Když se v roce 2000 rozpadli Rage Against The Machine, hned se začlo spekulovat o tom, že Zach de la Roca začíná pracovat na sólovém albu. Zatímco se zbytek kapely spojil s Chrisem Cornellem a vytvořili tak superskupinu Audioslave, o projektu Zacha ani vidu, ani slechu. Až letos (když jsou RATM zpátky, kde byli) konečně vychází EP jeho kolaborace s bývalým bubeníkem The Mars Volta, Jonem Theodorem.
A povím vám, že Zach vzal svoje rapování za pačesy. Spolu s bubenickými dovednostmi Jona a všelijakými elektronickými prvky vznikl hodně zajímavý a neotřelý sound. Jakoby jste vzali zvuk typický pro RATM a prohnali ho syntetizátorem. Vmícháním bubenického cítění The Mars Volta tak vypadne vcelku živý a houpavý sound. S nálepkou ale váhám. Zatím tomu říkám alternative hip-hop, ale stejně tak dobře by to mohla být prostá eletronica. Hned první Wild International opravdu dokáže připomenout hudbu Zachovy domácí kapely, ale po prvním refrénu člověku přijde, že jen díky jeho rapu. Avšak vcelku neoposlouchané prvky hudbu celkem probarví a posluchač se začne brzy pohupovat v sedle. Škoda, že není de la Rocovi vůbec rozumět. Najednou to ale skočí na Ocean View a vy si nejste jisti, jestli neposloucháte náhodou tu stejnou skladbu. Naprosto stejná věc, stejný sound, stejný rytmus. Jen jiná melodie a text. Co to? Last Letter to samé. Ale už je to lepší. Není to tak “okaté” a je to docela příjemný a svižný poslech. Jen tomu něco chybí. S bicími a jediným efektem ze synta se toho moc udělat nedá. If You Fear Dying - to už to CD skončilo, že mi to jede od znova? Nemůžu si pomoct, ale tahle skladba je úplně, ale opravdu úplně stejná jako úvodní Wild International. Stejný motiv, akorát že dřív uškrcený. Co to má být? Skladbu nezachraňuje ani refrén. Trochu invence sakra! Poslední One Day As A Lion je opět výrazně načichlá RATM, konečně slyšíme v hudbě i nový prvek. Tak jako tak ale nepředvádí žádnou extra ligu. Zapadá tak do šedi zbytku alba.
Zklamání. Čekal jsem nějakou bombu, ale dostalo se mi dortové svíčky. Všechny skladby zní naprosto stejně. Stejný zvuk ze syntetizátoru, stejný hlas Zacha přes megafon, stejný rytmus bicích. Nulová invence ve skladbách. To album museli nahrát během týdne. Špatenka. Hip-hop klidně zkousnu, ale tenhle je na mě až moc jednotvárný. Hraje si na elektronického masírka, ale se dvěma hudebními činiteli se toho moc vymyslet nedá. Na druhou stranu je to docela zajimavý mix. Živý sound, který se zase tak rychle neohraje. Zní to dobře, ale když to člověk prokoukne…
Moje hodnocení » 4/10
Komentuj