Američtí post-hardcoroví chlapci z daleké Aljašky nejsou zas tak znamí, jak by si zasloužili. Jejich tři první alba byla naprosto skvělá. Pekelné tempo s melodičností úměrnou danému žánru. Opleteni svými metalcorovými kořeny tak letos vydali po dvou letech nové album, na které se ovšem předchozí počiny budou dívat z patra.
The Tide And Its Takers trošku moc okázale sází na současnou žízeň po zamilovaně řvoucích kapelách jako Atreyu, Bullet For My Valentine a dalších. Jejich typický zvuk, kde se do metalcorového rytmu mísily prvky nu-metalu s vokály post-hardcoru, je tatam. Při poslechu mi zkrátka přišlo, jako bych desku slyšel už po několikáté. Navíc jsem ji vůbec nevnímal. Žádná důrazná hitovka, žádná vyčnívající třešnička na dortu. Absent Are The Saints lehounce dosahuje na skladby z minulé Rest Inside The Flames. Ale ostatní kousky…
Pánům zkrátka už došla kreativita a pro mě je nová deska zklamání. Na dnešní scéně zní naprosto tuctově, nijak vyjímečně. Další věc do sbírky probíhající emo vlny, kdy se mísí láskyplné zpěvy s ječením jak o život. S melodiemi, tolik provařenými u 36 Crazyfists, to už není zdaleka tak horké. Zní to zkrátka, jako bych pustil jakoukoliv screamo kapelu dneška. „Smutná“ kytarovka nakonec už desce jen nasazuje čepec. Materiál trošku zachraňuje Only A Year Or So… a Vast And Vague. Celkově však deska splývá a nic nového nenabízí. Pusťme si raději A Snow Capped Romance… Na dnešní scéně zní naprosto tuctově, nijak vyjímečně.
Moje hodnocení » 4/10
