra realistická, šly na mě mdloby, vypínal se mi samovolně monitor a znenadání přestával fungovat Internet. Kluci pražští si ale celý ten svůj realismus vzali do své série ArmA, a tak jsem tak nějak doufal, že Codemasters si nechali jen tu značku, a že třeba přijdou s něčím jako Modern Warfare. A opět prosím, pěkný houbeles. Jedna mise mi v téhle hře stačila, abych si udělal obrázek o tom, jak moc tuhle hru hrát nechci. Celé se to tvářilo seriózně a jakože realisticky, takže jsem k tomu nepřistupoval svým CoD stylem: „Naběhnu tam a tatata,“ což dodnes nevím, jestli bylo správně, ale deset minut se střílet s někým na palouku jen proto, že přijít blíž k němu je moc nebezpečné, mě moc neba. Zvlášť, když bylo blbě poznat, jestli je to můj komrád, nebo ne. Alespoň byla AI úplně tumpachová, takže jsem se bez větší úhony dalších 10 minut seznamoval s tím, jak se sedá a rozjíždí s autem. Danke schön, ale nechci.

Click here to view the embedded video.

Call Of Duty: Modern Warfare 2

No a nemůžu to zakončit ničím voňavějším, než jsou nové „kody“. O macatých 12 GB poprosí instalace, za což může asi tři tucty Hodně Dobrých videí, a asi triliarda objektů, které se v misích všude válejí. Na kampaň jsem se těšil jako šílenec a když se mě hra napoprvé zeptala, jestli mi nevadí opravdu moc moc ošklivé scény, těšil jsem se ještě víc. První video vám připomene zásadní kousky z minulého Modern Warfare, uvidíte nějaké ty svoje kamarády jako Soapa, kapitán Price atd. Ve hře se ocitáte ale hlavně v kůži zelenáčů, setkáváte se s novými veliteli a generály a hlavně samozřejmě zavítáte do zbrusu nových míst. Určitě vám neuniklo video, kde lezete po ledovci, jedete na skůtrech nebo běháte po Rio de Jaineru. Víc samozřejmě prozrazovat z příběhu nechci, ten je totiž dost zásadní. Spolu s takovým provedením, jaké nám Infinity Ward přinesli je prostě opět hra vlastně pětihodinový film na vlastní kůži. Opravdu intenzivní pasáže, vztahy mezi vojáky, no a kulervoucí konec. Fakt, bomba.

Ostatní věci – budiž. Engine je stejný, trošku sice vylepšený, ale žádné šmarjapanotojealenádherna momenty nenastávají. AI je jedna z nejtupějších… Ne, je nejtupější, jakou jsem kdy v počítačové hře zažil. Ať už nepřátel, tak vašich pobočníků. Náplň misí je docela variabilní a nenudilo mě to, spolu se zmíněným naprosto fantastickým zakomponováním příběhu jsou některé části málem epické. K hudbě dodám, že si ji vzal na triko Hans Zimmer a je skutečně o co stát. Rozhodně všechny čtyři palce nahoru, tohle bych si zahrál i dvakrát po sobě.

Click here to view the embedded video.

Přiznávám, že poslední dobou furt koukám na Zero Punctuation (doporučuji všemi Bludišťáky!), takže můj slovní projev je tím lehce zdeformován. Samozřejmě konstruktivní kritiku vítám, tu nekonstruktivní si strčte za klóbrc. Howgh & Enjoy.

Click here to view the embedded video.

Pokud snad sérii Burnout neznáte, může vás hra velice překvapit. Není totiž pojata tolik vážně jako poslední kousky Need For Speed. Tady jde díky bohu o čistou zábavu a požitek z hraní, než strašně „fikané“ zápletky a automobily z pancíře. Ve hře si nic nevytuníte, nic si nekoupíte, zato budete jezdit neustále s nitrem naplno a prorážet všechno, co se vám postaví do cesty.

