Na Mirror’s Edge se čekalo s údivem. Nepředstavovala revoluci ani snad evoluci, ale do světa her měla přinést zase něco nového. Už z trailerů bylo jasné, že nám Dice přinese na konzole a počítače něco, co asi ještě nikdo nikdy nehrál. A podle ohlasů to mělo stát za to.
Pokud snad nejste obeznámeni, o co jde, vězte, že jste běžcem, který bojuje proti vládě a takové ty věci, má pár kamarádů a policie je mu neustále v patách. A v tom je celý ten vtip. V podstatě je Mirror’s Edge FPS, jen je vaší hlavní zbraň běhání a hopsání po střechách a v interiérech. Sice si taky zastřílíte, ale to není hlavní.
Když si nainstalujete úděsných 8 GB dat (dneska je to sice normální, ale stejně), nastavíte hru a pustíte se do toho lítého boje, překvapí vás nejspíš scenérie. Kdekoliv se pohybujete, mísí se okolo vás hlavně bílá s jasně pastelovými barvami. Spolu s opravdu extrémním nasvícením je tak záhodno mít nasazené u monitoru sluneční brýle. V několika případech jsem dokonce musel i mhouřit oči. Nicméně takto situované prostředí mi ke hře perfektně sedělo. Nemohl jsem si pomoci, ale při prologu a neustálých při cut scénách jsem si vybavoval Matrix, protože jsem si připadal, jako bych utíkal před agenty. Ale to je možná trochu přehnané :)
Hratelnost samotná je, řekněme, doposud nevídaná. Ne, že by byla tak moc fantastická, jen tu opravdu ještě nikdy nebyla podobná hra. Vystačíte si se čtyřmi klávesami, což vám zajišťuje skákání, krčení, klouzání, boj, šplhání a vůbec všechny takové akce. Po krátkém tutoriálu (který opravdu doporučuji pečlivě projít) se dostáváte rovnou do akce. Skáčete ze střechy na střechu, šplháte na kontejner, aby jste z něj mohli skočit na další střechu, hledáte cestu přes ten zelektrizovaný plot… Hra samotná je docela přímočará. Sice se dají najít alternativní cesty, ale to jsou většinou takové, že místo efektního a nebezpečného skoku použijete žebřík. A koho by bavilo prolézt hru žebříkem, ještě když to tak trvá.
Vzhledem k tomu, že celou dobu parkourujete z první osoby, pěkně to s kamerou cloumá a míchá, zužuje se vám vidění apod. Není divu, že u některých osob dokáže vyvolat i zvracení. A musím přiznat, že když jsem poprvé viděl záběry z hraní, trošku se mi hlava motala. Po několika minutách si už ale na všechno zvyknete a nějaké rychlé expedice k záchodové míse se konat nebudou.
Kdybyste měli jenom hodiny běhat a hopkat po střechách, asi by vás to brzy přestalo bavit. Proto se dostanete i do konfrontace s policií. Buď můžete příslušníka utlouct do bezvědomí, sebrat flintu a zbytek se snažit vystřílet, nebo je všechny oběhnout. Což je sice rychlejší, ale mně se to moc nedařilo. Po zmlácených strážcích můžete sbírat střelné zbraně, jenže se nedají nijak přebíjet a vadí vám v běhu. Vždycky tak slouží pouze ke snadnějšímu vyčištění místa a následnému zahození. Na zbraně bylo prostě myšleno jako na druhotný prvek hry, což však chválím. Co mě ale vždy rozčílí, že jakožto Rambo-náruživec velerád po každé dávce přebíjím, aktivuji místo toho zpomalení času. Věc, která vám má pomáhat v mydlení protivníků a kterou používám jednou za uherský rok, tak musí najednou snést vlnu mých nadávek a rozhořčení.
Při hraní musíte řešit čas od času nějaké jednodušší puzzly. Tu vypnout přívod elektřiny, tu vodu, ale nejvíc musíte vždy vyřešit, jak se vlastně dostat dál. Většinou se není kde čeho chytit, není kam doskočit, což vás neustále drží ve střehu. To jsou plusové body.
Hra beží na Unreal 3 Engine, takže vypadá skvěle a přitom běhá i na slabších počítačích. Navíc je součástí hry PhysX, takže pokud máte NVIDIA kartu, můžete si směle užívat orgie v podobě plápolajících igelitů, rozstřílených praporků apod. Vypadá to naprosto fantasticky. Ke hraní hraje příjemný futuristický podkres. Jde o jednu jedinou skladbu Still Alive, zremixovanou od několika světových interpretů. Pokud jste zrovna vstali ze židle a začli radostně pochodovat po pokoji v domnění, že jde o stejnou skladbu jako v Portalu, musím vás zklamat. Autorem je Lisa Miskovsky, což ovšem neubírá stále nic na kvalitách produkce.
Jsem zkrátka rád, že je tu zase nějaká nová věc. Hry to potřebovaly jako sůl. Bohužel, dějovou linii Mirror’s Edge dohrajete za nějakých 6 hodin, ale ruku na srdce, o hodinu víc a byla by to strašná nuda. Hra mě akorát rozčilovala tím, že jsem se v početných případěch někde zasekl. Ne, že bych nevěděl, kudy kam, ale prostě pro mě bylo nemožné někam doskočit, chytit se něčeho apod. Jeden úsek jsem opakoval třeba dvacetkrát. Hra díky bohu ukládá docela často a při opakování kola se vůbec nenahrává (to se moc nestává ani u lokací), takže jsem aspoň neměl čas hru proklínat. Zkrátka tohle dílo určitě vyzkoušejte, stojí za to.
