I když jsem začal trošku smutně, snad to nezkazí pohled na nových 10 písniček. Už úvodní Shadows napovídá, že to bude opět výborná a typická jízda od těchto tří Irů. Nenásilný nájezd, najednou zlom, přidají se klávesy a jede se trochu z kopce. Parádička. Skladba jede dál a refrén po druhé. Přidal se nám tam ale nový prvek, zní to trochu akčněji. Ze svižného post-rocku se dostáváme do trošku epičtějších vod. Refrén napotřetí, s naprosto fenomenálními bícími. Luxus. Melodičtější Post Mortem mi připomíná nějaký starší materiál. Vesmírné meluzíny na pozadí, excelentní klavír, naprosto extázní bicí. To všechno v jednom okamžiku na jednom albu. Famózní tempo a vrcholy matematicky rozvrženy. Paráda. A to nejsme ještě na vrchu dortu. Pak totiž přichází Echoes. Na chvilku pocítíte stopy Radau, ale pak se do toho kapela krutě opře a začnou čtyři minuty zkázy. Už od začátku vystřelený náboj, který vším proráží. Potom na chvilku klid, ale žádný uspávající. Melodická a nenápadná hra instrumentů vás akorát natěší na nadcházející smršť. A co teprv ten kytarový riff na konci! Brilantní skladba se vším, co by měla být. Fakt paráda. Snowfall na to jde zase trošku uvolněněji. Lehké sněžení se přeleje do silného bočního větru. Ale ne do žádné vichřice. A u téhle skladby to sedí. Poetická First Day Of Sun představuje příjemný oddech, po předešlé zvukové smršti. Lehké vydrnkávání a nějaké ty efekty… No Return jako úvodní singl naprosto sedí. Nájezd s rytmickými bicími, hraní hlavní melodie. V tom ale zlom, smršť bubeníkova umu a drásání kytarových strun. Krátký předěl, ticho před bouří a mlask! Děsivá smršť, kdy jediný činel nezůstane potichu. A fenomenální zakončení. Tleskám. Zodiac na to jde taky pěkně zhurta. Od začátku pěkně svižné tempo, které se v půlce splaší ještě víc a pak utichne. Krátký předěl a znova. Fantazie. Klavírová Remaining Light naznačuje, že se blížíme do finále. Uklidňuje nás a zpomalí tempo po hektickém Zodiacovi. Předposlední Shores Of Orion předvádí celou dobu utěšenou ale neuspěchanou salvu zvuku, která se během vteřiny promění v další vodopád. Poslední dvě minuty jsou prostě naprosto bombastické a plné energie. Jako poslední je na esce skladba Loss. A můžu říct, že tam skvěle sedí. Lehce posmutnělý nádech ála Fragile. A celá skladba i tak dost působí. Melodická souhra všech zvuků, a když si myslíte, že už jste v největší smršti, přijde ještě větší. Excelentní song pro uzavření.

Jistě jste z mé předcházející ódy pochytili, že jsem albem úplně očarován. Prozatím je to mé album roku. Nemohu si pomoct, ani The Hawk Is Howling nepřekoná tohle LP. God Is An Astronaut jsou zkrátka zpět, se vší parádou a elegancí. Deska naprosto baví, odbourává veškerý stres a naplňuje ohromnou silou. Má to naprosto všechno. Má to spád, nápad, výbornou mixáž a duši. Nezbývá už jen než podpořit kapelu zakoupením CD. Být o $40.000 chudší a vydat takovéto boží dílo… Smekám.

Moje hodnocení » 10/10

Do útrob Archy jsme se dostali někdy před osmou. Musím konstatovat, že je to asi nejhezčí místo, kde jsem na koncertě kdy byl. Pominu-li tedy O2 Arenu. A i ta má své mouchy. Tady bylo útulno, čisto, nový interiér, prostě príma. Sice se tam úspěšně po pár minutách zahulilo, ale jinak si není nač stěžovat. Nějaký drink na začátek a honem k pódiu. Už tam totiž křepčil šedesátiletý černošský bubeník Steve Reid a Four Tet. Spíše, než že by se drželi fláků z aleb, hlavně jamovali. A můžu řict, že se mi to celkem líbilo. Mistr za bicími tomu prostě rozuměl a do toho Kieran loudil všemožné zvuky. Mohli jste se na jejich vystoupení dívat dvěma způsoby. Buďto jako skutečnou elektronickou pohodičku a jamy jako blázen, anebo jste na to koukali tak, že vam přišlo jakoby tam ten mladíček s notebookem prostě mačkal náhodně nějaké zvuky a všechno odtáhl chudák sám Steve. Když jsem se na to podíval tím druhým, objevilo se mi před očima toto. Záleželo na každém. Většině se to nelíbilo, někteří si pokyvovali a někteří tam dokonce trsali jako na diskotéce. Fakt.

