O albu: The White Stripes – Icky Thump
V pořadí již šesté a velmi očekávané album sourozenců bývalých manželů Jacka a Meg Whiteových je venku a vysokými hodnoceními zahraniční weby vůbec nešetří. Jaké přišlo nové album mně?
Nové album vychází opět po dvou letech, jako v předchozích třech případech (druhý De Stijl má kolem sebe jen rok), ale u The White Stripes jsem již zvyklý na jistou úroveň kvality a i nyní je vidět, že na pořádné album neni třeba pět let.
Název celého alba a hlavního singlu – Icky Thump – je původem z jistého Yorkshirského dialektu, co to znamená jsem nezjistil. Pravděpodobně to bude nějaká „tvrdá rána“, ovšem Icky Thump používají The White Stripes jako jméno. Text vypráví o jistém muži, který cestuje do Mexika a užívá si tam pitiva a žen, až mu jedna prostituka ukradne kabát, a milý Icky Thump narazí.
The White Stripes vpustili do svých textů další jemnou dávku humoru a nadhledu, což je ve spojení s perfektním a chytlavým hudebním doprovodem naprosto dokonalá kombinace. Úvodní singl Icky Thump si v refrénu trošku pohrává s math rockem a mne si chytil ihned. Celé album je vůbec vynikající, kytarové riffy chytlavé, texty procitěně vyzpívané, prostě je to radost a extáze poslouchat. Zlatým hřebem je pro mne lehce do punku lazená Rag And Bone. Dále určitě Icky Thump, nabuzený Conquest nebo A Martyr For My Love For You. V každé skladbě si ale najdu něco, co je prostě vynikající, co mne osloví. Ať je to kytara, ať to jsou bicí, ať je to hlasový projev. Nejčastěji je to však vše dohromady.
The White Stripes si hrajou něco svého, pomalého, do toho Jack téměř jen recituje text, aby se najednou vše zastavilo a pomalu zazněly úvodní akordy té bouře, která přijde. Mno, bouře, řekněme spíše silný proud vody. Po každém dalším poslechu se jen a jen těšíte na to, co přijde dál. I když to víte. Nebo spíš proto, že to víte.
Je to prostě vynikající album. Skvělá deska, vynikající nahrávka. K dokonalosti tomu přece jen něco málo chybí (občas jsem hudbu přestal vnímat), ale určitě neuděláte špatně, pokud si placku seženete. Výborný garage rock, spojený po málu s math rockem a propletený chytlavými kytarovými pasážemi spolu s bezohledným rytmem bicích a skvělým vokálem. Prostě noví The White Stripes.
Trochu geografie pro začátek, Pillow existují jako belgičtí pánové a jako italské seskupení. Belgičtí hrajou post-rock, z Itálie se k nám line ambient. Díky mnoha indíciím předpokládáte, že se budu zabývat těmi Belgičany a předpokládáte správně, vyhráváte tisíc korun :)
Nebudeme zase předbíhat, hezky pěkně popořádku. Před koncertem malé osvěženíčko a napapáníčko v naší oblíbené hospůdce a hurá na Jiřího z Poděbrad. Chvíle cesty po nohách, Akropole, vymočení, utržení lístku, cesta do podzemí. A čekání.
Co mě trošku zarazilo, že 65daysofstatic se začli producírovat na pódiu hned po odchodu RFS, na což jsem nebyl z koncertů zvyklý. Vždy tam pendloval jeden chudák pikolík, který ladil nástroje a zkoušel zvuk a musel snášet nadávky a pískot od diváků, kteří vyžadovali aby se už začlo už kua do pípy hrát. Pikolík s vousem jako Rumcajs zde samozřejmě také většinu dobu pendloval, ale občas tam postával i nějaký umělec z 65dos. Na co jsem nebyl opět zvyklý, bylo, že za chvíli se bez nějakého dožadování a prošení celí 65dos vyhoupli na pódium a začli hrát. A že to byl nářez!
Co trošku pošramotilo průběh vystoupení, byl jeden divák z publika. Když jsme řešili focení, chytil d4nixe za krkem se slovy: „Drž hubu ty vidláku!“ Dan se tam s ním posléze inteligentně v poklidu domlouval, že je to v pohodě, ať se zklidní, zatímco pán mile odvětil, že mu ji fakt jako napálí. Bylo mi docela líto, že i mezi tak pohodovými lidmi se našli i tací. Můžu snad jen dodat, že onen útočník nadávající Danovi do vidláků měl na sobě lakýrky a ponožky vytažené nahoru, co to jde. Více v 
Jednička a dvojka snímku o zlobru jménem Shrek patří mezi mé oblíbené záležitosti, příjemné pokoukání spolu s povedenými vtipy a skvělým zpracováním. Nejen já jsem choval k těmto filmům sympatie, zeleného pupkáče si oblíbily milióny lidí na celé planetě. Není pro to divu, že studio se toho chytá, a krom právě vysílaného 
Abych jen tak ve zkratce: společnost BlendTec je společnost americká a prodává kuchyňské mixéry + harampádí k nim. Jejich hlavní produkt se jmenuje Total Blender, který disponuje silou 1500W. Design těchto míchaček mi přijde takový zpátečnický, laboratorní. A proč tady klukum dělám takovou reklamu?
Will It Blend? je, jak jsem již prozradil, kampaň prezentující možnosti mixérů, které jsou volně k prodeji (ba stojí v přepočtu 8.000,- Kč a 16.000,- Kč). Šoty provází, ničí a usmívá se sám zakladatel společnosti Tom Dickson. Pan Tom pronese kultivovaným hlasem: „Will it Blend? That is the question.“ (Rozmixuje se to? Toť otázka.), zazní opravdu reklamní znělka se záběry z dalších míchaníc a pak to hnedka přijde. Pan Dickson pokaždé třímá v ruce nějakou věc. Ale již jsem naznačil, že celer a mrkev to nebude. V mixéru již skončili věci jako 
OK Go pravděpodobně znáte díky jejich videím. Nebo jednomu jedinému. A to konkrétně klipu k 
Abych se přiznal, nikdy jsem nebyl v ničem menším než je Roxy, takže jsem docela valil bulvy, když jsme vlezli do takovýho pokojíčku :) Ale zase to tam bylo takové přátelské a útulné. Protože venku bylo parno že by to jelena porazilo, dopřáli jsme si doušek Mattonky. Hudební produkci mezitím zajišťovali Goro. Mně se líbili stejně jako přítelkyni, halogan to hanil (bůůů, hanbaaa). Stylem hráli takový indie-punk :) Ale velmi chytlavé, asi podpoříme kapelu zakoupením jejich minialba.
