První album letošního roku mi připutovalo mejlem jako promo od běloruské one-man kapelky Moya. Příjemná věc - Moya je “upsána” u netového labelu Lost Children, který vydává díla svých svěřenců zdarma na internetu ke stáhnutí. A to nejen post-rockových. Ale to jsem odbočil.

Vasil Maronau, stojící za tímto projektem, popisuje svou hudbu jako směsici Mozarta s Mono, Dvořáka s DMST či Griega s GY!BE. To by leckoho namlsalo a tudíž i já jsem byl natěšen na to, co uslyším, i když s lehkou skepsí (přece jen - Mozart a Mono, to by chtělo hodně umu). Hned první skladba mi napověděla, co to bude. Kraťoulinké skladby (na výjimku kolem dvou minut) jsou hlavně směsice hry na klavír a nejrůznějšími krabičkami prohnaný sound kytary. Do jisté míry se tu dá mluvit o minimalističnosti, kdy většinou celou písničku slyšíme stejný motiv z klavírů a stejné řvaní kytary. Jo moment, to je vlastně stereotyp. Inu…

…i tak se dá na hudbu běloruského mladíčka dívat. Skladby bohužel postrádají komplexnost a gradaci. Žádná zuřivost, občas se dostane s kytarou i do vyššího tónu, ale to jen proto, aby ji okamžitě umlčel a nechal dohrát klavír. Je to velmi nevýrazné, postrádá to hloubku a život. Uslyšíte sice velmi příjemné melodie, které vám ovšem v hlavě určitě neulpí, ale zato znovu při poslechu překvapí. Ke smůle přibližně dvakrát. Hudba mi přišla zkrátka nesourodá a plochá. Nejsilnějšími články, na jinak poněkud slabší desce, jsou první Die Hard, pak Santana Claus a Modern (II). Chytlavější melodie a lepší sladěnost instrumentů dělají ze skladeb příjemné kousky k (občasnému) poslechu. Zbytek alba již bohužel svou kvalitou upadá do šedi a nudí, dost možná i svou stopáží.

Album je ke stažení odtud.

Moje hodnocení » 2/10

Recenze vyšla také na Post-Rock.cz.

pridej.cz