Asi si nedokážete představit, jak dlouho jsem přemýšlel nad názvem dnešního příspěvku, a tak doufám, že je aspoň trochu jasné, co tím básník chtěl říct. Zamyslet se nad tímto tématem mě přiměl padesátý díl oblíbeného DIGITu, kde jsou hlavním tématem e-booky a jejich čtečky. Petr i Honza se dušují, že jim nedělá sebemenší problém přečíst knihu na takové elektronické čtečce. Knížku jsem na telefonu četl jednou jedinkrát, a to jen pro pocit, že bych to dělat měl, když jsem ta mladá generace, počítačový entuziasta k tomu navíc. Jenže šlo mi to špatně, knihu jsem si neužil a veskrz jsem si z ní nic nepamatoval (Kafka: Proces).
A když jsem se po zhlédnutí DIGITu tak zamýšlel nad tím, jestli bych přece jen neměl knihy radši na Kindlu nebo iPadu, napadlo mě, jak já to mám vlastně s počítačovými hrami. Nebo s hudbou. Co když už jsem na krabičky zanevřel a radši si všechno stáhnu?
Počítačové hry
Hry jsem za svých mladých let dostával od vrstevníků a příbuzných na CDčkách. Sice jsem si na to sáhl, ale Verbatim CD počmárané lihovkou mě ani v 10 letech ze židle nezvedlo. Památný okamžik nadešel, kdy jsem dostal originální krabicovou verzi Eura 2000, u kterého jsem posléze proseděl skutečně hodiny. Kromě toho, že fotbal hraji virtuálně vskutku rád (cože?), byl jsem do hry celý zapáleny také díky tomu, že jsem se mohl pomazlit s krabicí, přečíst si na ní oslavné marketingové žvásty a měl jsem krásně potisknuté CD.
Posléze jsem získával hry spíše z výprodejů (památný výprodej Cenegy a originálka Half-Life za 150 Kč), různých edic (pamatné GAMES4U) nebo časopisů (památný LEVEL a další). To byly vždy ale hry staršího data, osekané o tu omáčku kolem.
Když jsem si ale koupil třetí díl Warcraftu, málem jsem u něj umřel na dehydrataci. Když jsem si pak k Reign Of Chaos pořídil i datadisk The Frozen Throne, umřel jsem na ní málem znovu. A navíc jsem se začal věnovat Warcraftu „profesionálně“. Ale to už je taky dlouho.
Nebudu zkrátka tajit, že doma mám originálek jen pár. Jedna část byla zakoupena kvůli multiplayeru (W3, HL a HL2, SC2), druhá kvůli směšné ceně (ETQW, FlatOuty) a třetí z čiré touhy mít nějakou hru v kolekci fyzicky nebo v touze podpořit autory (Polda). Poslední dobou ale v mé sbírce skončily tituly, které bych si jinak nezakoupil.
Sbírka je to ale digitální. Spoustu peněz mě totiž donutil „proinvestovat“ Steam. Ten se z nesnášené platformy na digitální média přetransformoval za ty roky na něco naprosto fantastického, až mi pomalu začíná vadit. Nabídka titulů stále rostla a rostla a dnes je jen málo her, které nejdou přes Steam zakoupit. Jeho kouzlo ale tkví hlavně ve fantasmagorních slevových akcích. Na začátku léta například spustil akci s heslem: „Nelezte na sluníčko, je tam nebezpečno. Radši seďte u kompu s našimi hrami!“ A každý den po dobu dvou týdnů (nepletu-li se) nabízel naprosto nemožné slevy na tituly, kdy jste mohli koupit třeba Mass Effect 2 ve sběratelské digitální edici za 700 Kč, zatímco v obchodě by stála čtyřnásobek. A to je denní chleba i dnes. Na Steamu jste si mohli koupit např. všechny hry od jednoho distributora (Atari pack, Eidos pack, atd.) za zlomek ceny jednotlivých her. Za cca €100 jste mohli být vlastníky všech her, které kdy vyšly u Ubisoftu. Torchlight za €4 nebovšechny Quakey za €8. A nekupte to.
Digitální hry jsou na jednu stranu fantastické v tom, že člověk klikne, přihlásí se na PayPal a už se mu stahuje hra, na kterou by jinak musel čekat, ale tady ji během čtvrt hodiny už hraje. Jsou fantastické v tom, jak ohromný výběr na jednom místě je, jak skvěle je to vše „zastřešeno“ – uložené pozice máte na serveru, stejně jako klíče a nastavení. Jsou fantastické, že díky absenci krabic a dodávaní fyzického produktu někam do prodejny, jsou tak levné. Na druhou stranu hru si často kupuji právě kvůli té krabičce a těm pár kusům papíru. Pořád si rád na to sáhnu. U mě v tomhle pak rozhodují spíše emoce, jak finance. Třeba Civilization IV bych si v krabici nekoupil, ale jako digitální download za pár peněz? Určitě. A třeba Mass Effect 2? Ten zase výhradně v krabici.
