(Už mě to tu stejně sere, lidi sem chodí jenom kvůli tomu posranýmu návodu na router a já si tady dělám leda pokladničku na jiný how-to. Fakt, jebne mi a udělám si další, stopadesátej blogísek bokem.)

Nicméééně!

WikiLeaks (pokud jste snad žili poslední dva měsíce někde v Postoloprtech bez médií) je, zjednodušeně řečeno, taková webová stránka, kde se zveřejňují různé inside reporty a další tajná havěť, která neměla nikdy spatřit světlo světa. Zkrátka věci jako třeba operace Northwoods. Přesně ten druh zpráv, které odstartovávají nejrůznější konspirační teorie a jiné druhy děšení lidu. Začalo to v roce 2006, kdy uveřejnili rozkaz k zabití několika somálských papalášů. Víc se to rozjelo až někdy loni, kdy uveřejnili interní diskusi mezi klimatology, kteří se tak nějak shodli, že globální oteplování je kokotina. Výčet všeho najdete na Wiki.

Anebo se radši podívejte na tenhle TEDa (můžete si zapnout i české title):

Podle mého skromného názoru jsou WikiLeaks něco, co je potřeba. Co mě, jako pouhého pozemšťana, dost zajímá. Člověk tak nějak ve skrytu duše ví, že se všude na světě děje spousta svinstev, která jsou zametená pod koberec, i když to stálo mnoho lidí život. Myslím si, že máme právo vědět, co se kde děje, a to bez jakéhokoliv přibarvování a odbarvování. Po tom všem, co bylo uveřejněno na WikiLeaks, mi zbytek médií přijde jako zprávy na Nově.

Z čeho se mi ale otevírá kudla v kapse, je totiž vytrvalá ofenziva proti tomuhle serveru. Díky tomuhle jsem si udělal skutečný obrázek o tom, jak je svět ovládán jedněmi a tím to hasne. Předpokládám, že za tím vším stojí vlády (hlavně ta americká, co?), protože mi nejde moc do hlavy, co může společnosti jako Amazon, EveryDNS, Vista, MasterCard, PayPal, Moneybookers atd., vést k tomu, že WikiLeaks odstřihnou od světa. Nenapadá mě jiný důvod, než nějaké vyhrožování ze stran mocnějších – z vlád. Anebo se snad děje ve všech těch firmách něco nekalého? Bojí se, že někdo ucukne a pošle zprávu o tom, jak se dělají krabice Amazonu z mrtvých lidí?

A už se jde i oproti nám, občánkům. Aneb zablokovali mi firemní PayPal, protože jsem poslal peníze WikiLeaks.

Já jsem asi hrozně zblblej ze všech těch filmů, co jsem viděl, ale tohle na mě působí zkrátka jako to klasické zasedání padouchů. 10 nejbohatších a nejmocnějších lidí na světě, kteří ho ve skutečnosti celý vlastní a celý ho řídí. A teď se bojí, že se všechno posere.

Proto nedokážu pochopit, jak by někdo „obyčejný“ (Bože, jak já nesnáším spojení „obyčejní lidé“) dokázal zvednout pěst proti WikiLeaks. Upřímně jsem ještě nikoho takového nepotkal. Narážím teď na OpenLeaks, což má být více transparentní nebo co. Že prý se Assange věnoval moc tomu, aby uveřejňoval zprávy, než aby udělal z WikiLeaks pořádný projekt. Jako jaký projekt? Facebook pro donašeče nebo co?

Ať si tady OpenLeaks jsou, když vědí, jak se to má dělat lépe. Víc takových serverů není na škodu. Co s nimi může pak kdo udělat? Odstřihne je od sítě? Lidi si pomůžou. Stejně jako po odstranění WikiLeaks vznikly (a vznikají) stovky a stovky mirrorů.

Ani nevím, jestli jsem řekl, co jsem chtěl. Zkrátka mi celá tahle bublina leze krkem. Dochází tu k válce obyčejných lidí (herdek, už zase) a těch, co mají moc. A je to jednostranný boj. Operation Payback, komunita, která činí kroky proti bezpráví, zmizela z Facebooku, z Twitteru a i z „blbé“ Encyclopedia Dramatica. Protože to někdo někomu zkrátka tak přikázal. Někde jsem četl, že tohle všechno znamená první kyberválku. A já jsem kurva zvědavej na to, jak to všechno dopadne.

(O zatčení Assangeho se ani nezmiňuju, protože to je stejná mrdka jako celá Natálka. Ehm.)

Let the rage begin, komentáře jsou o kus níž.

Abych pravdu řekl, někdy se Čechem trochu stydím být. Už v tomhle se tak vymykám celým 80% populace. Je to tím naším buranstvím. Musíme se furt po něčem opičit, musíme mít žluté taxíky, protože to maj támhle, musíme mít na dálnici 130, protože to maj tůdle. A kup si ty vole škodovku s dieselem, pij gambáče, čum na fotbal a poslouchej Kabáty, protože to je ten českej drým (srovnej s „american dream“, see, see?). Vol modrý ptáky nebo oranžový růže, protože nic jinýho tu není a nemá to stejně cenu.

Neřeknu, kde se tahle úzkoprsost a předpojatost v Češích vzala. Může za to asi minulý režim, ve kterém se stádu říkalo, co můžou a co nemůžou, a těch možností taky moc nebylo, takže sis’ ty kluku jeden českej nemusel moc lámat hlavu. Ale co já vím, narodil jsem se rok a kus po revoluci a pamatuji si až rozdělení. Tuhle úžasnou péči nám nyní věnuje Evropská unie, která se díky bohu postarala o to, abych si na chleba mazal pomazánkový máslo, a ne čerstvý hovno z nutrie. Ježiš děkuju pěkně!

Úvod se mi trochu roztáhl, ale snad jsem vás uvedl do mé situace, do celého toho mého pohledu na klasického obyvatele Čech. Teď přijde to hlavní.

Již jednou jsem psal o cestování MHD a o individuích, která se v něm vyskytují. Psal jsem to ještě za svých školních let, kdy jsem většinou potkával nejvíce lidí jenom ráno ve špičce, poňáč jsem se domů vracel brzo odpoledne a druhou špičku jsem už nezažil.

Teď, jak cestuji za prací, mi ale přijde, že všichni ztupěli asi o sto bodů. A to jsem měl vždycky za to, že cestování MHD je jedna z nejjednodušších věcí, co může člověka během života potkat. Napsat celou tuhle elegii jsem chtěl na začátku prosince, kdy se v jedno středeční odpoledne někdo nahoře asi posral a napadalo v Praze několik desítek centimetrů sněhu. To byl pravý challenge pro dopravní podniky a jejich cestující. Nakonec to sepsal dobře mamuf v Já versus město a teď se chci vyřvat i já.

