Post-rock: 5 alb, které mě k němu přivedly

napsal woko dne 08. Říj, 2009 v rubrice alba

Tehdá onehdá před lety letoucími (přibližně tak tři roky?) jsem ještě netušil, že se mi převrátí hudební vkus vzhůru nohama. Že mé oblíbené interprety bude znát hrstka mých blízkých. Že na koncerty budu chodit za 300 Kč. Že tříminutový song pro mě bude chabé intro. Že zpěv už bude passé.

Tehdá onehdá přišel on (hoj Ondro) a pronesl: „Bděj člověče oné blaženosti, jakou tato hudba skýtá tvému sluchovodu a hemisférám!“ (moc si to nepamatuju, možná to bylo jenom: „Hej čum, mazec.“). A inu od té doby se moje hudební priority zpřeházely, posunuly, roztřídily, vyřadily, za což mohou hlavně tyto desky, které mi onoho leta páně pomohly objevit kouzlo post-rocku.

1. 65daysofstatic – The Fall Of Math

Nepřekonatelný debut anglických 65daysofstatic se stal kolébkou mé vášně k žánru, který měl být již dávno vyčerpaný předtím, než jsem ho objevil. Kdykoli se rozjede úvodní Another Code Against The Gone, je to jako kdybych dorazil domů po padesáti letech z druhé strany planety. Je to předzvěst 10 skladbám, které v životě už nezapomenu. Když budu přehnaně sentimentální, každá, úplně každá skladba je pro mě jako snímek ze starého fotoalba. Tohle splynutí elektroniky, energických kytarových riffů a neuvěřitelných bicích jsem dosud nikde jinde nenašel. A nejspíš už ani nenajdu. Nejde to.

2. Maybeshewill – Japanese Spy Transcript EP

I když jsem tvrdil, že lepší směsici stylů a umu jak 65daysofstatic nikdy nenajdu, Maybeshewill šlapají krajanům sakra na paty. Více IDM, více samplů, více agresivity. Ale lepší nejsou. Neřeknu vám proč. Ale pořád, Japanese Spy Transcript EP patří k jedněm z těch desek, ke kterým jsem ochoten se každé ráno klanit. Až k nevíře, že se o takovýhle kapelách neví (leč to je na nich velké plus). Kdyby někdo neznalý (mainstreamem vychovaný) slyšel In Another Life, When We Are Both Cats před třemi lety, okamžitě by to označoval za emo věc. A víte co? Poslechněte si tu skladbu. A schválně zjistěte, jak je těžké, aby ve vás ta skladba nějaké emoce nevyvolala.

3. Pillow – Explicit No Lyrics EP

K těmto nenápadným, neznámým a podceňovaným Belgičanům jsem přišel jako slepec k houslím. Chytlavé kytarové riffy, „veselost“, dynamika, svěžest (moment, píšu ještě o post-rocku?) a lehkost, s jakou se album poslouchá, učinilo tuhle nahrávku takovou třešničkou nebo doplňkem ke všemu ostatnímu, co jsem tehdy znal. A i když ji dnes většina odhodí s tím, že je to fádní, ohrané a bez nápadu, pro mě je to jedno z nejlíbivějších EP, co jsem měl kdy možnost slyšet.

4. God Is an Astronaut – All Is Violent, All Is Bright

Jedna z alf a omeg post-rocku. Svými oplétačkami se space rockem se Irové stali tak nějak nepostradatelní v mém životě. Nenápadně, decentně, jemně a s citem dokážou člověka dostat do melancholie a pak vás klidně i dohnat k slzám a úzkosti. Nebo naopak od první vteřiny rozjet slušné tempo a postupně přidávat, až to pak s tělem šije. Fantastická směs přesně použitých samplů, vokálů a nástrojů.

5. Mogwai – Mr. Beast

Jakoby skupin z ostrovního státu nebylo dost, co? Skotští Mogwai nicméně patří k post-rocku asi jako vidlička k noži. A snad alespoň tímhle ukonejším ty, kteří uctívají leda tak Godspeed You! Black Emperor a A Silver Mt. Zion. I když by se v repertoáru pánů dala najít spousta, spousta fantastických skladeb, ty na Mr. Beast jsou mi prostě nejblíž u srdce. Tajemnost, surovost, gradace a na druhou stranu melodičnost a hraní si s posluchačem dělá z té desky něco, co prostě nikdy nepustím z hlavy, bez čeho se nikdy už neobejdu. Fantazie. Jedna za druhou.