Určitě jste se s tím někdy setkali. Buď jste to slyšeli anebo sami říkali. „Ježiš, jak můžeš poslouchat takový blití?“
Hlavně pro death metal typické blití, neboli growling či death growl, je speciální technika zpěvu, kdy se zpívá velice hluboko a zabarvení je hrubé až chraplavé. Existuje obrovský mýtus, že se growling používá namísto čistého zpěvu proto, že zpěvák zpívat dobře neumí. Jenže tato technika se vyučuje jako každá další a jsou pro ní postupy, jak jí správně docílit a přitom si nezničit hlasivky. Člověk se musí naučit ovládat bránici a správně odhadovat potřebnou výšku. Na Internetu existuje plno návodů, ať už psaných, tak videotutoriálů.
Pradědeček growlingu se nachází nejspíše v 50. letech 20. století. Tehdy Screamin’ Jay Hawkins ve své verzi I Put A Spell On You zpívá mnohem níže a mnohem hruběji, než bylo kdy předtím známo. Sice z legrace, ale do mikrofónu si „zablili“ i legendární The Who v Boris The Spider. Posléze se objevily podobně znělé zpěvy například ve skladbě Iron Man od Black Sabbath nebo v One Of These Days od Pink Floyd.
Vážné to začlo být až s příchodem death metalu. A samozřejmě, kdo jiní než Death. Dále za všechny průkopníky zmíním Possessed, Master nebo Necrophagia. Na přelomu 80. let se do toho vložili britští Napalm Death, aby growling zagresivněli a ještě zhlouběli.
Dnes se growling stal dílem v mnoha podžánrech death metalu a heavy metalu. Za thrash metal uvádím Slayer, za deathcore Suicide Silence, za metalcore třeba As I Lay Dying a za doom metal Cult Of Luna. A to je jen hodně uzounký výběr.
Zpívat death growl zkrátka není zase tak jednoduché. Není to zástěrka pro chybějící talent anebo pro vykouřené plíce. Pro mě osobně je to třešnička na dortu, která z hudby vyždíme další salvu energie a mohutnosti. Říkejte si co chcete, říkejte tomu „blití“, mně to nezkazíte. Je to už dlouho neodmyslitelná součást velké části metalu.