Když tramvaj zastaví a neotevírá dveře, neznamená to nutně, že…

…řidič zapomněl dveře otevřít. Buďto nestojí ještě v zastávce (musí tam stát celá souprava, víme?), nebo stojí třeba na blbym semaforu. Přestaňte se proto furt srát ke dveřím a mačkat tlačítko, jakoby to mělo zastavit hladomor v Africe!

Když tramvaj nezastaví v zastávce a otevře dveře, neznamená to nutně, že…

…tramvaji upadly kola a už nikdy nepojede. Zbožňuju, když se někdo, kdo je očividně ve spěchu, zeptá řidiče, jestli by mu otevřel jedny dveře, že by si vystoupil, a absolutně všichni se najednou zvednou a jdou z tý tramvaje ven, protože ty vole dveře jsou otevřený, a když jsou otevřený, tak nima přece projdu ne? (Toto se nevztahuje na to, když v tramvaji počkáte ještě pět minut, pak vystoupíte a tramvaj se rozjede. To je zákon schválnosti a daň za mozek.)

Když stojím u dveří, neznamená to nutně, že…

…tam stojím protože mám na ně fetiš a hrozně rád u nich jsem. Když tam stojím, tak je nejspíš chci použít. Což znamená, že budu vystupovat. Což znamená, že jsem ten blbej knoflík na dveře zmáčkl už vevnitř, a tak na něj už vy nemusíte venku hmatat. Rychlejš se to neotevře, potvrdit to dvakrát taky nepotřebuje, tak na to kurva nešmatejte. Anebo si na to sahejte jak chcete, ale pak jste pro mě totální kreténi.

Speciální věnování teď chci věnovat těm, kteří za mnou stojí při vystupování a zmáčknou už zmáčknuté ovládání dveří. Vás bych, milí spolucestující, posílal zpátky nevím kam. Bože můj.

Když mám na hrbu batoh, v podpaží kabelku nebo v ruce tašku s krámama, tak…

…s tim kurva nepřekážím! Batoh se dá sundat a dává se mezi hnáty. Pak vám nikam necestuje a nikomu nepřekáží. Kabelky se dají zase nosit tak, že nevyčuhujou dozadu a dokonce se s nimi dá chodit tak, že při otáčení nikoho nenaberu cestou. Pro velký tašky s krámama platí to samý, co pro batohy: dejte si to do prdele na zem!

Když už se panicky prosírám ke dveřím, tak se všem cestou…

…omluvím! Zkurvený „s dovolením“ fungovalo a funguje furt dobře, já se tím vždycky proderu všude. Nevidím za sebe, takže když na mě potom koukáte jako na dementa a hulákáte, že vás nepustím, mám urgentní potřebu vám sdělit něco velice výmluvného. Když „se dovolíte“, velice rád vás pustím.

Když si chci sednout, protože jsem už starej, nemocnej, nebo mě něco bolí, tak…

…se taky kurva dovolim! Znovu: nevidím všude a leckdy ani neslyším, takže jestli jste nemohoucí a postavíte se zrovna ke mně, nijak vám nepomůžu. Radši pustím někoho, kdo se mě slušně zeptá, jestli by si mohl sednout, než nějakou bábu se zlevněnejma kuřatama z Tesca, která nade mnou funí, drží se mojí sedačky a naschvál do mě strká. Takovýhle lidi naopak nechávám umírat na únavu.

Když slušnost, tak na obou stranách.

Co vy můžete vědět? Třeba mám protézu celý nohy nebo umělou kyčel. (To jsme dokonce už i na jednu nevrlou bábu zkusili a jak potom byla milá.)

Když ten zelenej čudlík u dveří svítí, tak…

…ho už kurva někdo zmáčkl a dveře se otevřou! Opravdu nechápu lidi, před kterými ty dveře otevřu a oni to vteřinu po mě opakují. Tací lidé předpokládám nepřesáhli inteligenční kvocient 80. Nemám pro to jiné vysvětlení.

Jinak je to samozřejmě v metru, kde po stisknutí tlačítko bliká. Chápu, že už to je pro některé intelektuální výzva.

Používejte tak proboha živýho to, co máte na krku. Vím, že to bolí a musí se pro to něco dělat, ale opravdu teď dokážu pochopit ty lidi, co jen tak z afektu vystříleli 40 lidi na ulici. Ne, že bych měl podobné tendence, ale když se s tím setkávám dennodenně, už nejsem tak milý.

Nakonec si neodpustím poznámku na téma „auto je zbytečný luxus“. V autě jste sami o sobě, jedete si, kudy chcete, posloucháte, co chcete, teplotu si dáte na kolik chcete, užíváte si jízdy, nikdo vám vedle nesmrdí, nemusíte se bát, jestli nesedíte na místě, které před hodinou poblil bezdomovec, nikdo do vás nefláká taškama a podobně, je to váš malý svět. A i ty roční výdaje a ostatní řidiči za to stojí. Fakt že jo.

Elektronické nebo, chcete-li, digitální podpisy tu už jsou s námi nějaký ten rok a za tu dobu si už našly plno míst uplatnění. Hlavně se hodí v komunikaci se státní správou, nicméně s nimi jdou „orazítkovat“ i běžné PDF dokumenty a e-maily. A co to vůbec je a jak to funguje?

Pojem „elektronický podpis“ jako takový je v české legislativě brán jako jakákoli značka v dokumentu. Podpis na konci e-mailu, jméno v hlavičce PDFka apod. Pravá legrace přichází až se „zaručeným elektronickým podpisem“, kdy na scénu přichází tento vynález v plné kráse. Na rozdíl od obyčejného podpisu totiž tento zaručuje integritu dokumentu a autentizaci autora. Zkrátka když dostanete cokoli ním ohákované, máte jistotu, že ten dokument k vám přišel skutečně od toho, od koho měl, a že ho nikdo neměnil. Autor se navíc takto podepsané listiny nemůže zříci.

Zdroj: Wikimedia

K zabezpečení takovéhoto razítka se používá zašifrování tajným klíčem a dešifrování klíčem veřejným (tzn. asymetrická kryptografie). Z podpisovaného dokumentu se vytvoří otisk neboli hash (nejčastěji MD5), který se posléze zašifruje pomocí algoritmu s veřejným klíčem (nejčastěji DSA či RSA). Při dešifrování jsou porovnány všechny hodnoty a pokud sobě odpovídají, jde o důvěryhodný dokument.