Pauzička a šup na první Skoty. Začínalo se celkem přesně na čas, z čehož jsem byl velmi potěšen. Na The Twilight Sad jsme se přemístili na ochozy. Výhled moc dobrý, zvuk také fajn, nikdo se (celkem) na člověka nelísal, takže akorát plusové body. Musím říct, že jsem z kapely byl v rozpacích. Na skotský přízvuk jsem připraven byl, ale že to bude znít jako islandská slovenština, to bylo překvapení nejen pro mě. Bohužel jsem stěží porozuměl i tomu, co zpěvák vytrácel z úst při předělech. Vybavuju si jen “We’re from Scotland…” načež jakási slečna z prvních řad zajásala přes celý sál “SCOTLAND! WOOHOO!”, což sebralo frontmanovi veškerý vítr z plachet a začala hrát druhá písnička. Pak jsem byl na větvi z projevu hudebníků. Zatímco bubeník a hlavně zpěvák se při vystoupení mohli umlátit nasazením, kytarista s baskytaristou připomínali spíš kompars. Obzvlášť baskytarista, který se pohyboval výhradně když si šteloval kombo za sebou. Jinak kapela předvedla slušný zvukový výkon, na takový sešup jsem nebyl připraven. Speciálně ten masakr, kdy zpěvak do ruky uzmul paličku a jal se mydlit do činelu. To byla jízda. Nicméně po čtvrtém songu jsem se odporoučel na osvěženíčko a pak jsem v lobby i zůstal. A upřímně - ani mě to nějak nemrzí.

Na hlavního tahouna večera jsme si stoupli opět na balkón a proti pódiu. Výhled skvělý, žádná mačkanice. Navíc se člověk opřel o zeď anebo si mohl dokonce i sednout. Jak se ozvaly první tóny Yes! I Am A Long Way From Home, všichni začali jásat. Je to tady, Mogwai přišli na scénu. A upřímně - nevím, co bych řekl. Byla to prostě bomba. Katarze od začátku do konce. Naprosto famózní I Love You, I’m Going To Blow Up Your School, kdy jsem myslel, že mi hlava vybouchne, dokonalá We’re No Here a nepopsatelný Batcat. Tyto tři songy byly moje smrt. Na Batcat se můžete mrknout o fous níž. Omluvte kvalitku, bylo to pořád z dálky a hlavně jsem s sebou musel zmítat v agónii, takže se to trošku klepe :) Největší zklamání bylo asi nezahrání Glasgow Mega-Snake, nicméně letos ho nehrajou nikde, takže holt smolík. Že nehráli třeba Folk Death 95 ani nemluvě. Jejich vystoupení bylo naprosto dechberoucí, jedna bomba za druhou. Trošku jsem se nudil v poslední třetině, kdy panové vyšvihli pomalejší kousky. To mě trošku vyhodilo z tempa. Ale jinak - jsem opravdu beze slov. Bomba, šlupka.

Takže jak nakonec? Pokud to nebyla akce roku po stránce kvalitního hudebního nabytí, tak určitě po všech stránkách ostatních. Moc se mi v Arše líbilo, sice tam bylo na Mogwai pak trošku tepleji, nicméně ta hudební zeď, která do mě pořád narážela to bohatě vykoupila. The Twilight Sad mě osobně nijak nezískali, ale zdaleka mě neurazili. A Four Tet je kapitola sama pro sebe. Mně se to líbilo, protože jsem hudebně velmi otevřen, ale dle reakcí jejich vystoupení spousta lidí nekvitovala. Opět těžko posoudit a opět těžko přiřknout jakou medaili. Byla to síla, ale hlavně moc příjemně strávený večer. S parádní hudbou v moc dobrém prostředí.

