Zrovna mám slušný rage (dopsal jsem článek o WikiLeaks), a tak se rovnou pustím do něčeho, co mi zvedne tep ještě víc.
Abych pravdu řekl, někdy se Čechem trochu stydím být. Už v tomhle se tak vymykám celým 80% populace. Je to tím naším buranstvím. Musíme se furt po něčem opičit, musíme mít žluté taxíky, protože to maj támhle, musíme mít na dálnici 130, protože to maj tůdle. A kup si ty vole škodovku s dieselem, pij gambáče, čum na fotbal a poslouchej Kabáty, protože to je ten českej drým (srovnej s „american dream“, see, see?). Vol modrý ptáky nebo oranžový růže, protože nic jinýho tu není a nemá to stejně cenu.
Neřeknu, kde se tahle úzkoprsost a předpojatost v Češích vzala. Může za to asi minulý režim, ve kterém se stádu říkalo, co můžou a co nemůžou, a těch možností taky moc nebylo, takže sis’ ty kluku jeden českej nemusel moc lámat hlavu. Ale co já vím, narodil jsem se rok a kus po revoluci a pamatuji si až rozdělení. Tuhle úžasnou péči nám nyní věnuje Evropská unie, která se díky bohu postarala o to, abych si na chleba mazal pomazánkový máslo, a ne čerstvý hovno z nutrie. Ježiš děkuju pěkně!
Úvod se mi trochu roztáhl, ale snad jsem vás uvedl do mé situace, do celého toho mého pohledu na klasického obyvatele Čech. Teď přijde to hlavní.
Již jednou jsem psal o cestování MHD a o individuích, která se v něm vyskytují. Psal jsem to ještě za svých školních let, kdy jsem většinou potkával nejvíce lidí jenom ráno ve špičce, poňáč jsem se domů vracel brzo odpoledne a druhou špičku jsem už nezažil.
Teď, jak cestuji za prací, mi ale přijde, že všichni ztupěli asi o sto bodů. A to jsem měl vždycky za to, že cestování MHD je jedna z nejjednodušších věcí, co může člověka během života potkat. Napsat celou tuhle elegii jsem chtěl na začátku prosince, kdy se v jedno středeční odpoledne někdo nahoře asi posral a napadalo v Praze několik desítek centimetrů sněhu. To byl pravý challenge pro dopravní podniky a jejich cestující. Nakonec to sepsal dobře mamuf v Já versus město a teď se chci vyřvat i já.
Když tramvaj zastaví a neotevírá dveře, neznamená to nutně, že…
…řidič zapomněl dveře otevřít. Buďto nestojí ještě v zastávce (musí tam stát celá souprava, víme?), nebo stojí třeba na blbym semaforu. Přestaňte se proto furt srát ke dveřím a mačkat tlačítko, jakoby to mělo zastavit hladomor v Africe!
Když tramvaj nezastaví v zastávce a otevře dveře, neznamená to nutně, že…
…tramvaji upadly kola a už nikdy nepojede. Zbožňuju, když se někdo, kdo je očividně ve spěchu, zeptá řidiče, jestli by mu otevřel jedny dveře, že by si vystoupil, a absolutně všichni se najednou zvednou a jdou z tý tramvaje ven, protože ty vole dveře jsou otevřený, a když jsou otevřený, tak nima přece projdu ne? (Toto se nevztahuje na to, když v tramvaji počkáte ještě pět minut, pak vystoupíte a tramvaj se rozjede. To je zákon schválnosti a daň za mozek.)
Když stojím u dveří, neznamená to nutně, že…
…tam stojím protože mám na ně fetiš a hrozně rád u nich jsem. Když tam stojím, tak je nejspíš chci použít. Což znamená, že budu vystupovat. Což znamená, že jsem ten blbej knoflík na dveře zmáčkl už vevnitř, a tak na něj už vy nemusíte venku hmatat. Rychlejš se to neotevře, potvrdit to dvakrát taky nepotřebuje, tak na to kurva nešmatejte. Anebo si na to sahejte jak chcete, ale pak jste pro mě totální kreténi.
Speciální věnování teď chci věnovat těm, kteří za mnou stojí při vystupování a zmáčknou už zmáčknuté ovládání dveří. Vás bych, milí spolucestující, posílal zpátky nevím kam. Bože můj.
Když mám na hrbu batoh, v podpaží kabelku nebo v ruce tašku s krámama, tak…
…s tim kurva nepřekážím! Batoh se dá sundat a dává se mezi hnáty. Pak vám nikam necestuje a nikomu nepřekáží. Kabelky se dají zase nosit tak, že nevyčuhujou dozadu a dokonce se s nimi dá chodit tak, že při otáčení nikoho nenaberu cestou. Pro velký tašky s krámama platí to samý, co pro batohy: dejte si to do prdele na zem!
Když už se panicky prosírám ke dveřím, tak se všem cestou…
…omluvím! Zkurvený „s dovolením“ fungovalo a funguje furt dobře, já se tím vždycky proderu všude. Nevidím za sebe, takže když na mě potom koukáte jako na dementa a hulákáte, že vás nepustím, mám urgentní potřebu vám sdělit něco velice výmluvného. Když „se dovolíte“, velice rád vás pustím.
Když si chci sednout, protože jsem už starej, nemocnej, nebo mě něco bolí, tak…
…se taky kurva dovolim! Znovu: nevidím všude a leckdy ani neslyším, takže jestli jste nemohoucí a postavíte se zrovna ke mně, nijak vám nepomůžu. Radši pustím někoho, kdo se mě slušně zeptá, jestli by si mohl sednout, než nějakou bábu se zlevněnejma kuřatama z Tesca, která nade mnou funí, drží se mojí sedačky a naschvál do mě strká. Takovýhle lidi naopak nechávám umírat na únavu.
Když slušnost, tak na obou stranách.
Co vy můžete vědět? Třeba mám protézu celý nohy nebo umělou kyčel. (To jsme dokonce už i na jednu nevrlou bábu zkusili a jak potom byla milá.)
Když ten zelenej čudlík u dveří svítí, tak…
…ho už kurva někdo zmáčkl a dveře se otevřou! Opravdu nechápu lidi, před kterými ty dveře otevřu a oni to vteřinu po mě opakují. Tací lidé předpokládám nepřesáhli inteligenční kvocient 80. Nemám pro to jiné vysvětlení.
Jinak je to samozřejmě v metru, kde po stisknutí tlačítko bliká. Chápu, že už to je pro některé intelektuální výzva.
Používejte tak proboha živýho to, co máte na krku. Vím, že to bolí a musí se pro to něco dělat, ale opravdu teď dokážu pochopit ty lidi, co jen tak z afektu vystříleli 40 lidi na ulici. Ne, že bych měl podobné tendence, ale když se s tím setkávám dennodenně, už nejsem tak milý.
Nakonec si neodpustím poznámku na téma „auto je zbytečný luxus“. V autě jste sami o sobě, jedete si, kudy chcete, posloucháte, co chcete, teplotu si dáte na kolik chcete, užíváte si jízdy, nikdo vám vedle nesmrdí, nemusíte se bát, jestli nesedíte na místě, které před hodinou poblil bezdomovec, nikdo do vás nefláká taškama a podobně, je to váš malý svět. A i ty roční výdaje a ostatní řidiči za to stojí. Fakt že jo.