Dle českého zákoníku je takovýto podpis považovaný za rovný podpisu klasickému. U nás se dá využít v několika agendách:

• podání přehledu o příjmech a výdajích OSVČ
• podávání žádostí o dotace EU
• žádosti o sociální dávky
• přihlášky a odhlášky k nemocenskému pojištění
• elektronické podání přiznání k DPH
• elektronická komunikace se státní správou, krajskými a městskými úřady
• elektronická komunikace se zdravotními pojišťovnami
• datové schránky – datové úložiště určené k doručování a provádění úkonů vůči orgánům veřejné moci

Krom toho jde samozřejmě využít i k obyčejným záležitostem jako je podepisování faktur, e-mailu a PDF souborů. Toho se docílí pomocí podepisovacích pluginů a programů.

Zřízení zaručeného digitálního podpisu lze absolvovat na vlastní pěst, anebo si jej za přiměřený poplatek nechat zařídit profesionální firmou. V tom případě z člověka odpadá nutnost běhat z úřadu na úřad a další oblíbené byrokratické praktiky. Na digitalni-podpis.cz si lze objednat zřízení elektronického podpisu již za 790 Kč. Navíc si lze připlatit za plnou podporu a dokonce nabízejí i software pro podepisování PDF souborů. V tomto za ně mluví i jejich reference.

Pokud se tedy chcete vyhnout věčnému čekání na úřadech, za několik stovek si lze mnoho úkonu zjednodušit a dělat je z domova. Pokud jste navíc OSVČ, tato investice se vám dle mého hravě vrátí, když místo postávání před přepážkou můžete vydělávat. Určitě to nejsou vyhozené peníze a navíc už je pouze otázkou času, kdy si elektronický podpis najde využití i v dalších směrech.

Proto jsem se na druhý díl tak strašně těšil. Celé ty roky jsem byl ale k datu vydání střízlivý. Přece jen už se o hry zajímám dost dlouho, abych věděl, že se často odkládají a dokola se mění jejich obsah. Když tedy konečně vyšlo najevo, že teď už skutečně vyjde, jak bylo avizováno, nenapadlo mě nic patřičnějšího, než si hru zakoupit jako první v České republice (a vůbec ve zbytku světa – krom USA, přirozeně). A proč si to nespojit rovnou se slavným půlnočním prodejem? A dokonce s bohatým programem! No hmmm hmmm…

Inu, hra předobjednána, nad slibem kalendáře s lascivními obrázky mávnuto rukou. Pokud snad někdo přešel veškeré info k půlnočnímu prodeji a celé akci s ním spojené, doporučuji přečíst pozvánku na Eurogameru, která to vše dobře shrnuje. Nikdy jsem na půlnočním launchi nebyl, takže jsem si to představoval jako v civilizovaných zemích. Jenže já zapomněl, že jsem v Čechách a že publikum Mafie 2 a (třeba právě) Starcraftu 2 se srovnává velice obtížně.

Vpouštění do prostorů CasaGelmi bylo plánováno na 20h. Přirozeně, první účastníci fronty tam byli prý už od nějakých pěti. My jsme dorazili „až“ na sedmou, kdy byl před vstupem ještě docela „snesitelný“ štrůdl. Nakonec před námi stálo asi tak 20-30 lidí, což nevypadlo tak zle, zvlášť v porovnání s lajnou, která se vytvořila za námi. Jenže to bychom nebyli v Čechách, aby se to všechno nezvrtlo. Naprosto běžně totiž přišla třeba trojce lidí, která došla do půlky fronty, zjistila, že to je skutečně TA fronta, a šla zase zpátky na začátek, aby se tam někam vtlačila. Tak se před nás vměstnalo dalších 30 lidí, kteří přišli o hodinu později a bez jakéhokoli čekání byli vpuštění dovnitř. Klidně si mě mějte za pokrytce, že jsem taky pustil známého, ale když se fronta před námi zdvojnásobí, tak už je to stejně fuk…

Vevnitř jsem si naděje na konferenční židle nedělal (cha!), takže jsme stáli zase dále ve frontě, odděleni pásy, aby to mělo nějaký řád. Jak moc to bylo účinné, zodpovím později. U vstupu jsme dostali lístečky s čísly podle toho, jak jsme stáli frontu. Jak moc velkou to mělo váhu, zodpovím později. Tyhle lístečky se totiž využívaly hlavně k tažení potenciálních výherců. Nejdříve se hrál poker, jeden na jednoho. Komentoval to dobrovolník z publika jménem Marek, kterému to šlo velice dobře, až na to, že občas prozrazoval (asi nevědomě) karty hráčů. Výherce dostal USB palec a dvě hry, poražený měl dostat cenu útěchy, což byl nejspíš sestup z pódia (prý dostávali taky palce). Po pokeru přišla přehlídka kostýmů. Mělo se údajně jednat o soutěž o nejlepší kostým. Nakonec dostal cenu úplně každý, kdo tam vylezl. Pominu-li trapné předvádění všech zúčastněných, vyhrála to na plné čáře slečna, která se svěřila, že hry nikdy moc nehrála, a na otázku, jestli bude hrát Mafii 2, odpověděla, že teda asi bude muset. A dostala palec.

Po všech těchto šaškárnách se chválabohu na pódiu vyrojila část týmu 2K Czech. Konečně začala nějaká inteligentní zábava a závan profesionality. Pánové věcně odpovídali na dotazy Ondry Broukala, posléze došlo i na publikum a pak i na dvě videa. Jedno obsahovalo záběry z natáčení motion capturingu (u střelby jsem se fakt smál) a druhé byla zdokumentovaná cesta do Států, kde probíhal anglický dabing. Opět, jak američtí dabéři říkají česky „Mafia 2 bude kurevsky dobrá!“ a „Si piš vole!“ pobavilo.

Posléze přišlo další kolo „soutěží“, kdy se losovalo o palce a o hry. Třetina tažených čísel neexistovala a nikdo si pro výhry nechodil, takže nakonec si mohl pro hry dojít ten, kdo měl alespoň číslo jiné barvy. Nakonec došlo i na samopaly, které se podařilo vylosovat asi až napotřetí. Díky bohu to aspoň vyhrál někdo, kdo z toho měl upřímnou radost a bude z toho vyplesklej ještě rok, oproti slečnám, které si chodily pro palce s nulovým zájmem.

