Na podzim bývá velice rušno na trhu s hrami, blíží se totiž čas Vánoční, a tak honem honem ukázat, co naše hra umí a jak krásně vypadá, a vy hráči běžte tahat mámu za sukni, že chcete zrovna tu naši.
Dragon Age: Origins
RPG od legendárních BioWare se mi dostala pod nos jen tak tak, ale jakožto náruživý fanoušek jejich posledního Mass Effectu jsem si mnul klávesnici, že přichází kolo druhé, jen vesmírné lodě a blastery vyměním za oře a tesaný meč. Pěkný houbeles. I když je poznat, že hra běží na stejném enginu jako posledně, ovládání už není tak pěkné. Ba je přímo příšerné. Svého velehrdinu pozorujete ze třetí osoby, můžete si na něj ale zoomovat, a když si úplně odzoomujete, dostanete se do zbrusu nového taktického módu, kdy vidíte na svět jako za starých časů RPG a můžete vesele rozdávat příkazy. Jenže je prdlajs z tohohle pohledu vidět, všechno je malinkaté a nejde se na to trefit, takže se vrátíte zpátky do 3rd person pohledu. A to už je v soubojích konec. Buďto vidíte před sebe, ale nejste totálně schopni na cokoli kliknout (protože si bráníte ve výhledu svou postavou – přinejmenším) anebo před sebe nevidíte, ale už jste schopni občas na něco kliknout. Většinou, když u toho stojíte. Navíc se kamera neotáčí s postavou, ale je udělána konzolovým stylem – když chcete před někým utéct, musíte se tam nejdříve podívat a pak až tam můžete utéct. Asi desettisíckrát jsem kvůli tomuto kravskému systému umřel. Nemluvě o tom, že postava sama neútočí, takže musíte neustále čudlikat na nepřítele, díky čemuž kliknete na svého spolubojovníka, a toho tím pádem musíte taky ovládat, takže dáte útočit a kliknete na dalšího spolubojovníka…
Moc jsem se snažil, aby se mi hra líbila, ale šmarja boha! Proč tu kameru nenechali stejnou, jako v Mass Effect? Proč tam toho nenechali víc – zadávání příkazů svému „komandu“ se rovná otrockému přerušování hry a naklikání neustále těch samých útoků. Když vám vypadne předmět z příšery, jmenuje se jinak, než když ho dáte do inventáře. Ikony jsou strašně malé a špatně se rozlišují. Ani nevíte, jak jsem se snažil, aby se mi ta hra líbila. Ale prostě to nejde.
Torchlight
A v jízdě po RPG pokračujeme. Tentokrát hra od Runic Games, což jsou dávní odpadlíci z Blizzardu. A Torchlight není nic jiného než Diablo na steroidech. Alespoň v některých směrech. Vybíráte si ze tří postav (mlátimsekerou, čarujuvoheň, šípujulukem), objevujete se v jakémsi městečku, dostáváte první quest v nedalekém dole… A inu, od té doby se už z dungeonů nepodíváte. Hra je velice jednoduchá. Prostší grafika, žádné super prology a přednesy, kradmo in-game videí, poskrovnu hlasů postav. Hlavní o co tu jde, je loot. Se svým charakterem dokážete zabít v podstatě cokoli, sbíráte všechny ty skvělé věci, co z příšerek padají a máte dokonce pejska/kočku jako pomocníka! A že je to pomocník. Lootu totiž z nepřátel padá takové množství, že ho sami po deseti minutách řežby samy neunesete, a tehdy přichází kočkopes s vlastním inventářem. Našoupete mu nepotřebné cetky a pošlete ho do města je prodat. Psokočka magicky zmizí a za minutu se k vám vrátí, v inventáři zaprášeno, na kontě bohatě odměněno. Navíc to můžete naučit kouzlit, takže může během souboje léčit nebo summonit nějaké ty kostlivce. Bomba.