Setlist Mogwai:

1. Yes! I Am A Long Way From Home
2. The Precipice
3. Hunted By A Freak
4. I Love You, I’m Going To Blow Up Your School
5. I Know You Are But What Am I?
6. Scotland’s Shame
7. Ithica 27 o 9
8. I’m Jim Morrison, I’m Dead
9. Ex-Cowboy
10. Thank You Space Expert
11. Helicon 1
12. We’re No Here
13. Like Herod (přídavek)
14. Batcat (přídavek)

» Fotky z koncertu

» Last.fm Event

Od té jsme na jízdu zvyklí. Jen jejich první singl, 如何に強大な精神や力といえども知性なくしては『無』に等しい。(videoklip), který u mě začal mánii kolem nich, měl u mě věčný repeat one. Prostě totální masakr nářez. Japonci (jako vždy) smyslů zbavení, nešetří nástroje a zmítají se u toho jak v agónii. A úplně stejně na vás působí jejich hudba. Musíte se u toho vrtět, pohupovat nebo prostě něco vůbec dělat. Ten extrémně energický sound vám prostě nedá pokoj. S ušima napnutýma jsem vyčkával na nový pilotní song 夢とは現実という平凡なものに付ける美しさに似た『嘘』の俗称。a můžu říct, že je to zase totálně destruktivní masakr. Doporučuji opět zhlédnout videoklip. Trošku v tom rytmu bicích slyším ska, ale to jen přispívá k ohromné dynamičnosti celé skladby. Ale přeskočil jsem první song alba, což je 人間は自由なものとして生まれ、至る所で『鎖』に繋がれてゆく。 - ten totiž začíná dost chytlavou melodií, která se opět po pár vteřinách změní v hudební bouři. Ale za celé album se i trošku zklidníme. Spíše do mathu a ne tak splašená je skladba 弱いというものは哀れな事だ、敢えて行うにしろ『忍』ぶにしろ。. Celou dobu se sice mohou bicí zbláznit, ale kytara si hraje své a nenáročné, aby se na posledních pár vteřin vše zase zvrtlo v naprostý chaos. A co teprv třeba 詩はただ、病める魂の所有者と孤独者との寂しい『慰』めである。. Musím také zmínit šestou 具眼の士に検閲されることは、最も正しい『価値』の決定である。, kdy je naprosto fantasticky využita krabička, kterou má kytarista u nohou. Skvěle zneužitý zvuk kytary do naprosto famózního výsledku. Trošku mi celý poslecha ale zkazila poslední 「無論做什麼都好」，用輕聲細語説出名為『自由』という『脅迫』. Jakési nahlédnutí do japonské hardcore scény prostě tak nějak nekvituji. Možná jsou té odvázaní a hrají pěkně zhluboka od podlahy, nicméně toto sedí jako pěst na oko. Příště ne.

I když jsem tak vychválil a opěl novou placku těhle japonských pošuků, nemůžu se stále zbavit pocitu, že je to prostě jen jejich další album. Posun někam dál se nekoná a po desátém poslechu už to zkrátka vše splývá a horko těžko si vybavujete, která byla ta dobrá. Máte-li rádi splašenou, rytmickou, dynamickou, ale přitom i domyšlenou hudbu, rozhodně doporučuji. Stejně jako předchozí dvě desky.

Moje hodnocení » 7/10

O HostMonster (affiliate link, proč nepodpořit? :)) jsem slyšel v dávných dobách, kdy se o tom básnilo. Stovky gigabytů místa, terabyty trafficu, stovky databází a tisíce FTP účtů. Dnes je to ještě lepší - místa je nekonečno a trafficu taky. A proto jsem rád, že jsme do toho s d4nixem a ne3m šli. Díky, pánové.

Po děsivých zkušenostech s VShostingem jsem tak totiž tímto činem vkročil do pomyslného sedmého hostingového nebe. Opravdu stovky možností, tuny FTP účtů, databází a vůbec všeho. A hlavně to úžasné Fantastico. Prostě kliknete kam a máte tam WordPress. Nebo e-shop. Jeden z několika. Anebo galerii. Nebo Wiki. E-mail si můžete vybírat ze tří různých webmailů. No prostě u nás něco nepředstavitelného.