Vrchol všeho pak přišel v hodině H, kdy se začalo pomalu odpočítávat a začala se tvořit fronta. Moderátorovu výzvu, aby se všichni vrátili na svá místa tak, jak byli vpouštění do sálu, byla úspěšně ignorována (cha!), a lidé naopak začali podlézat pásy, aby byli první v řadě. My osobně jsme se museli dostat asi před deset lidí, přestože nás dalších 50 předběhlo. První desítky předobjednávek totiž dostaly ke hře i triko s motivem hry, což nás samozřejmě ohromně potěšilo, protože jsme si mysleli, že už je večer zazděný a za pětihodinové stání si odneseme pouze hru bez jakékoli přidané hodnoty. Jak jinak – trika došla asi 10 lidí před námi. Dostali jsme teda pouze slíbený kalendář a šli jsme středem. Urputnou frontu na podpisy vývojářů se nám stát nechtělo ani omylem, takže jsme se přes hory nadšených capartů prokopali ven na čerstvý vzduch.

Nesetkal jsem jsem se s žádnou špatnou reakcí na onen večer, takže předpokládám, že mi sem naběhne skvadra blbečků a bude mě přesvědčovat, jaký to nejsem nevděčný čorák. Když to sečtu: strašné vedro a vzduch, nulová možnost si někam sednout, nulová kontrola pořadí, mašiny s hrou neustále obsazené, všudypřítomné čecháčkovství ze strany publika a na záchodě se nedalo rozsvítit. Nejvíc mě mrzí to, že jsme tam stáli x hodin navíc pro nic za nic. Kdybych přišel klidně v půl dvanácté, dostal bych to samé, co všichni ostatní. Je mi jedno, že nás nevylosovali v nějaké ze soutěží, ale když někdo dostane odměnu za to, že mě předběhl, tak mi to přijde dost nešťastné. Na hulákání publika, aby se hry vydávaly podle čísel, se žádné odpovědi nedostalo. Inu…

Pomyslnou třešničkou na dortu je pak skutečnost, že hra vychází oficiálně až v pátek ve dvě hodiny odpoledne našeho času a do té doby není dostupná česká lokalizace. AKTUALIZACE: Dobrou připomínku měl na Eurogameru UrsusLuin, která může být dost dobře i pravdivá – no upřímně, kdy se začala hra prodávat až v polovině dne uvedení. A hlavně: Aug 27th at 12:00am GMT == Půlnoc ze čtvrtka na pátek. Stejně tak jako máte hru v polštině nebo ruštině, když nemáte český účet na Xbox Live. Někteří lidé vyhrožovali dokonce vrácením hry.

Z mé strany tedy hluboké zklamání. Kdyby tam nebyli pánové z 2K Czech, tak skutečně hrubě lituji své účasti. Ze hry jsme přirozeně žádnou radost neměli, protože se nám už vařila žluč z celého večera. Dostatečně se s ní pomazlíme až dnes. A věřím, že svým obsahem nás bohatě odmění. Ale i tak, příští předprodej si asi nechám ujít.

„Reportáž“ z celé akce už je na ČT24.

A když jsem se po zhlédnutí DIGITu tak zamýšlel nad tím, jestli bych přece jen neměl knihy radši na Kindlu nebo iPadu, napadlo mě, jak já to mám vlastně s počítačovými hrami. Nebo s hudbou. Co když už jsem na krabičky zanevřel a radši si všechno stáhnu?

Počítačové hry

Hry jsem za svých mladých let dostával od vrstevníků a příbuzných na CDčkách. Sice jsem si na to sáhl, ale Verbatim CD počmárané lihovkou mě ani v 10 letech ze židle nezvedlo. Památný okamžik nadešel, kdy jsem dostal originální krabicovou verzi Eura 2000, u kterého jsem posléze proseděl skutečně hodiny. Kromě toho, že fotbal hraji virtuálně vskutku rád (cože?), byl jsem do hry celý zapáleny také díky tomu, že jsem se mohl pomazlit s krabicí, přečíst si na ní oslavné marketingové žvásty a měl jsem krásně potisknuté CD.

Posléze jsem získával hry spíše z výprodejů (památný výprodej Cenegy a originálka Half-Life za 150 Kč), různých edic (pamatné GAMES4U) nebo časopisů (památný LEVEL a další). To byly vždy ale hry staršího data, osekané o tu omáčku kolem.

Když jsem si ale koupil třetí díl Warcraftu, málem jsem u něj umřel na dehydrataci. Když jsem si pak k Reign Of Chaos pořídil i datadisk The Frozen Throne, umřel jsem na ní málem znovu. A navíc jsem se začal věnovat Warcraftu „profesionálně“. Ale to už je taky dlouho.

Nebudu zkrátka tajit, že doma mám originálek jen pár. Jedna část byla zakoupena kvůli multiplayeru (W3, HL a HL2, SC2), druhá kvůli směšné ceně (ETQW, FlatOuty) a třetí z čiré touhy mít nějakou hru v kolekci fyzicky nebo v touze podpořit autory (Polda). Poslední dobou ale v mé sbírce skončily tituly, které bych si jinak nezakoupil.

Sbírka je to ale digitální. Spoustu peněz mě totiž donutil „proinvestovat“ Steam. Ten se z nesnášené platformy na digitální média přetransformoval za ty roky na něco naprosto fantastického, až mi pomalu začíná vadit. Nabídka titulů stále rostla a rostla a dnes je jen málo her, které nejdou přes Steam zakoupit. Jeho kouzlo ale tkví hlavně ve fantasmagorních slevových akcích. Na začátku léta například spustil akci s heslem: „Nelezte na sluníčko, je tam nebezpečno. Radši seďte u kompu s našimi hrami!“ A každý den po dobu dvou týdnů (nepletu-li se) nabízel naprosto nemožné slevy na tituly, kdy jste mohli koupit třeba Mass Effect 2 ve sběratelské digitální edici za 700 Kč, zatímco v obchodě by stála čtyřnásobek. A to je denní chleba i dnes. Na Steamu jste si mohli koupit např. všechny hry od jednoho distributora (Atari pack, Eidos pack, atd.) za zlomek ceny jednotlivých her. Za cca €100 jste mohli být vlastníky všech her, které kdy vyšly u Ubisoftu. Torchlight za €4 nebovšechny Quakey za €8. A nekupte to.

Digitální hry jsou na jednu stranu fantastické v tom, že člověk klikne, přihlásí se na PayPal a už se mu stahuje hra, na kterou by jinak musel čekat, ale tady ji během čtvrt hodiny už hraje. Jsou fantastické v tom, jak ohromný výběr na jednom místě je, jak skvěle je to vše „zastřešeno“ – uložené pozice máte na serveru, stejně jako klíče a nastavení. Jsou fantastické, že díky absenci krabic a dodávaní fyzického produktu někam do prodejny, jsou tak levné. Na druhou stranu hru si často kupuji právě kvůli té krabičce a těm pár kusům papíru. Pořád si rád na to sáhnu. U mě v tomhle pak rozhodují spíše emoce, jak finance. Třeba Civilization IV bych si v krabici nekoupil, ale jako digitální download za pár peněz? Určitě. A třeba Mass Effect 2? Ten zase výhradně v krabici.