Přímo do hry se dostanete během několika okamžiků. Neuvidíte žádné „filmové“ cut-scény s „herci“. A díky bohu za to. Hra má otevřený svět, je dost členitý, a i když se může některým zdát malý, za sebe mohu říct, že je tak akorát, abyste se tam vyznali a aby vám zároveň nepřišel po hodině oježděný. Na mapě najdete 8 hlavních objektů, kteří tvoří zároveň 8 cílových pásek. Vždycky tak jedete jen a pouze do jednoho z těchto osmi míst. Hrůza? Jenže na každé křižovatce (a to fakt) najdete vždy nějaký závod. Takže pokaždé startujete odjinud a pokaždé si musíte sami najít nejlepší cestu. To bohužel občas jde hůř a nejednou jsem se tak dostal údajnou zkratkou na úplně jinou silnici, která vede kolem cíle notným obloukem. Hra se vám snaží napovídat, na každé křižovatce vám zvýrazní správnou odbočku, nicméně v té ohromné rychlosti to občas je těžší ukočírovat.

Click here to view the embedded video.

A propos – automobilů je ve hře přes 80, což je sakra slušný počet. Některé se sice opakují, nicméně krom šasi nemají nic společného. U automobilů se rozeznává rychlost, velikost nádrže na nitro, síla a typ žhavení nebo-li čím si nahrabáváte nitro. Takže svoje si najde kdokoli. Buďto můžete mít silnou a tuhou káru, se kterou při ničení protivníků stoupá nitro ohromnou rychlostí, anebo například hbitý a nízky speedster, který nabíjíte skoky a drifty.

Ve hře je krom normálního závodu také závod o přežití (jste sledováni dvěma super odolnými auty, která se vás snaží zničit), stunt mód (musíte dosáhnout určeného skóre skoky apod.), noční jízda (projet checkpointy do časového limitu) anebo můj oblíbený takedown, kdy jde o zničení minimálního počtu aut za časový úsek. Ničení protivníků je ve hře na denním pořádku, setkáte se s ním snad v každém závodě a taky proč by ne, když je to tak ohromná zábava. Nemluvím tady o nějakém následovníku FlatOutů, jen rád konečně vidím AAA titul, ve kterém se toho nebojí. Každá srážka je zpomalená a detailně si tak můžete vychutnat tu destrukci. A musím říct, že model poškození je velice reálný a věrohodný. Deformace karoserie je naprosto fenomenální a doposud jsem podobnou neviděl. Občas se mi zdála na některých místech přehnaná (srážka s obyčejným autem má mnohem horší efekt jak srážka s protivníkem), ale jinak je to prostě skvělá zábava a pastva pro oči.

Grafický engine je sice už letitý (běží na něm plno konzolových her, z PC scény pak například Tony Hawk 4 nebo kill.switch), ale co mi dokázal vykouzlit na monitoru, byla paráda. Krajina pravda trošku skomírá, nicméně v tom ohromném letu scenériemi si toho snad ani nevšimnete. Automobily jsou celkem povedené a ostré, žádné podivuhodnosti ála NFS. Dneska by si člověk mohl postěžovat, že hra vypadá jako z roku 2006. A dobrá, jako GRID to nevypadá, ale má to dle mého mnohem slušivější a živější kabát než příšerné NFS: Undercover. Koneckonců je to hra vyvíjená na Xbox 360 a koneckonců si tak hru může vychutnat pomalu kdokoli na plné rozlišení a s plnými detaily. Takže já toto hodnotím kladně.

Hudba je bohužel velice snadno zapomenutelná. Hlavním motivem je samozřejmě Paradise City od Guns N’ Roses, kterou vždy uslyšíte jako první skladbu v menu a ve hře. Bylo mi to trošku líto, v tomhle u mě pořád vyhrává série NFS. Hudbu navíc posloucháte jakoby z vašeho automobilu, takže když jsem si vybral macaté SUV, z hudby mi zbyly akorát nízké tóny a huhlající zbytek. Škoda.

