Nejdřív jsem si řikal, že svůj vstup do neznáma zvaného práce, nebudu nijak rozepisovat. Ono vlastně nebylo a stále není moc o čem. Jenže to bych se nesměl dostat k pesimistickému pohledu pana Perníčka, a tak se po Medym svěřím s novou životní zkušeností i já.

Když se člověk dozví, že musí někam na dva týdny pracovat, samozřejmě se jako první obrátí na rodinu a příbuzné. Přece jen, sehnat něco v oboru “postaru” několik týdnů před termínem je takřka nemožné. Hlavními překážkami je neplnoletost a těžká prokazatelnost nějaké kvalifikace (prostě mi nikdo nevěří, že můžu v sedmnácti pracovat s počítači naplno). Tehdy se musí zapojit příbuzenstvo, aby u šéfíků (pokud oni sami nejsou) zkusili prosadit usazení nádeníka v IT oddělení na 60 hodin. Pak přichází ke slovu česká ješitnost (”A to nám jako za něj nic nezaplatěj?”), prostý strach o projekty (průmyslová špionáž žije) nebo to zkrátka daná firma nedělá. Já jsem nakonec usídlil v Metroprojektu, jako asistent paní Kolářové, za což jí chci poděkovat, stejně jako svojí skvostné ženě, že mi to sehnala.

A, inu, co tu dělám? Z titulu mého dočasného postu je možná cítit, že tak nějak před 30″ LCD monitorem nesedím a nešermuju kolem sebe myší za účelem perfektního modelu kolejí. A v podstatě díky bohu, nechci vidět jak by to dopadlo. Jako asistent holt dělám věci, na které ostatní díky inženýrskému titulu nemají čas. Stavba protihlukové stěny je pořád důležitější jak štítkování spisů. V prvních třech dnech jsem se tak staral o zpřehlednění všech složek s projekty, v papírové i digitální podobě. A protože jsem pravděpodobně člověk výkonný, od čtvrtka už nemám co dělat. Přijdu v 9h, propípám se do budovy (mám kartu, óóó), vyšlápnu si to do třetího patra, přikolíbám se do kanceláře s dvěma sedícími projektanty, usadím se, nasnídám se (znovu děkuji, paní Kolářová :)), pročtu denní tisk, otevřu si notebook, nasosnu se na cizí WiFi (pozdrav a písničku posílám DLinkVWR), otevřu si Google Readera, Visual Studio, PSPad, pustim hudbu a jedu. Dnes jsem si pro zpestření donesl Lemonade Tycoon, ale to jen velmi mimořádně.


Mám-li tedy praxi zhodnotit z hlediska svého zaměření, neodnesu si vlastně nic. Jde-li však o náhled denního pracovního režimu, jsem hned o dost chytřejší. Sice si nemaluju svou budoucnost tak, že bych do práce chodil na devátou a snídal v kanceláři do deseti. Nadšen jsem z volnosti, co tu člověk má. Nemyslím, že by se snad někdo mohl zvednout a odkráčet si domů, ale prostě když něco potřebuje, skočí si do kopírky, za kolegou, o obědě ani nemluvím. Ve škole člověk čeká na přestávku, o hodině ho pouští na toaletu jak kdo a jak kdy. Hlavně je moc atraktivní sledovat pracovní proces samotný. V úterý tu měl pan Ing. Tahotný opravdu frmol, telefony zvonily jak šílené, lidé sem chodili na porady… Zkrátka přesně ono “zapřáhnutí”, na které se, nebojím se říci, těším. Rád dělám něco, kde pak vidím výsledky, kde to pak někdo další po mně využije. Ve škole dostanu za našprtanou písemku jedničku, to je sice výsledek, ale písemka se pak někam založí a konec, nic. O nějaké finanční odměně nemluvě :)

Jistě. Dělat v nějakém podniku zaměřeném opravdu jen na informační technologie, jako Perníček, by pro mě bylo asi zajímavější. Ale neříkám, že je to tady v Metroprojektu nuda. Být součásti pracovního průběhu, docházet někam na čas, dostat tam úkoly a ty pak splnit - to je pro mě dosud neznalá zkušenost a já jsem za ní vděčen. Připouštím, že studentům, kteří mají stálou brigádu, praxe nic nezmění. Dají zaměstnavateli akorát papír navíc a tím to končí. Jenže pro lidi jako já, tzn. kteří v životě v podniku nepracovali, je to dle mého skvělá a hodnotná zkušenost. Ať už těch 60 hodin strávím na praxi aktivně či nikoli.

pridej.cz