Hudba

S hudbou to je u nás docela na štíru. A to jak trh digitální, tak trh s fyzickými nosiči. Pokud pominu to, že polovinu mého hudebního vkusu v Čechách nelze zakoupit jinde, než na koncertech nebo přes Internet z dané země, zbytek je víceméně také docela raritní, i když sehnatelný. Ale zase, 400 Kč za CD?

Když mi někdo řekne obchod s CDčky, vybaví se mi Bontonland plný Gottů, Vondráčkových, Škworů a dalších chamradí. Existují čestné výjimky (tady má být odkaz na Rekomando) a Bůh jim žehnej, ale že bych si luskl prsty a měl tašku plnou CDček, kde chci, to ne. Samostatnou kapitolou pak jsou u nás vinyly, což už považuje očividně české publikum za blbou gramodesku, které poslouchal jejich praděda sovětské ódy. Tady se karta obrací a zatímco LP nějaké „undergroundové“ kapely jako třeba Red Sparowes není problém koupit, vinylové Red Hot Chilli Peppers je umění sehnat.

Digitálně jsme s hudbou ještě za opicemi. iTunes je stále ve hvězdách a ostatní zahraniční obchody buďto u nás také nefungují, nebo mají nabídku bohatou asi jako nádražní bufet. O českých pokusech jako i-Legálně, které se vší slávou zrušilo DRM, ani nemluvím. Za WMA v bůhvíkolik bitratu nebudu nikdy ochotný dát peníze. A už vůbec ne 30 Kč za skladbu. O FLACu tady holt ještě nikdo nikdy neslyšel.

Tady je můj verdikt docela jasný. Když už si kupuji CD, tak to jsou většinou od ne-mainstreamových značek, kdy jsou CD o dost levnější, pěknější a mají větší „duši“, než alba Cody Simpsona, které se vyrábí se stejnou vážností jako toaletní papír. Až se sem dostane iTunes, tak se to ve mně asi zlomí, protože je spousta muziky, kterou fyzicky prostě mít nemůžu. A i poté na ty kotouče nezanevřu. CD a vinyly budou vždycky nejvýš.

Knihy

Řekněme si to na rovinu, knihy moc nečtu. Většinou jsem je četl, protože jsem musel, a teď po škole můžu říct, že ani tehdy jsem je nečetl (díky táto). Když jsem knížku přečetl, tak už to bylo spíš kvůli tomu, že mi ji někdo vrazil do ruky a řekl, že je strašně, ale fakt strašně dobrá, a že se mi bude moc líbit. Tak jsem jí vždycky přečetl a vždycky se mi líbila.

Zkouška ohněm přišla s maturitou a nutností mít na papíře nějakých 30 knih (?) (no vidíte, čtvrt roku a už sám nevím!). Takže jsem si udělal čaj, vzal jsem si bábovku, papír a tužku a za pohledu z okna jsem začal vzpomínat, jestli jsem vůbec někdy přečetl aspoň 10 knih. Děti z Bullerbynu a Letadélko Káně mi asi neuznají, takže jsem začal na podzim pěkně číst, abych tam měl alespoň půlku knížek a půlku filmů. Snažil jsem se číst zmíněného Kafku a jeho Proces. Četl jsem to na telefonu, abych zjistil, že mě to neba, jak to čtu na telefonu. Tak jsem to začal číst v papíře, abych zjistil, že mě to neba, protože je to prostě úplně divné a táhne se to. Poručil jsem si tedy Irvinga (napsal třeba Pravidla moštárny) a jeho Syna cirkusů. 612 stran jsem díky objížďkám zubařů sjel asi během měsíce a dokonce jsem si i řekl, že se mi to četlo dobře. Pak jsem přečetl celého jednoho pana Broučka při dvou (!) návštěvách u zubaře. No a posléze to bylo Na západní frontě klid a Výchova dívek v Čechách, abych to završil McCarthyho Synem Božím. To byla taky úchylárna!

Takže jak vidíte, když se chce, všechno de. Ale zkrátka si nedokážu představit, že čtu knihu na iPhonu, na iPadu, na Kindlu; kniha je pro mě kniha svou formou a ne pouze obsahem. Já mám prostě pocit, že kdybych četl na e-readeru, tak že čtu pouhý text, dlouhý dlouhý text. Že si čtu pitomé PDFko s nějakým vyprávěním. V tomhle směru tak digitální formu striktně odmítám a na papír ať mi nikdo nesahá.

Disclaimer: Můj korektor si teď užívá v Maďarsku, takže bych prosil shovívavost.

Možná pozdě, možná brzo dumat nad svou kariérou, ale tahle myšlenka mi začala poslední dobou v hlavě bloumat víc a víc, až jsem si musel z toho ublognout. Nebudu tady hodnotit, jak jsem spokojen s tím, co dělám, ale spíš to bude takové zamyšlení či povzdechnutí nad tím, co dělám a nad tím, co bych doopravdy dělat chtěl.

Jsem zkrátka „ajťák“ jako vyšitý z The IT Crowd nebo z jakékoholi rádoby „ajťáckého“ vtipu. Sedím zkrátka ve sklepě a víceméně se modlím, aby se něco někde neposralo. A když už se někde něco posere, tak holt jdu a opravím to. Prostě „ajťák“. Správce, sysadmin, podpora. Jak chcete. Tuhle roli v koloběhu informačních technologií jsem si vybral protože mě to baví (bavilo, chcete-li). Přicházím tak do styku s hardwarem i softwarem, uděluji své cenné rady a uplatňuji konečně všechny ty tisíce hodin vědomostí, které jsem za ty léta posbíral. Jenže také přicházím do styku s lidmi, kteří tisíce hodin u počítače nestrávili samostudiem a objevováním, ale obyčejnou prací a počítač je pro ně pouhý nástroj. Tady právě začíná ta horší kapitola z mého já, protože jsem od přírody cholerik a introvert. A asi chápete, že mít IT support, který se s vámi nechce bavit a pak vás seřve do ticha, není asi to pravé ořechové, že…