Jestli snad váháte a hledáte, kam jít s webem, určitě běžte k HostMonster. Vezměte do toho i své kamarády. Přecejen, nekonečno dělit třemi :) A vyjde vás to laciněji. Prostě, excelentní záležitost. Už nikdy nechci jinam!

Návrh jsem nosil v hlavě přes rok, a když už šlo do tuhého, s mojí drahou ženou jsme to dopilovali a hurá pod jehlu. Chtěl jsem něco menšího, ale hlavně něco originálního. A tak jsem vymyslel, že si nechám udělat okolo ruky přerušovanou čáru, nůžky a nápis “Zde odstřihněte” :) Z nepřeberného množství tetovacích salónů jsem podstoupil proceduru v Alienu. Když jsem dorazil na smluvenou hodinu, rovnou jsem zapadl do kumbálku tatéra Dana, kde se začal rýsovat náčrt. Předlohu přinesla opět moje spásná žena, takže se už akorát vymýšlelo písmo. Řekl jsem, že chci strojové, ale nedařilo se najít. Měl jsem sice jakous předlohu, ale ze strachu, že je moc velká, jsem ji radši neukazoval. Jenže nebylo zbytí a Dan mi pak chtěl urvat hlavu :) Co mě dost překvapilo, byl způsob, jak se takový náčrt připravuje. Čekal jsem nějaké tisknutí na speciální papír a já nevím co všechno, ale fotka se akorát zvětšila do požadované velikosti, na displej notebooku se připlácl papír a na férovku se to na něj obkreslilo. Z obyčejného papíru se návrh pak přenesl na papír propisovací. Grafitovým papírem se obtiskl návrh a ten se dál obtiskl na mě. Namočit, sundat a 10 minut počkat. Jak na mě tuha zaschla, mohlo se začít. Když Dan vytahoval ze sterilizačního přístroje jehly a nástavce, vypadalo to trochu jako v béčkovém hororu :) Nicméně inkoust připraven, rukavice nasazeny, ruka oholena, mašinka už bzučí. Přivřel jsem oko, očekávajíc nějakou bolest. Slyšel jsem sto přirovnání, každé úplně jiné. A teď mohu říci, že to opravdu není žádná hrůza. Když mi jehla zajela do kůže, nebylo to o moc horší, než když se hodně silně škrábu. Co bylo horší, byly vibrace, které strojek přenášel do celé mojí ruky. Brnění až ke konečkům prstů tak přebilo jakoukoliv bolest. Nicméně to bylo nepříjemné, ne nesnesitelné. Nejprv se návrh vytáhl ředěným inkoustem. Pak Dan namočil jehlu do toho pravého a už se jelo. Po každém dokončeném kole se musel smýt přebytečný inkoust a hlavně použít dezinfekce. To jsem měl vždy pocit, jakoby mi tu ruku někdo stčil do ohně. Nejbolestivější část je tak jasná. Jehla mou rukou tak putovala natřikrát. Když bylo po boji, chvíli jsme dali kůži odpočinout, pak setřeli plasmu, co se drala ven, obalili do potravinářské fólie a bylo. Za dvě hodiny sundat, ať to dýchá, omývat to antibakteriálním mýdlem a mazat to Bepanthenem Plus. Kdyby něco, tak přijít, dvě opravy jsou v ceně. Pa a šáteček.

Tak a bylo to :) Za dvě hodiny strávené ve studiu mám konečně to, co jsem tak dlouho chtěl. Okolí k mému údivu nakonec proti tomu nic nemělo. Pokud by někdo namítal, že co budu dělat v 70letech, tak inu co bych dělal? Hloupé mi to nepřijde, líbí se mi to a věřím, že pořád bude. Zkrátka toho nelituji. Nakonec bych chtěl ještě poděkovat svoji úžasné D., že mi s tím vším pomohla a byla tam se mnou a pak svojí sestři K., že mi na to přispěla v rámci mých narozenin. Kují :)