Ze hry jsem zkrátka nadšen. Konečně další hra po FlatOutech, která to nebere moc vážně a spíše než na srdcervoucí příběh a nablýskaná auta se soustředí na zábavu a na hráče. A upřímně mi je docela smutno, když vidím, jak se lidé baví na konzolích a my se vždy jen modlíme, aby to někdo dobře zkonvertil pro počítače. V Burnout Paradise se zkrátka člověk nenudí. Ničit billboardy, porážet časy soupeřů, nacházet zkratky. Pořád je co dělat, pořád to člověka baví. Hlavně ten ohromný pocit z rychlosti, takový jsem u hry ještě nezažil. Je to prostě pecka a já se jen modlím, aby další díly potkal stejný osud a já si je mohl vychutnat opět na PC.

Pokud snad nejste obeznámeni, o co jde, vězte, že jste běžcem, který bojuje proti vládě a takové ty věci, má pár kamarádů a policie je mu neustále v patách. A v tom je celý ten vtip. V podstatě je Mirror’s Edge FPS, jen je vaší hlavní zbraň běhání a hopsání po střechách a v interiérech. Sice si taky zastřílíte, ale to není hlavní.

Když si nainstalujete úděsných 8 GB dat (dneska je to sice normální, ale stejně), nastavíte hru a pustíte se do toho lítého boje, překvapí vás nejspíš scenérie. Kdekoliv se pohybujete, mísí se okolo vás hlavně bílá s jasně pastelovými barvami. Spolu s opravdu extrémním nasvícením je tak záhodno mít nasazené u monitoru sluneční brýle. V několika případech jsem dokonce musel i mhouřit oči. Nicméně takto situované prostředí mi ke hře perfektně sedělo. Nemohl jsem si pomoci, ale při prologu a neustálých při cut scénách jsem si vybavoval Matrix, protože jsem si připadal, jako bych utíkal před agenty. Ale to je možná trochu přehnané :)

Click here to view the embedded video.

Hratelnost samotná je, řekněme, doposud nevídaná. Ne, že by byla tak moc fantastická, jen tu opravdu ještě nikdy nebyla podobná hra. Vystačíte si se čtyřmi klávesami, což vám zajišťuje skákání, krčení, klouzání, boj, šplhání a vůbec všechny takové akce. Po krátkém tutoriálu (který opravdu doporučuji pečlivě projít) se dostáváte rovnou do akce. Skáčete ze střechy na střechu, šplháte na kontejner, aby jste z něj mohli skočit na další střechu, hledáte cestu přes ten zelektrizovaný plot… Hra samotná je docela přímočará. Sice se dají najít alternativní cesty, ale to jsou většinou takové, že místo efektního a nebezpečného skoku použijete žebřík. A koho by bavilo prolézt hru žebříkem, ještě když to tak trvá.

Vzhledem k tomu, že celou dobu parkourujete z první osoby, pěkně to s kamerou cloumá a míchá, zužuje se vám vidění apod. Není divu, že u některých osob dokáže vyvolat i zvracení. A musím přiznat, že když jsem poprvé viděl záběry z hraní, trošku se mi hlava motala. Po několika minutách si už ale na všechno zvyknete a nějaké rychlé expedice k záchodové míse se konat nebudou.

Kdybyste měli jenom hodiny běhat a hopkat po střechách, asi by vás to brzy přestalo bavit. Proto se dostanete i do konfrontace s policií. Buď můžete příslušníka utlouct do bezvědomí, sebrat flintu a zbytek se snažit vystřílet, nebo je všechny oběhnout. Což je sice rychlejší, ale mně se to moc nedařilo. Po zmlácených strážcích můžete sbírat střelné zbraně, jenže se nedají nijak přebíjet a vadí vám v běhu. Vždycky tak slouží pouze ke snadnějšímu vyčištění místa a následnému zahození. Na zbraně bylo prostě myšleno jako na druhotný prvek hry, což však chválím. Co mě ale vždy rozčílí, že jakožto Rambo-náruživec velerád po každé dávce přebíjím, aktivuji místo toho zpomalení času. Věc, která vám má pomáhat v mydlení protivníků a kterou používám jednou za uherský rok, tak musí najednou snést vlnu mých nadávek a rozhořčení.