A taky právě (ale nejen) proto jsem vždy ve skrytu duše chtěl být programátorem. Nebo „alespoň“ webdesignerem. Chtěl jsem zkrátka tvořit něco funkčního, něco co pěkně vypadá a co se bude lidem líbit. Probudilo se to ve mně někdy ve 12(?) letech, kdy jsem si zaregistroval prostor na Atlasu, tehdy se to ještě jmenovalo Můjweb, a v poznámkovém bloku jsem utvořil první tabulkový layout, který jsem nazval svými webovými stránkami. Už si upřímně vůbec nepamatuji, jak to vůbec vypadalo a co to mělo tehdy za obsah, ale postupně jsem se učil a učil, až jsem se naučil XHTML a CSS, s čímž jsem začal dělat teprve profesionální weby! To byste koukali! No kdo chce, ať se klidně podívá. A moc se nesmějte, všichni jsme jednou byli mladí a nerozvážní :)

Se značkovacími jazyky jsem si vyžil ještě jakou dobu (inu doteď), ale pořád ve mně byla touha posunout se konečně dál a naučit se alespoň to PHP. Ale ať už jsem se snažil jak jsem chtěl, nikdy jsem nikam pořádně nepokročil. Abych pravdu řekl, nekoupil jsem si žádnou knihu a spoléhal jsem se na výukové seriály více či méně renomovaných IT stránek. Nikdy jsem ale nepřešel přes první formulář, kdy mi buďto došla nálada, čas, nebo jsem to prostě už přestával chápat celkově.

Jak se naučím programovat jsem si plánoval na středoškolská léta. Od druhého ročníku byla každý týden dvojhodinovka programování ve Visual Basicu. Pravda, ne zrovna v jazyce, po kterém bych se já osobně utloukl. Kdybychom se alespoň učili v nějaké nové verzi (.NET), ale my jsme se patlali ve verzi 6, což nás vracelo do roku 1998. Další vadou byla cvičení, která jsme prováděla. Chápu, že asi je nejlepší osahat si všechny funkce na nějakých „hloupých“ příkladech, ale naprogramovat button tak, aby podle stisku tlačítka na myši přebarvovala form, fonty a tlačítko? A šestkrát do roka. Nemluvě o profesorovi, který nám toho upřímně taky moc nevysvětlil. Ovšem i tato hloupá cvičení mi dávala zabrat a leckdy jsem se sám dobral sotva k napůl funkčnímu programu. Kdyby byly na naší škole maturity z IT ještě po staru a my bychom museli 4 hodiny programovat, nevím, jak bych odmaturoval…

Další programovací epizodky přišly a hned zase odešly. Jednou jsem to myslel opravdu vážně a koupil jsem si za tři stovky učebnici pro C. Četl jsem ji se vší vervou, vnímal jsem každý řádek, každý náčrtek jsem do sebe nekompromisně vpil a nechal zapracovat. Nicméně asi tak v polovině knihy se text pomalu měnil na norskou veršovanou pohádku o poníkovi Jagurnovi a zbytek učebnice jsem dočetl spíš už z povinnosti, než že bych se něco přiučil. Knížku jsem pak zavřel, nikdy na ni nesáhl a v C už nikdy nic nenapsal. Das Ende.

Krom této velice seriózně myšlené sebeedukace jsem pak několikrát opět klopýtl o PHP, později o Python a přičichl jsem dokonce i k Ruby. Všechno ale skončilo v prázdnu, kdy jsem to po pár pokusech a neúspěších většinou svedl na nekompetentní výukové materiály a celou mou snahu zahodil.

Mám zkrátka problém v tom, že si sice dokáži představit, jak ten program má fungovat, jak mu mám říct, co má dělat, ale už to nedokáži zformulovat do kódu. Nedokáži to už přenést z hlavy na klávesnici a dál, aby to fungovalo.

Před nějakou dobou jsem začal přemýšlet o Flashi. Má široké využití a když se zabalí do AIRu, tak funguje všude. Ale obávám se (a nejspíš mám pravdu), že to neskončí lépe, jak dříve.

A protože vím, že můj blog čte spousta programátorů, tak bych se chtěl zeptat na to, jak jste začínali vy. Co vás nakoplo, co jste četli, odkud jste se vše naučili, kam nejraději chodíte. Ptám se vás na rady jak začít, kde a s čím.

Chtěl bych za sebou nechat něco pěkného a funkčního. Ne jen shluk několika lidí, kterým jsem nainstaloval ovladače, promazal registry a zrestartoval počítač.

Pokud jste natolik zhnuseni českým bulvárem, nebo vám jen grafika webu trhá oči, v pár větách vám shrnu, oč jde a o čem Kateřina Kycltová píše.

Na naší škole bylo tradicí, že každý rok se na konci června konala tzv. Studentská akademie nedaleko školy, v Národním domě na Smíchově. Šlo řekněme o „noblesní“ záležitost, chodívalo se tam v obleku, sedělo se jako v divadle a byl připraven zábavní program, během něhož se slavnostně vyřazovali studenti. Každý absolvent si tam tak užil svých několik vteřin slávy, kdy byl samostatně představen a bylo mu osobně pogratulováno. Nicméně po fiasku v loňském roce, kdy byla akademie zkritizována, kým mohla být, se od této myšlenky (byť přes nechuť pana ředitele) upustilo. Jenže letos všem přišlo líto, nechat nás odejít s maturitním vysvědčením jen tak, takže se třetí ročníky dohodly a vymyslely na naši počest a pro celou školu, závěrečnou párty na pražské Lávce. Vedení školy tuto věc posvětilo a organizátoři si dali opravdu velkou práci s přípravami. Zamluvili pro školu celý, relativně profláklý, podnik, domluvili tam střízlivější ceny nápojů a nějaké ty speciality (ano, tím myslím onu striptérku). Dokonce domluvili účast jedné dívčí školy, aby to v Lávce nebyl „sausage fest„. Připravili pro Boha živého soutěž o ceny, připravili pro nás maturanty jízdu parníkem. Byla to akce pro 1000 lidí. A každý z toho tisíce se na to těšil. Těšil se, až oslaví konec školního roku, a my jsme se těšili, že se oficiálně a nadobro rozloučíme se školou, která nám byla po čtyři roky domovem, která z nás udělala nejlepší přátele a která nás skutečně připravila na život tam venku. Všechno je teď pryč.

Ve vysoce skandálním článku slečny Kycltové se můžete dočíst v podstatě to, že pan ředitel striptérky objednal pomalu sám, že je to hotový ďábel, co sype studentům koks pod nosy a že škola je vůbec hotová sebranka, když Rada rodičů přispěla na akci 5000 Kč. Podotýkám, že našimi pěti tisíci korunami, protože to jsou příspěvky studentů. Dále jsou zmíněné nectnosti jako levné pití či jízda limuzínou. Podle autorky prý někdo psal přímo do Blesku se stížností na pana ředitele, že nechává konat takovéto orgie a že už se to s ním nedá vydržet.