Ano je to tak. První zkouška dospělosti u mě právě probíhá a jsem upřímně velmi zvědav, jak dopadne. Protože si celý výcvik platím ze svého, tak jsem přirozeně koukal po těch nejlepších cenách. Když mi mou vyhlídnutou autoškolu zdražili na celých 9.000 Kč, začal jsem se opět rochnit v Internetu, abych našel autoškolu ABM kde stojí skupina B pro středoškoláky bezkonkurenčních 7.800 Kč! Koukal jsem na to jako spadlý z višně a den na to jsem si byl pro lékařské potvrzení a večer šup na konzultační hodinu. Naprostou náhodou jsme se tam sešli s kámošem (’sup Venco?), takže jsem byl i rád, že tam nejsem zas tak osamotě. Ve škole nám doporučili, ať chceme pana Vokouna, takže jsme si ho hned zamluvili.

Pan Vokoun je sympaťák, moc (už) neřve a moje chyby a nepozornosti trestá pouhým vysvětlením, co jsem udělal špatně. Bez nějakých větších emocí. Ale už i na ty došlo. No jo, když v tom sedíte poprvé v životě… Vozím se ve starší bílé Felicii a jsem upřímně i rád, protože má k mému žůžo autu blíž než o dekádu novější Fabie. Cvičíme tratě, co jezdí komisaři, takže to je jen a jen ku prospěchu. Konkrétně na tom kopečku nad Podolím. První jízdu jsem podstoupil za hrozné tmy a příšerného lijáku, takže jsem podmínky měl dosti tragické. Po dojetí jsem byl docela vyklepaný, nervy ještě pracovaly. Přeci jen mě hodili bez kruhu do vody a “plav!”. Druhá jízda, již za světla a za sucha, se vyvedla lépe, sice jsem taky občas zprava slyšel zařváno “SPOJKA!” a další výtky, avšak jsem se stále utěšoval, že je to teprv druhá jízda. Dnes jsem podstoupil již třetí jízdu. Podmínky byly opět naprosto ideální a k mému údivu už jsem nedělal tolik chyb a zazmatkoval jsem jednou jedinkrát na hlavní při odbočování, protože jsem totálně neviděl ulici, kam jsem měl odbočit. Dokonce jsem bez újmy vyparkoval. Jen mě pořád zlobí ta spojka, jezdim rychle jako blázen a semtam zapomenu blinkr, když objíždím překážku. Měl jsem z toho zatím nejlepší pocit, doufám, že se to bude už jen zlepšovat. Zaklepu to na dřevo.

Takže chodíte-li rádi v Podolí, buďte ostražitější. Nejen, že v místních uličkách poznávám taje motorismu já, ale i mojí početní kolegové a jak jsem dnes mohl sledovat jednu slečnu, jsou dokonce i horší případy než ten můj. Přecejen, při parkování si stěrače zatím nepouštím :) S četností jízd co mám teď a za předpokladu, že udělám všechny zkoušky, se na silnici můžeme sejít už někdy na Vánoce. A pak dáme nějakej tvrdej drag race…