Při hraní musíte řešit čas od času nějaké jednodušší puzzly. Tu vypnout přívod elektřiny, tu vodu, ale nejvíc musíte vždy vyřešit, jak se vlastně dostat dál. Většinou se není kde čeho chytit, není kam doskočit, což vás neustále drží ve střehu. To jsou plusové body.

Hra beží na Unreal 3 Engine, takže vypadá skvěle a přitom běhá i na slabších počítačích. Navíc je součástí hry PhysX, takže pokud máte NVIDIA kartu, můžete si směle užívat orgie v podobě plápolajících igelitů, rozstřílených praporků apod. Vypadá to naprosto fantasticky. Ke hraní hraje příjemný futuristický podkres. Jde o jednu jedinou skladbu Still Alive, zremixovanou od několika světových interpretů. Pokud jste zrovna vstali ze židle a začli radostně pochodovat po pokoji v domnění, že jde o stejnou skladbu jako v Portalu, musím vás zklamat. Autorem je Lisa Miskovsky, což ovšem neubírá stále nic na kvalitách produkce.

Jsem zkrátka rád, že je tu zase nějaká nová věc. Hry to potřebovaly jako sůl. Bohužel, dějovou linii Mirror’s Edge dohrajete za nějakých 6 hodin, ale ruku na srdce, o hodinu víc a byla by to strašná nuda. Hra mě akorát rozčilovala tím, že jsem se v početných případěch někde zasekl. Ne, že bych nevěděl, kudy kam, ale prostě pro mě bylo nemožné někam doskočit, chytit se něčeho apod. Jeden úsek jsem opakoval třeba dvacetkrát. Hra díky bohu ukládá docela často a při opakování kola se vůbec nenahrává (to se moc nestává ani u lokací), takže jsem aspoň neměl čas hru proklínat. Zkrátka tohle dílo určitě vyzkoušejte, stojí za to.

Anebo ne? Zprvu to vypadá jako každý jiný díl. Respektive ten čtvrtý. Akorát situovaný do druhé světové války. Co mě po začátku zaujalo, byla videa, která se přehrávají při loadingu. Mrkněte se na úvodní (avšak ignorujte zvuk, nahráno z konzole). Tohle zpracování se mi líbilo, trošku mi vadil ovšem jejich spád, kdy jsem nestihl přečíst veškeré hrůzostrašné statistiky a popisy. Nicméně když hrajete hru podruhé, již nemáte pražádný důvod se na videa koukat znovu. Nějak ztratí šťávu :) Kdo už hru (do)hrál, určitě se v duchu zeptal: „Proč bych to propánajána hrál znovu!?“ A já s vámi souhlasím.

Click here to view the embedded video.

Jakmile se totiž dostanete do prvních akcí, hned vám je jasné, oč jde. Za ručičku hra pařana vede celou dobu a pomocí pečlivě naplánovaných a ve valné většině VELICE okatých skriptů ho zasypává nepřáteli. Ve čtyřce to ještě jakžtakž šlo, jenže když jsem ztratil kvůli vlastní blbosti asi šest hodin hraní, měl jsem chuť omlátit si stůl o hlavu. A můžu říct, že tohle byla první hra, u které jsem zvažoval, že se po tomhle kiksu na ní vyprdnu a nedokončím ji. Znalí už přikyvují, nepolíbeným rozvedu svou myšlenku.