Jakožto student, který docházel denně po čtyři roky na SSPŠ a s panem ředitelem se potkával dennodenně, ať už kvůli praktické maturitě, tak kvůli čemukoli jinému, můžu říci, že pan Ing. Radko Sáblík byl skutečný formát v tom, jak měl blízko ke studentům. I když jsem leckdy nepřišel na chuť jeho smyslu pro humor, pořád jsem ho viděl usměvavého, chápavého a stále pozitivního. Dokázal vyřešit cokoliv několika větami tak, aby byly obě strany spokojené. Podporoval jakékoli studentské návrhy, dokud byly něčím přínosné a rozumné, a vždy se nám snažil jít naproti a co nejvíce nám zpříjemnit pobyt ve škole. A to se mu povedlo. Že jej deník Blesk uvádí jako člověka, který hrne mladé lidi do drog a nechráněného sexu, mi opravdu hne žlučí a je mi vskutku na blití. Pan ředitel nechtěl touto akcí nic jiného, než se rozloučit s absolventy tak, jak to sami chtějí.

Psali by o naší rozlučce, kdyby to nebylo „pod záštitou“ školy? Kdybych to organizoval já, koho by to s prominutím sralo? Vsadím se, že by se Blesk o této akci nezmínil, ani kdybych tam přivedl striptérek tucet a alkohol bych rozdával za pětikorunu. Ale protože na to někdo z vedení školy KÝVL, tak je to naprosto hrozný skandál. Podotýkám, že všechno organizovali studenti sami, ti to i sami vymysleli a sami s tím přišli. Vedení školy, ať už pan Sablík, pan Nechanický nebo paní Binderová s tím nemají nic společného. Že je sprostý bulvární plátek, který píšou očividně lidé s mlékem ještě tekoucím po bradě, uvádí jako iniciátory této akce, je naprosto ohavné a jedná se o čirou demagogii.

Jediným pozitivem celé této věci je diskuse na webu novin, která mě velmi příjemně překvapila. Krom různých peprných informací o autorce článku tam naleznete jeden trefný argument za druhým. Lze tam nalézt i názory matek, které mají syny v našem věku. Naprosto přesně vystihují to, že vidina nahého ženského těla je opravdu to poslední, co by jí mělo ohledně jejího syna trápit. Znovu připomínám, že akce je věnovaná čtvrtým ročníkům. A nám je 19 nebo 20 let. Nahou ženu jsme viděli každý a mnozí z nás i víc. A že by na párty byli mladší lidé? A co na tom má být? Od patnácti let je sex legální a upřímně si nedokážu představit patnáctiletého chlapce, který ještě neviděl nahé ženské tělo. A levnější alkohol? Kdyby ten alkohol nebyl zlevněný, tak by to bylo v pořádku předpokládám. Dopřával by si někdo méně jen proto, že je to dražší? Tomu snad nevěří nikdo ani v Blesku.

Nakonec to shrnu.

Velice rád bych viděl onu madam, která se tak bojí o svého synáčka, že musí psát do svého oblíbeného deníku se stížností na pana ředitele. Když se o něj tak kurva bojíte, tak ho nikam nepouštějte. Díky Vaší neschopnosti a chtíči po rychlých penězích za téma do nejhorších novin v ČR jste zkazila akci pro 1000 lidí, kterou by si pamatovali do smrti. Já osobně Vám děkuji, že se nemohu důstojně (ano důstojně) a oficiálně rozloučit se školou a lidmi, kteří se stali za ty roky mými nejlepšími přáteli.

A vážená slečno Kycltová, chápu, že máte sotva po škole a získat práci v nejprodávanějším deníku republiky je opravdu skvělý pocit. Obzvláště s Vaším intelektuálním rozsahem, který by jinak sotva stačil na psaní zápletek fotorománů do Bravíčka. Nepředpokládám, že si uvědomíte, co jste tímto „skandálním“ článkem způsobila, avšak doufám, že reakce na tento článek Vám zamezí v psaní dalších podobných krávovin. Je mi skutečně líto pozorovat, jaké lidi vychovává česká žurnalistika. Je mi z Vás skutečně nanic a doufám, že takovou potupu zažijete někdy sama.

Smíchovská střední průmyslová škola je místo, které ze mě udělalo takového člověka, jakým jsem teď. Celý pedagogický sbor je zdaleka ten nejlepší, jaký jsem kdy potkal. Za celou dobu studia měl člověk opravdu v každém podporu. Mohl se angažovat do spousty školních i mimoškolních aktivit. Mohl si na škole udělat certifikáty, za které jiní platí desetitisíce. Hlavně ale poznal desítky fantastických lidí, ať už mezi studenstvem, tak profesory. Čtyři roky strávené na SSPŠ byly teď retrospektivně mými nejlepšími školními lety. Jsem zhnusen, že je její jméno takto neprávem poskvrněno.

Pokud chcete podpořit Smíchovskou průmyslovku a její vedení a máte účet na Facebooku, můžete se přidat do některé z těchto skupin:

• Žádáme vyloučení Kateřiny Kycltové z UJAK,za pošpinění dobrého jméno SSPŠ!!
• Proč jseš taková píča? Jo,aha ty jsi Kateřina Kycltová.
• At se Blesk i všichni poserou , my na Lávku stejně přijdem !
• Stojíme za ředitelem SSPŠ!

Další trefnou reakci najdete i na blogu DaArtista.

Na úplný konec ještě přidávám oficiální vyjádření vedení školy a organizátorů.

Důvod číslo 1: Tys’ to koupil, tys’ to rozbil.

Když jdete někomu opravit počítač, uzavíráte jakousi dohodu. Takovou společenskou dohodu, mezi vámi dvěma. Vlastník počítače jej vám svěřuje s veškerými nadějemi. Je to jeho dítě a vy jste doktor. Takže se posadíte a dáte se do léčení.

Jenže. Vyřešíte jednu věc a pokazí se jiná. Což samozřejmě nepoznáte vy ani majitel okamžitě, nýbrž až následující den.

„Jsem myslel, žes’ to opravil. Teď mi zase nejde tohle.“

Kdyby vám za vaší službu zaplatili, bylo by to v pořádku. Za svou práci pak ručíte. Ale nedostali jste nic. A oni naopak dostali váš cenný čas. Jenže za své výsledky ručíte tak jako tak. I když to děláte z vlastní dobroty.

Důvod číslo 2: Lidé si necení věcí, co jsou zadarmo.

Vstup na koncert zdarma? To asi nebude ta kapela moc dobrá.

Lidé si spojují kvalitu služeb s částkou, kterou za ní musejí vydat. Jak by pak asi vyžili právníci, co si účtují tisíce korun za hodinu. Když si říkají o tolik, tak musejí být ale sakra dobří, ne?

