Se sludgeovými Američany to vypadalo bledě po odchodu Grega Lahma minulé září, leč Greg se ve dveřích otočil na patě, a tak je tu dnes k poslechu jejich poslední deska Quietly. V pořadí už třetí plnohodnotná věc z Ohia zní zase o něco dospěleji. A ukecaněji.
Skutečně. Zatímco předchozí Time And Withering a The Ties That Blind byly téměř výhradně instrumentální, na Quietly nenaleznete skladbu bez jediného vokálu. Ovšem hned úvodní Quietly může neznámého člověka překvapit, jak je ten sludge klidný. Sotva se však posluchač nechá ukolébat kvílivými kytarami, po pár chvílích melancholii rozbijí slibné bicí, aby se moment po tom kytary dostaly o oktávy níž a vše rozetne Lahmův mocný hlas. Ale žádné zběsilé tempo. Stále plujeme na té stejné lodičce po té stejné, klidné říčce. Jen se zatahlo a začlo hustě pršet… A čím jiným než potopou může taková plavba skončit. To u druhé Hate And Heartache se mi na tváři rozlil úsměv. Mouth Of The Architect použili naprosto tentýž citát z filmu “Network”, jaký použili Maybeshewill na letošním debutu ve skladbě Not For Want Of Trying. Narozdíl od nich ho ale Američané nepoužili jako rozbušku, nýbrž jako dietní předkrm. Po něm nastupuje opět Lahmův hlas, aby jsme se s ním dostali až do tíživého zvuku naléhavých kytar. A na konci skáčeme ze skály. Tohle album má ohromnou atmosféru, úžasný náboj. A to jsem u druhého songu… Třetí Pine Boxes dá vydechnout. Ševelení s trochou klavíru, za dvě minutky je to fuč, aby se rozezněly úvodní pasáže z Guilt And The Like. Jemné vydrnkávání se s úbývajícím časem přetvoří do zuřivé energie. Desetiminutová baladka Generation Of Ghosts dá některým vzpomenout na Isis. Pod Rocking Chairs And Shotguns je hodno si představit spíše temnější post-rock, jak rovnou doom metalové řezání. Po vyhladovění posluchače přijdou roztříštěné činely, Lhámův nabouchaný zpěv a pekně černé kytary. Medicine dává svému jménu zadostiučenění. Uklidnění před koncem. Nebo spíš ticho před bouřkou. Hned od první sekundy se totiž do vás pustí závěrečná A Beautiful Corpse. Bez prodlení do vás buší veškerou silou a svou obří masivností doléhá. Na konec utichnou nástroje a celý prostor tak dostanou vokály. Silné zakončení.
I když tady nešetřím chválou a zlatem, sludge je přecijen celkem specifický žánr. Lidé to hází pochopitelně do škatulky “blití” (jakože metal). A já jim to za zlé nedávám. Mně to nezkazí :) Quietly má každopádně fantastickou atmosféru. Dospělejší sound, víc emocí a víc silný. Dost věřím, že album zůstane v mých “tvrdých” nejlepších pěti pro tento rok. Pro fandy temnějšího metalu povinost. A vy ostatní to taky zkuste, nikdy nevíte :)
Moje hodnocení » 8/10
Komentuj