Alternativně nu-metaloví Sevendust vydali loni docela dobře našláplé album Alpha, které jsem poslouchal celkem rád díky jeho houpavosti a hutnosti. I přes vcelku dobré pocity jsem však k letošnímu albu vzhlížel jako skeptik. Přece jen, rok na vydání nového alba? To mi přijde moc málo.
Na nové placce Chapter VII: Hope And Sorrow se nám objeví tři hosté, na což jsme nebyli z předchozích děl zvyklí. Zpěvák Myles Kennedy (Alter Bridge, The Mayfield Four), kytarista Mark Tremonti (Alter Bridge, Creed) a Chris Daughtry z Daughtry, známého spíše díky čtvrtému místu v americké SuperStar ’06. Jejich přítomnost jsem ovšem nijak valně nepocítil. Bohužel.
Hudba totiž ve člověku nezanechá ani ždibec nějakých emocí. Měl jsem tak trošku pocit, že se Sevendust chtějí svézt na vlně ema a zvýšené chuti po tvrdě-jemných kapelách jako jsou Atreyu, Bayside apod. Tím myslím, že v jedné skladbě dokáží během několika vteřin vyměnit hluboké a řvané vokály za hladké zpívánky a udusané, hrubé kytary za drnkaní na španělku (Walk Away, Lifeless). Když už si směšně nehrají na romantické metalisty, našláplé nu-metalové hrátky kazí zbytečnými a zdlouhavými předehrami. A to bohužel skoro pořád. Ať už je to úvodní, skvěle úderná Inside nebo úvodním klavírem zmršená Hope. Klavír je sice krásný nástroj, ale pouze hraje-li se na něm něco smysluplného a hraje někde, kam se hodí. V Hope nakonec stojí za něco jen refrén samotný a celkem ucházející kytarová sóla ke konci.
Zatímco předchozí desku Alpha bych se nebál doporučit zastáncům nu a alternative metalu, s letošní plackou bych se obával kritiky. V odpálených refrénech a kytarových sólech Sevendust ukazují svou úžasnou sílu a mohutnost. Bohužel si to enormně kazí snahou o melodičnost a jakousi melancholii. Bohužel, tyto dvě věci mi tak strašně kazí dojem z poslechu, že prostě musím dát relativně nízké hodnocení. Přičtu-li ještě velmi rychlou oposlouchanost a řekl bych i nulovou invenci, dostáváme se níž než na průměr. Dostanu-li chuť někdy příště na Sevendust, sáhnu po starším albu.