Jenže díky mým přehnaným očekáváním jsem si první poslech samozřejmě zkazil. Nic mě vyloženě nechytlo a desku jsem po pár kolech vypl. Nedávno jsem se ovšem přistihl, jak se snažím vzpomenout na jistou melodii a voilá - klapka, Appeal To Reason podruhé. Teď už jsem kluky prokoukl a můžu rovnou říct, že se jedná o parádní melodic hardcore album. Timův skvělý hlas, který bych mimochodem zařadil jako druhý nejlepší (hned po Chesterovi z Linkin Park), táhne každou skladbu a dodává Američanům jejich vlastní a nepostradatelný image. Nicméně kytarové riffy jsou pořád pěkně řezavé, leč neuspěchané, stejně jako je basa výraznější a bicí naprosto fenomenální. Tak dobře, onen fámozní sound Rise Against bychom měli, ale co tvorba samotná? Úvodní singl celého alba, Re-Education (Through Labor), se vám do hlavy zareje již po pár posleších a vlezlá melodie s ještě vlezlejším zpěvem vám nedají pokoj. I když skladba samotná přímo nepřipomíná nic konkrétního ze starých věcí, bezpečně poznáte (i bez vokálů), že jde zrovna o tuto americkou skupinu. Naléhavost a rytmičnost jejich zvuku je prostě nezaměnitelná. Co nevidět se Re-Education (Through Labor) zařadí po bok sestřiček jako jsou zmíněné Ready To Fall nebo Prayer Of The Refugee. Kdo si při uvolněném videoklipu vzpomněl na snímek k Give It All, má u mě bod :) Druhý zlatý kousek alba bude Entertainment. Hodně divoká skladba s naprosto fenomenálním refrénem. Hodně vysoce nasazené tempo, parádně řezavé a řvavé kytary, prostě paráda. Zvláštním počinem je Hero Of War. Srdcovka, zahraná jen na akustickou kytaru s fantastickým zpěvem, kdy se na konci přidají na krátký okamžik bicí. Oproti té smršti předtím trochu pěst na oko, ale je vidět, že Američané to umí i jinak. Následně přichází jako blesk z čistého nebe Savior. Nabušený song s extra chytlavým riffem a refrénem. Pomyslná bronzová medaile. A že jsem přeskočil ten zbytek? Přeskočil. Protože nemám slov, co k němu říci. Vezměte brilantní melodic hardcore, na něj dejte zvuk Rise Against s hlasem Tima a začněte do toho bušit kladivem. Nepředstavitelný nářez, leč s melodickými partiemi (docela kontrast k tomu kladivu, že), kterých je ale střizlivě a jen vyplňují pomyslné ticho mezi výbuchy zvuku.

Co si budu nalhávat. Letošní deska nedokázala překonat The Sufferer & The Witness a nejspíš ji už nic nepřekoná. Nicméně jsme dostali další dávku excelentního soundu Rise Against spolu s parádními nápady, tolik specifickým zpěvem, melodičností a uřvanými kytarami. Já tleskám, mám zas na rok dva vystaráno. Pokud vám není rychlejší a tvrdší muzika proti srsti, rozhodně vám doporučuji tuto desku.

Moje hodnocení » 8/10

Norští The Samuel Jackson Five tak ve své sbírce mám spíše z pouhé setrvačnosti. Další post-rocková banda, prý dobrá. Já je mám zařazené do toho melancholičtějšího post-rocku, ale bez příměsi toho ukolébavkového nebo zasněného. Zkrátka post-rockový sound říznutý jazzovým cítěním a tempem. Přidejme ještě semtam užívání dechů nebo nástrojů jako cimbál či balalajka a jsme zase o krůček blíž k obrazu jejich soundu. A nové album v tomto není vyjímkou. Hraje mi tu celé odpoledne a upřímně můžu říct, že mě opět nijak nezaujalo. Jistě, první Face The Fax rozetne vzduch jako dech opilce, dokonce se můžete přistihnout, jak se do toho randálu pohupujete, jenže najednou randál nikde a místo něj vyleze jakési brnkání, které nemá s předchozím dynamickým bordelem prachnic společného. Zbytečně tak člověku zkazí dojem z celé skladby. Hey Now, Who Really Cares - středně vesmírná kytarovka (tzn. první polovina songu bzučení a pak pár řachů do kytar), která se po pár minutách přeleje do nijakého foukání do jakéhosi nástroje. After The Avalanche je téměř dvominutové náhodné drnkání do kytary s doprovázející violou, která vyloudí hodně slibnou melodii, jenže díky absenci čehokoli je utopena v prázdnu. Taková škoda! A tak bych mohl snad pokračovat dál. Deska na mě má prostě moc pisklavých prvků, moc nesourodých melodií a částí. Člověk se pak mlátí do hlavy, proč, proč sakra tam do té skladby dali to a ono. Proč například v Eye Eat Lotus do té dobré kytarové melodie vloudili ten vlezlý elektrozvuk? Proč se to v půlce změní v hele-hraju-na-saxík? Proč všechno částečně zachraňuje až poslední How To Evade Your Obsessive Shadow? Konečně stravitelná záležitost, bez těch všech blikadel, fukátek a frňátek. No, alespoň ne po celou dobu. Od poloviny navíc skladba s hodně slibným a dobrým nájezdem, který se dokonce promění v tolik toužený a celou desku očekávaný konec. Sice to neni ustřel-hlavoun, ale na Nory je to myslím celkem odvaz.