Jediný problém hry, kterým trpí, je naprosto nulová nutnost ji hrát. Vyprávění jsem upřímně přeskočil, protože pomalu se ploužící text jsem náladu číst neměl, zvlášť když jsem během oné doby mohl pozabíjet asi tak 5000 nestvůr. Nevím tedy, koho zachraňuji, před kým a proč, jediné, co tedy dělám, je držení pravého myšidla a zběsilé klikání na loot. Hru jsem si pustil sice jen dvakrát, ale strávil jsem u ní aspoň tak 5 hodin. A bohužel už dlouho nemám chuť si jí pustit znovu. Nějak mě to netáhne. Ale až mě to chytne, to zas bude zabité odpoledne.
Operation Flashpoint: Dragon Rising
Velice krátce se zmíním o téhle vojandě. První Flashpoint byl hrozně cool proto, že prý byl realistický a tak vůbec. Jak jsem slyšel, že je nějaká hra realistická, šly na mě mdloby, vypínal se mi samovolně monitor a znenadání přestával fungovat Internet. Kluci pražští si ale celý ten svůj realismus vzali do své série ArmA, a tak jsem tak nějak doufal, že Codemasters si nechali jen tu značku, a že třeba přijdou s něčím jako Modern Warfare. A opět prosím, pěkný houbeles. Jedna mise mi v téhle hře stačila, abych si udělal obrázek o tom, jak moc tuhle hru hrát nechci. Celé se to tvářilo seriózně a jakože realisticky, takže jsem k tomu nepřistupoval svým CoD stylem: „Naběhnu tam a tatata,“ což dodnes nevím, jestli bylo správně, ale deset minut se střílet s někým na palouku jen proto, že přijít blíž k němu je moc nebezpečné, mě moc neba. Zvlášť, když bylo blbě poznat, jestli je to můj komrád, nebo ne. Alespoň byla AI úplně tumpachová, takže jsem se bez větší úhony dalších 10 minut seznamoval s tím, jak se sedá a rozjíždí s autem. Danke schön, ale nechci.
Call Of Duty: Modern Warfare 2
No a nemůžu to zakončit ničím voňavějším, než jsou nové „kody“. O macatých 12 GB poprosí instalace, za což může asi tři tucty Hodně Dobrých videí, a asi triliarda objektů, které se v misích všude válejí. Na kampaň jsem se těšil jako šílenec a když se mě hra napoprvé zeptala, jestli mi nevadí opravdu moc moc ošklivé scény, těšil jsem se ještě víc. První video vám připomene zásadní kousky z minulého Modern Warfare, uvidíte nějaké ty svoje kamarády jako Soapa, kapitán Price atd. Ve hře se ocitáte ale hlavně v kůži zelenáčů, setkáváte se s novými veliteli a generály a hlavně samozřejmě zavítáte do zbrusu nových míst. Určitě vám neuniklo video, kde lezete po ledovci, jedete na skůtrech nebo běháte po Rio de Jaineru. Víc samozřejmě prozrazovat z příběhu nechci, ten je totiž dost zásadní. Spolu s takovým provedením, jaké nám Infinity Ward přinesli je prostě opět hra vlastně pětihodinový film na vlastní kůži. Opravdu intenzivní pasáže, vztahy mezi vojáky, no a kulervoucí konec. Fakt, bomba.
Ostatní věci – budiž. Engine je stejný, trošku sice vylepšený, ale žádné šmarjapanotojealenádherna momenty nenastávají. AI je jedna z nejtupějších… Ne, je nejtupější, jakou jsem kdy v počítačové hře zažil. Ať už nepřátel, tak vašich pobočníků. Náplň misí je docela variabilní a nenudilo mě to, spolu se zmíněným naprosto fantastickým zakomponováním příběhu jsou některé části málem epické. K hudbě dodám, že si ji vzal na triko Hans Zimmer a je skutečně o co stát. Rozhodně všechny čtyři palce nahoru, tohle bych si zahrál i dvakrát po sobě.
