Kanadské uskupení Valley Of The Giants, ve kterém se točí 12 hudebníků, tíhne hlavně k ambientu a hodně klidnému post-rocku. Hlavní devizou je zpěv Sophie Trudeau a ostatních kapelníků, stejně tak jako používání flétny či jistých orientálních nástrojů. Může to znít hodně slibně a zajímavě, ale na mě to bohužel moc nezapůsobilo.
Jejich s/t má sice už málem pět křížků za sebou, mému zvukovodu se ale úspěšně vyhýbalo. A musím říci, že díky za to. Osmiskladbová deska totiž skrývá materiál, při jehož poslechu si člověk představí tančící domorodé tradicionalisty v nějakém chrámu vysoko v horách na Dálném východě. Pustím-li namátkou Cantara Sin Guitara, vybafne na mě trumpeta jak z mexických tržišť, doplněná hrou na cimbál ve stylu čínských duchovních. Stejnak jako úvodní Claudia & Klaus, kdy se housle vypůjčené z irské tancovačky mísí s všemožnými orientálními strunnými nástroji. U hudby se mi podařilo usnout (šel jsem si zkrátka lehnout), ale nesourodost hudby mě strašně rušila a vadila mi. Klidná hudba to je co do tempa a do rytmu, ale strašně tuto idylku ruší náhlý vstup naprosto cizího instrumentu, který bych tam v životě nečekal.
Mohu docela s jistotou říci, že tohle je nejhorší deska s nálepkou post-rock, co jsem kdy slyšel. Připadal jsem si jako na festivalu etnické hudby, tu chvíli na hodně špatných imitátorech Do Make Say Think, kteří dostali do ruky jiné nástroje (Back To God’s Country). Za zmínku stojí akorát druhá Westworld a poslední Bala Bay Inn, kdy se o slušnějším post-rocku mluvit dá. I když skladby asi dost možná táhne onen líbivý ženský zpěv. Pro příjemný a klidný post-rock jděte určitě jinam.
Recenze vyšla také na POST-ROCK.CZ.
Komentuj