Hudba
S hudbou to je u nás docela na štíru. A to jak trh digitální, tak trh s fyzickými nosiči. Pokud pominu to, že polovinu mého hudebního vkusu v Čechách nelze zakoupit jinde, než na koncertech nebo přes Internet z dané země, zbytek je víceméně také docela raritní, i když sehnatelný. Ale zase, 400 Kč za CD?
Když mi někdo řekne obchod s CDčky, vybaví se mi Bontonland plný Gottů, Vondráčkových, Škworů a dalších chamradí. Existují čestné výjimky (tady má být odkaz na Rekomando) a Bůh jim žehnej, ale že bych si luskl prsty a měl tašku plnou CDček, kde chci, to ne. Samostatnou kapitolou pak jsou u nás vinyly, což už považuje očividně české publikum za blbou gramodesku, které poslouchal jejich praděda sovětské ódy. Tady se karta obrací a zatímco LP nějaké „undergroundové“ kapely jako třeba Red Sparowes není problém koupit, vinylové Red Hot Chilli Peppers je umění sehnat.
Digitálně jsme s hudbou ještě za opicemi. iTunes je stále ve hvězdách a ostatní zahraniční obchody buďto u nás také nefungují, nebo mají nabídku bohatou asi jako nádražní bufet. O českých pokusech jako i-Legálně, které se vší slávou zrušilo DRM, ani nemluvím. Za WMA v bůhvíkolik bitratu nebudu nikdy ochotný dát peníze. A už vůbec ne 30 Kč za skladbu. O FLACu tady holt ještě nikdo nikdy neslyšel.
Tady je můj verdikt docela jasný. Když už si kupuji CD, tak to jsou většinou od ne-mainstreamových značek, kdy jsou CD o dost levnější, pěknější a mají větší „duši“, než alba Cody Simpsona, které se vyrábí se stejnou vážností jako toaletní papír. Až se sem dostane iTunes, tak se to ve mně asi zlomí, protože je spousta muziky, kterou fyzicky prostě mít nemůžu. A i poté na ty kotouče nezanevřu. CD a vinyly budou vždycky nejvýš.
Knihy
Řekněme si to na rovinu, knihy moc nečtu. Většinou jsem je četl, protože jsem musel, a teď po škole můžu říct, že ani tehdy jsem je nečetl (díky táto). Když jsem knížku přečetl, tak už to bylo spíš kvůli tomu, že mi ji někdo vrazil do ruky a řekl, že je strašně, ale fakt strašně dobrá, a že se mi bude moc líbit. Tak jsem jí vždycky přečetl a vždycky se mi líbila.
Zkouška ohněm přišla s maturitou a nutností mít na papíře nějakých 30 knih (?) (no vidíte, čtvrt roku a už sám nevím!). Takže jsem si udělal čaj, vzal jsem si bábovku, papír a tužku a za pohledu z okna jsem začal vzpomínat, jestli jsem vůbec někdy přečetl aspoň 10 knih. Děti z Bullerbynu a Letadélko Káně mi asi neuznají, takže jsem začal na podzim pěkně číst, abych tam měl alespoň půlku knížek a půlku filmů. Snažil jsem se číst zmíněného Kafku a jeho Proces. Četl jsem to na telefonu, abych zjistil, že mě to neba, jak to čtu na telefonu. Tak jsem to začal číst v papíře, abych zjistil, že mě to neba, protože je to prostě úplně divné a táhne se to. Poručil jsem si tedy Irvinga (napsal třeba Pravidla moštárny) a jeho Syna cirkusů. 612 stran jsem díky objížďkám zubařů sjel asi během měsíce a dokonce jsem si i řekl, že se mi to četlo dobře. Pak jsem přečetl celého jednoho pana Broučka při dvou (!) návštěvách u zubaře. No a posléze to bylo Na západní frontě klid a Výchova dívek v Čechách, abych to završil McCarthyho Synem Božím. To byla taky úchylárna!
Takže jak vidíte, když se chce, všechno de. Ale zkrátka si nedokážu představit, že čtu knihu na iPhonu, na iPadu, na Kindlu; kniha je pro mě kniha svou formou a ne pouze obsahem. Já mám prostě pocit, že kdybych četl na e-readeru, tak že čtu pouhý text, dlouhý dlouhý text. Že si čtu pitomé PDFko s nějakým vyprávěním. V tomhle směru tak digitální formu striktně odmítám a na papír ať mi nikdo nesahá.