Hra funguje přibližně takto. Probudíte se někde s flintou v ruce, najednou se „hrozně“ z nenadání začne střílet, vystřílíte, jdete tedy vyšlapanou cestičkou dál, baf, nepřítel, zastřelit, jít dál… Tak, udělejte to asi čtyřikrát za mapu a voilá, máte „úspěšný“ herní model letošní Call Of Duty. Největším nepřítelem jsou ovšem ony skripty a celou dobu jsem doufal, že se někde objeví jeho zhmotněná verze a já jej budu moct prostřílet jako cedník. Vezměte si třeba situaci v takovém travnatém čemsi. Proti vám konstantních 20 panáčků, vy těch svých pár máte spíš jen jako ozdobu, a protože si nevěříte, že by jste všechny čongy/nácky vythompsnovali, kecnete si za kámen a pečlivě, hlavu po hlavě, náboj po náboji, si budete čistit průchod z kleku. Bude to trvat docela dlouho, nicméně nepřátelé po čase dojdou a vy už můžete cupitat vpřed, k další, naprosto stejné situaci. Anebo můžete udělat to, že čapnete tu svojí bambitku, a prostě na nepřítele vyběhnete. Postřílíte tak čtyři, posunete se o dvě překážky dopředu, zastřelíte zbylých osm, proběhnete kolem dalších překážek, pic pic poslední dobrovolníci a máte to za sebou. Ah ty skripty…

Ještě smutnější jsou skripty v podání umělé demence. Všichni nepřátelé mi přišli, jakoby byli „naifovaní“. Jestliže je místo za šutrem, stoupni si tam, jestli ne, stoupni si za strom, jestli tam nemůžeš, stoupni si doprostřed louky… A tak dále. Pokud prostě vedle sebe stáli dva vojínové, připraveni na smrt, a jeden se konečně odporoučel na zem, jeho místo zaujme jeho kolega, který postával dva metry vedle něj. No, co to je, fronta na dobrý výhled? A to ještě zmíním specialitku Japonců, kteří se vás s bojovým pokřikem ženou zabanzaiovat. Bohužel jsou pěkně zákeřní a obíhají vaše spolubojovníky, míří rovnou na vás a pokud se vy pohybujete vpřed, je dost možné, že za pár chvil vás bodnou do zad, protože vás konečně už doběhli a nikdo jiný si jich nevšiml. No a dalších totálních faux-pas, jako např. botů koukajících do zdi anebo zásadně nestřílejících, se najde habaděj.

Zpracování hry úsměv na tváři jistě nevykouzlí. Sice onen NOTNĚ upravený Quake 3 engine vypadá, řekněme, slušně, v dnešní době všech těch Far Cryů a CrySisů moc lidí neoslní. Když už tedy nic, alespoň to běhá na sestavě libovolného faktoru šunkovitosti. Ale přecejen by ty obličeje, stíny a vůbec modely všeho zasloužily více péče. Jen kdo by to v té hrozné řeži zkoumal zblízka. Zvuky jsou nejspíš ze starších dílů, za to hudbu musím velice pochválit. Při některých rockovějších odvázáničkách jsem si vzpomněl na Red Alerty.

Takže suma sumárum? Opakující, totálně lineární (že jsem si mohl dvakrát vybrat, jestli chci jit po kytičkách nebo v lese, to není výběr cesty) a nic moc vypadající pokračování FPS legendy. Když tak sleduju žebříčky na GamePark.cz, nejhranější je stejne druhý díl a až v závěsu je čtyřka, což osobně nechápu. Se všemi perky a zkušenostmi mi přijde mnohem zábavnější. No nicméně. Tak špatné, jako letošní NFS to není, ale hrát to podruhé nemá smysl, stejný multiplayer nabízí minulý díl. Že do ruky dostanu dvakrát plamenomet (který udělá škodu víc vám jak nepříteli) a mod se zombíkama, který je i tak k dostaní na Modern Warfare, to mi prostě nepřijde dost omáčky k vydání úspěšného pokračování. Není to vina vývojářů z Treyarchu, voodoo panenky bych šil spíše pánům z Activision, kteří jistě chtěli stihnout předvánoční trh a svézt se na báječném jméně. Strčte si ho za klobouk, milí producenti, my máme zlatou dvojku a čtverku.