Nedávno na mě přišlo takové zamyšlení, jestli jsem si vybral svou budoucnost správně. Vždycky jsem byl rád, že „vím“, co ze mě bude. Zatímco někteří v deváté tříde tápali s přihláškou a naposlední chvíli si vybírali univerzální obchodky (no offense), já jsem měl několik let vybráno. Bude ze mě „ajťák“. O počítače se zajímám od svých útlých let, vydrželo mi to dodnes a co si budeme nalhávat, ve výpočetní sekci neberou zpravidla málo. To byla pro mě velice jednoduchá matematika, takže jsem se jí držel a byl jsem na tuhle práci i připraven. A těšil jsem se na ni. Jenže po první zkušenosti se na nabídky agentur z IT odvětví koukám shora, kde je chyba? Vybral jsem si vůbec správně anebo jsem kápl poprvé na špatný příklad?
Všichni do mě tankovali, jak se takovej síťař má. Že sedí v kanclu s kolegama a hrajou si tam čulibrky. Berou za to 30.000 Kč čisté mzdy a mají se. I když jsem věřil, že je to trošku s nadhledem, stále jsem doufal, že budu v nějaké kanceláři sedět, hledět si svého a leda někam běžet, když někdo zavolá do IT. Když jsem tak dostal odpověď od svého prvního zaměstnavatele, byl jsem samozřejmě natěšen. Popis práce byl podobný, jaký bych si přál. Opravování stanic, nějaké softwarové a hardwarové návrhy. Připočtěme ještě správu Windows sítí a je to. Pracovní úlohy padnoucí na mě. O firmě jsem sice v životě neslyšel, ale to jsem v téhle branži zvyklý, když má svůj počítačový krámek pomalu každý jouda. Nicméně jsem to pořád viděl růžově. Zašitý vzadu v onom krámě a občasný výjezd s někým na onu správu sítě. Když jsem ovšem dorazil na místo a zjistil, že žádný obchod ve skutečnosti neexistuje, že je to ve skutečnosti předělaný sklep na kancelář a je tam místa asi jako na průměrné toaletě v panelovém domě, trošku se ve mě probudila skepse. Ale pořád jsem měl pocit, že jdu něco dělat, že jdu dělat něco, co chci a hlavně to budou peníze navíc, a to se počítá drahoušku. Jenže…
Když jsem prošel sáhodlouhým pohovorem, kdy jsem byl hodinu půl tázan otázkami, co je můj „drýmdžob“ a proč chci dělat zrovna tohle (proč jsem tam rovnou nemaloval stromečky a nerozpoznával objekty ve skvrnách?), jsem byl přijat na zkušební dobu jednoho týdne. Rázem jsem přišel o veškerý volný čas. Říkal jsem si, že tu jsem nový, měl bych na sebe udělat dobrý dojem. Ale ne, blbej jak štoudev jsem byl. Přeskočím o několik týdnů dopředu, kdy už jsem tam tak nový nebyl a moje první zaměstnání mi už zdaleka nepřišlo tak růžové. Můj denní plán? Ze školy jet hodinu přes město, s minimálním popisem závady a v podstatě žádným postupem, jak co udělat a co šéfík doporučuje, opravit cosi na počítači uprostřed kanclu. Prý jim to nefunguje a ty to oprav. Dneska, zítra to tam musím odvést. Takže nějakých pět hodin sedíte s jedním počítačem, aniž by jste věděli proč a zjišťujete, co s tím je (protož vám to samozřejmě funguje v pohodě), aby jste nakonec udělali zálohu dat a přeinstalovali Windows. Sedíte v onom hrozném „kanclu“, v bordelu, bez toalety, bez čehokoli. Pak jedete hodinu v přeplněném metru domů. Občas i s tím počítačem domů (je-li to jen notebook), aby jste ho tam přeinstalovali. Tak a teď si to zopakujte tak třikrát, čtyřikrát do týdne. Plus dojížďky do firem, kde dělá vaše společnost správu, a řešit další jejich problémy. Takže 6 dnů ze 7 jste v prdeli, protože si to váš šéf vlastně tak představuje. Jenže já mám prosím pěkně ještě přítelkyni a chodím do školy… Jenže i přes prázdniny jsem musel strpět kyselé ksichty, když jsem chtěl na týden pryč. Prostě v ten okamžik mi došlo, že tam tu práci snad dělám já sám. Ve firmě jsme byli jen my dva a to máme na triku asi osm menších až středních firem. Nechci zase říkat, že můj nadřízený se flákal doma, ale někdy mi přišly jeho požadavky lehce extrémní.
Jeden příklad za všechny. A rovnou ten nejlepší. V září obchodní cesta do USA. Ani nevím za čím, z doslechu tuším, že něco s dovozem aut. A samozřejmě, že veškeré pravomoce spadly na mou hlavu. 9 pracovních dnů jsem tak byl jediný ve firmě. Měl jsem šéfovo číslo, měl jsem firemní e-mail. Já, který mám hodně slaboučké zkušenosti s prací, mám najednou obstarávat veškeré technické trable? I když to byla výzva a většinou se mi to podařilo, nezapomenu na den, kdy jsem u klienta strávil 8 hodin, protože přestal jít Internet. Linuxový router, stařičky ZyXel ADSL modem a pár nevraživých pracovníků. A ředitel firmy protivnější, jak deset těch mých dohromady. Osobně mi volal ze služební cesty v Kanadě, aby mě nepředstavitelným způsobem zprcal, že tam jsem od rána a furt to nejde. Ten den jsem byl už pevně rozhodnut, že po téhle věci tady končím. Zameškal jsem kvůli nim dva školní dny, ztratil jsem celý den, abych jim ten Internet zprovoznil, oběhal jsem půlku Prahy a pak tohle. A po návratu dostanu zprca i od svého šéfa, že jsem to udělal vlastně špatně. A tu strávenou dobu zkrátíme na polovinu, aby se nezlobili…
Na této pozici a u oné „firmy“ již dlouho nepracuji. Vydělal jsem si tam sice peníze, které bych střádal dohromady jinak celkem dlouho, nicméně když se tak ohlédnu, nestálo mi to za to. Neměl jsem absolutně žádný volný čas a ze všeho to nejvíc odnášel můj vztah. Po brigádách pokukuji znova a stále vždy poprvé zabrouzdám do IT sekce. Doufám, že tam najdu nějaké sestavování, reklamování nebo snad práci na skladě. V opravdovém obchodě. A ne v nějakém kumbálku. Ale bojím se. Můj další potenciální zaměstnavatel, kde jsem měl spravovat síť v pobočce pojišťovny s třiceti lidmi, si to bohužel také představoval jako Hurvínek válku. My zavoláme, ty přijdeš a opravíš to. Dobře no, ale zkuste si pak plánovat čas. Už jen se školou je tato metoda trošku na hlavu. Když se tak teď tedy dívám na nějaké příležitosti si vydělat, většinou se koukám i po nějakých roznašečích letáků a podobných. Jak to napsal Cayman Islander. Občas si přeju lepit na poště známky… Teď se jen obávám toho, aby se takováhle zkušenost neopakovala i v mém životě po maturitě. Začal jsem se bát, jestli jsem si vybral správně.