Pokud jsem byl příliš skeptický, tak mi odpusťte. Tahleta pseudokombinace jazzu, post-rocku a space rocku mi prostě jde proti srsti. O to víc kvůli (pro mě) nepochopitelné oblíbenosti. Jako kulisu jsem hudbu zkrátka vůbec nevnímal, nic mě nezaujalo. Většinou plochý zvuk, s násilím vnuceným nástrojem navíc, který původní linii naprosto zhnusil a je tam naprosto zbytečně. První Face The Fax a poslední How To Evade Your Obsessive Shadow jsou tak nejspíše zlaté hřeby celé desky, pro mě tedy ty nejstravitelnější kousky. Neříkám, že je deska hrozná. Fandů si najde hodně. Jen se bojím, že dost jich bude už jen z principu. Příjemnou, post-rockovou pohodičku si prostě představuji jinak. Buď svižnější celou dobu anebo samotnou melancholii v plné síle. Tady se dosáhlo steží obou a to ve dvou případech. Pusťme si něco jiného.

Moje hodnocení » 4/10

Ne. Bohužel, vůbec. Všechen ten náboj a totální průstřel hlavy se letos nekoná. Tatam je údernost a neuveřitelná dynamičnost I Want You So Hard (Boy’s Bad News). Chytlavé linky a texty se také ztratily v dáli. Úvodní Anything ‘Cept The Truth tak potom vypadá trošku jako B-Side z nějakého staršího LP. Jakžtakž odpíchnutá písnička s jakžtakž chytlavým textem. Při prvním poslechu si tak řeknete, že to zní slibně, a že dál musí být nějaká jó pecka, jenže těžce pak popláčete, protože toto je pomalu zlatý hřeb alba. Druhá Wannabe In L.A., která pro mě nepochopitelně byla zvolena jako průvodní singl alba, zní jako z reklamy na jeany, jsou do ní vsazeny podivuhodné čínské bubínky, o textu se ani nezmiňuji a pak ten příšerný videoklip. No teda, tfuj! Když se člověk probere z té rány do hlavy, akorát mu dohraje nedomyšlená (I Used To Couldn’t Dance) Tight Pants a je tu první zapamatovatelná věc. High Voltage zní konečně trošku jinak, bezpečně ji poznáte, když vám pojede album znovu. Jen je tady opět problém, že zní jak nějaká míchanice diskotéky s r’n'b a vzadu kulhá Jesse Hughes s kytarou a snaží se do toho hrozného koktejlu vecpat vlastní um. Budete si zpívat refrén, bude se vám líbit ta melodičnost, ale bohužel, tohle nejsou Eagles Of Death Metal, jak je máme rádi, že? Dalším songem je Secret Plans a po prvních pár kytarových riffech musí fanouškovi srdce zaplesat. Hurá, ono to má spád! Pak ale přijde refrén a dostaneme opět facku. Podivuhodný mužský chorál osmkrát za sebou zahlesá “But I won’t” a konec. To je vše. Pak hned mačkáme skip, poněvadž přichází Now I’m A Fool. Příhodně nazvaná skladba pro ty, co si ji poslechnou. Něco mezi country a romantickou kytarovkou. No bože můj! Heart On se blíží svými kvalitami a charakteristikou k prvnímu songu na albu, a tak se řadí i mezi ty lepší. Ne, že by vám u toho upadly uši, nicméně skladba má jakýstakýs nápad a nenáročně odsýpá. Ale nic spešl. Následující Cheap Thrills opět dokáže taky pohnout vaší pánví a krční páteři. Houpavé tempo a opravdu nenáročné kytarové riffy spolu s opakovaným ženským vokálem tak znamenají přijemné osvěženíčko, škoda jen, že takhle hned po Heart On není skladba tak výrazná. Solo Flights je skladba, která mě výslovně štve. Naprosto nedává smysl, naprosto není zajímavá, ale má tak strašně vlezlý text, že si ji prostě musíte poslechnout párkrát. Jenže pokaždé budete litovat, protože prostě nemá vůbec nic co nabídnout. Prissy Prancin’ má zase takovou rozjuchanou náladu a slušelo by jí nejspíše úplně poslední místo na tracklistu. Další kousek připomínající starší tvorbu a patřící k tomu lepšímu na desce. I’m Your Torpedo je pak už zajímavá věc sama o sobě. Od začátku hodně příjemně nakoplý kousek, který rychle odsýpá. Jen je to stejně jako při High Voltage těžce porovnatelné s oblíbenými kousky z předchozích aleb.