Když si tedy někdo myslí, že nejlepší auto je to nejdražší, co by si myslel o autu zdarma? Vybrali byste si doktora, který udělá transplantaci srdce vaší matce za deset milionů korun, nebo toho, který to udělá za pivo?

Důvod číslo 3: Budou to tak chtít do smrti.

Lidé, kterým jste spravili počítač jednou a zadarmo, si od té doby budou myslet, že to tak budete dělat neustále. Je jim jedno, že jste tisíce hodin sbírali vědomosti a zkušenosti. Je jim jedno, jaké máte všelijaké certifikace. Je jim jedno, že za práci se platí. Udělal jste to přece zdarma. Jednou.

Když to pak zkusíte někdy rozseknout a o něco si řeknete, začnou fňukat, že jste přece kamarádi. „A minule si za to nic nechtěl.“

Jenže nechat si platit za práci je to, co odlišuje amatéra a profesionála. Když si necháte platit, budou se chovat úplně jinak.

„Hele, v práci mám za hodinu 500 Kč, že seš to ty, tak za polovic, kej?“

Důvod číslo 4: Budou si toho čím dál tím víc vymýšlet.

Když jim odinstalujete všechny toolbary, zaktualizujete antivirus, spustíte anti-spyware a nainstalujete ovladače na jejich nový MP3 přehrávač, v jejich očích se stanete všemohoucím polobohem, kterému budou volat vždy, když jim cokoli na počítači nepůjde. Vděku ale moc nepoberou a nakonec s vámi nebudou v lecčem souhlasit. Půl hodiny se s nimi o něčem dohadovat, aby vám pak řekli, že jejich řešení se jim líbí víc a mělo by se to tak udělat? Ne, děkuji.

Důvod číslo 5: Pomalu se stanete bezpáteřním.

Pracovat zadarmo je nejen nevýhodné, ale také to oslabuje vaši pozici profesionála. Když budete podnikat a pak potichu zasílat faktury a doufat, že je někdo proplatí, moc dlouho asi nevydržíte. O peníze se zkrátka musí říkat. Nikdo je nerozdává jen tak.

Je důležité si říci hned poprvé o peníze. A pak s touto sazbou zůstat. Nikdy neříct: „Tohle byla maličkost, za to mi nic nedávej.“ Viz důvod číslo 3. Když jste něco udělali zadarmo, znamená to buď že jste nevěděli, oč jde, nebo jste to neudělali pořádně.

Být nejvíc nejoblíbenější mezi vašimi známými jako počítačový génius je jedna věc, ale vždy si řekněte o peníze. Dodá vám to na důvěryhodnosti, budou si vaší pomoci více cenit a koneckonců, nebudou volat tak často.

Zdroj: Experts-Exchange

Protože se nám volby utěšeně blíží a já jsem upřímně stále zděšen tím, že by nám měla vládnout levicová koalice, přicházím dnes s další možností, jak vyjádřit nesouhlas s vládou oranžových.

Z iniciativy ODS vznikla stránka Virtuální demonstrace, kde se může registrovat kdokoli, vytvořit si tam svou postavičku a 25. května ve dvě hodiny odpoledne uvidí sám sebe na této čistě virtuální akci. Registrace na virtuální demonstraci jsou otevřené do konce tohoto týdne. Ta je velice jednoduchá. Stačí vyplnit požadované kolonky, vybrat si sobě nejpodobnějšího avatara a pak mu můžete ještě strčit do rukou nějaký vlastní nebo připravený transparent. Jak taková demonstrace vypadá, můžete vidět na YouTube (doporučuji před otevřením stáhnout hlasitost).

Pokud vás motivují politické proslovy, jistě budete potěšeni, že demonstrace se zúčastní i Petr Nečas, který na konci demonstrace povede exkluzivní monolog, který nebude dostupný nikde jinde.

V době psání tohoto článku bylo účastníků lehce pod 17 tisíc a každou minutu přibylo dobrých 10 kousků. Takový počet by se do ulic asi jen tak nevydal.

I když…

Už je to pár měsíců, co jsem slyšel, jaká je hrozná škoda, že v České republice podniká takové malé procento lidí. Že prý v rozvinutějších zemích to dělá úplně každý, co přestane nosit plánky, a jak se tam pak mají všichni skvěle.

Jenže když se člověku zachce v naší zemi podnikat, musí oběhat spoustu míst a projít si hromadou byrokracie. Podle Světové banky to člověku zabere 40 dní. Oběhá přitom čtrnáctkrát osm různých úřadů s 20 pestrobarevnými formuláři. A těch peněz. Poplatek za tohle a za tamto. Nakonec si budete muset ještě najmout právníka, protože se v tom už dál nevyznáte. Nemůžu zapomenout na to, když si jeden můj kamarád zakládal webdesignovou firmu, a na dotaz, jak mu to šlo, poslal skvěle výmluvné video:

Click here to view the embedded video.

Jenže v Čechách existuje něco, čemu se říká „prázdné firmy“, fungují už 10 let a já jsem o nich v životě neslyšel. Takzvané ready-made společnosti jsou v podstatě již založené živnosti se vším všudy, které mají splacený kapitál, ale doposud nevykonaly žádnou činnost. Proto „prázdné“. Když si rozhodnete takovou firmu pořídit, stačí podepsat potřebné papíry, dohodnout se na valné hromadě, co dál, a voilá, jste podnikatelem.

Všechny již založené akciovky a eseróčka mají jako předmět podnikání „pronájem nemovitostí“, takže buď vyjednáte jeho změnu na valné hromadě při koupi, anebo si můžete nechat založit živnost úplně z ničeho. Na stejném místě totiž můžete nalézt firmy na klíč, kdy se s žádným představenstvem nesetkáte. Přijdete zkrátka na pobočku, řeknete, jak si co představujete, a zanedlouho můžete už podnikat. Základním plusem takovýchto postupů je to, že si společnost můžete nechat vytvořit i na splátky, takže nepotřebujete nastřádat potřebných 200 000 Kč, resp. 2 000 000 Kč. Tyhle peníze totiž už v živnosti jsou a plně uhrazené, takže vy se eventuálně zpovídáte leda Společnosti Online.

Jestli zkrátka chcete začít podnikat, odrazuje vás ale to neustálé běhání po úřadovnách a jiných místech nebo nemáte potřebný základní kapitál, ready-made společnosti jsou podle mého fantastické řešení. Upřímně mě v životě nenapadlo, že to takhle jde. Jen se podívejte, jak. Prodej firmy s ručením omezeným anebo akciové společnosti. Jestli se vás takové věci týkají, dejte jim skrz web vědět a oni vám už vše osvětlí.