Na debut Angličanů se čekalo jako na smilování. Po božím EP Japanese Spy Transcript se nebylo čemu divit. Naprosto úžasná symbióza IDM s ukrutně nařezanými post-rockem nedala při poslechu odpočinout. O to více zabolela zpráva, že Maybeshewill končí. Po dvou týdnech ale pohrobci po odchodu Tanya Byrne vydali na MySpace kapely nový materiál a všem se tak opět rozzářil úsměv na rtech. Po loňském singlu Seraphim & Cherubim / Heartflustters, který dával tušit, že to bude opět mazec, se tak letos v květnu dostalo na světlo světa i první LP kapely.
A jak jsme již u Maybeshewill zvyklí, při poslechu se člověk žene pořád kupředu. Not For Want Of Trying byla na MySpace slyšet už nějaký ten pátek dopředu, ovšem v dost špatné kvalitě. Nakonec se ovšem ukázalo, že špatná kvalita byla záměrem, takže onu „zachrchlanost“ potkáte i na CD. Jinak je to onen mazec, kvůli kterému je kapela tím, čím je. Od začátku do vás rve uřvané kytary, aby je vystřídala krátkým tichem před bouří a mluveným slovem. Mohl bych skladbu přirovnat k In Another Life, When We Are Both Cats z EP, ale myslím, že jí něco kazí. Asi ta hrozná mixáž. Dalším typickým masakrem pro Angličany je singlová Seraphim & Cherubim anebo nová verze The Paris Hilton Sex Tape. Obě znějí naprosto skvěle, parádně dynamické skladby, ale opět naprosto zkažené mixáží. U We Called For An Ambulance But A Fire Engine Came si nemohu pomoct, ale ten závěr mi trošku zní jako 65daysofstatic. Ne, že by to bylo na škodu. Mistři dali zadost také elektronice. Pomalounké a zasněné Takotsubo s Heartflusters, řekl bych „experimentální“ C.N.T.R.C.K.T, anebo optimistická I’m In Awe, Amadeus! jen napovídají, jaký sound dokáže přidání kláves a dalších beatů vyvolat. Tak typický pro Maybeshewill. Nezmínit úžasné pokračování skladby z EP He Films The Clouds Pt. 2 by bylo trestuhodné. Klavír, decentní IDM, tak známé kytarové riffy. A nakonec – chorál. Ohromná věc podtržená tak moc známou melodií. Skvělé.
Dlouho očekáváný debut ovšem hodnotím spíše rozpačitě. Letos už to není taková novinka jako před lety, a navíc ta naprosto příšerná mixáž. Při poslechu vám přijde, jakoby v produkci zvedli uměle hlasitost o 30 dB. Je to uchrchlané a popraskané. Sice si na to člověk může zvyknout, ale bez toho všeho by to znělo o tolik lépe. Ohromná škoda, že to dopadlo takhle. Skladby jsou naprosto skvělé, plné energie, dokáží odvyprávět i příběh (I’m In Awe, Amadeus!), ale mixáž je zkrátka až moc kazí. Na koncertě bych se ale asi roztekl.
Moje hodnocení » 8/10
Recenze vyšla také na POST-ROCK.CZ.