Jsem prostě v rozpacích. Nelíbil se snad kapele jejich obraz? Jejich tvorba jim přišla moc fádní? Vyzkoušeli na nás všelijaké nové hejblata, ale skutek utek. O desce jsem napsal koukám vela, ale zlomek je něco pozitivního. Nemohu si pomoci, starší placky mají náboj a spád, mají nápad a mají co říct. Tohle je jakási nedomrlá věc, která má malokdy s blues-rockem jen takovým něco společného. Tohle se vám prostě pánové nepovedlo. Sorry.

Moje hodnocení » 5/10

Nicméně - FDK jsem prošvihl, nebo přinejmenším jejich značnou část. Šli jsme se totiž toulat po pražských směnárnách hledat nejlepší kurz eura, abychom zaplatili kapele. Když jsme protancovali Staromák do kola a zjistili, kde jsou nový Starbucks, vrátili jsme se přibližně tři songy před koncem. Před pódiem to navíc byla slušná strkanice, takže jsme zaujali polohu sedící v pohodlné sedačce a čekali na druhou část večera.

Ta začala až někdy po 22h, takže rychle se nacpat před pódium, ať něco vidím, a šup ho tam. Zatímco kapela zkoušela, všichni zaplakali nad setlistem. Kde je Crawlspace? A Book IX? Vše ale dobře dopadlo, viz dále. O obecnou veselost se postaral zvukař. Když Caspian dozkoušeli, zahlásil: “Oukej, fajf minuts pauze.” To vedlo ke skupinovému pobavení, načež ho někdo poučil, že je to “fajf minuts brejk”. “Tak fajf minuts brejk, sory - maj engliš iz very smól…” Za to reakce obecenstva byla very big… Po té pětiminutové přestávce se konečně na pódium Bostoňané vyhoupli a už to do nás prali. Na setlist si budete muset počkat, než fotografové vystaví svoje výtvory. Do té doby vám mohu jen říci, že Brombie a Further In ze mě udělaly kašičku. Ale byla to parádní show. Ještě aby ne, když jsme slyšeli tři kytary. Totální bordel, totální masakr. Kapela hrála s ohromným nasazením, ohromně živě a zábavně. Studiovky byly využity na 200%, ohromná síla a energie, která se hnala z reproduktorů, musela dostat každého. A pak ta nová skladba. Nejdřív totální kytarový diktát, který na konci vystřídala čtverice bicích. Všichni se sebrali se svými paličkami a začli mydlit do bubnů. Doprovázel je baskytarista, který toho pak nechal a šel kroutit knoflíkama na všech těch jejich krabičkách. To bylo něco neuvěřitelného. Přibližně po hodince odšťavňující kúry se pánové odebrali na minutku pryč, aby se hned vrátili a zahráli pár dedicated songů. A bylo to tam. Crawlspace. Najednou jsem měl černo před očima, čekal jsem na tu první rozbušku, a když přišla, udělalo se mi úplně špatně a nedýchal jsem. Nestačilo jen než se zmítat v agónii. A jako poslední nejspíš Book IX. Naprostá bomba, tutovka a vynikající zakončovací kousek.

Paráda. I když jsem neviděl pořádně české FDK, pánové ze zámoří mi to sakra vynahradili. Chapeau Rogue navíc příjemně překvapilo a žádná úskalí v obecenstvu se také nekonala (až na jednoho opilého jedince, který se to snažil rozpogovat… ehm). Prostě zase jeden parádní večer. Doufejme, že na tom zputnik zase neprodělal patery kamaše. Caspian navíc slíbili, že přijedou zase na jaře s novým albem, takže se to snad povede. Mohlo by, protože publikum pak vyrabovalo merchandise. Ještě, že jsme si nakoupil před koncertem :)

» Fotky z koncertu

» Last.fm Event