Vzhledem k tomu, že v dopravních prostředcích městské hromadné dopravy trávím notnou dávku času, jsem svědkem několika obskurních avšak opakujících se jevů mezi cestujícími. A rád bych se dozvěděl, že to někdo cítí a vídí jako já.
Lidé vystupující velice brzo
Tito humanioidi vystupují zásadně předtím, než prostředek dorazí do své destinace. Obvykle sledovaný objekt vstane přibližně tři křižovatky před zastávkou, přičemž se snaží co nejdříve prorvat ke dveřím a pokud to není z nějakých důvodů umožněno, objekt začne funět, mumlat si a leckdy i atakuje stojící cestující kolem šťoucháním nebo dupáním.
Největší extrém jsem zažil, když začal jistý pán vystupovat hned poté, co tramvaj zavřela dveře a rozjela se. Bylo mu však kolem tří tisíc let, a tak mu to velkoryse odpouštím.
Lidé hrající nahlas hudbu z mobilního telefonu
Homo Telefonus Mamnahlasus je obyčejně mladšího vzhledu, já se setkávám hlavně s tmavší pletí. Homo Telefonus Mamnahlasus se vyskytuje ve smečce, ve které by měla být alespoň přitomna jedna samice, od které se očekává viditelný chtíč pro reprodukci ke členovi tohoto živočišného kmene. K umocnění tokání je použito nejskvělejších pecek z Esa anebo skladeb s častým „hou hou“, „jé“ či „ou jé“ a basovým doprovodem, který ovšem reproduktor z přístroje nedokáže zvládnout.
Uvedu další extrém: vidlák omotaný senem a bahnem (doufám bahnem) spící na sedačce a zvesela si notující poslední country hity. Jak zazněly poslední melodie, pustil honem další.
Lidé prahnoucí po sedačce
Drtivá většina se řadí do linie pobíračů důchodů. Ti se většinou se vší vervou, funěním a aplausem kolemjdoucích vyhoupnou do vozu, ve kterém se během výšlapu utvořil dvoumetrový koridor k sedadlu, který zrovna uvolnila osoba viditelně mladší. Pokud se snad někdo odhodlá bojkotovat a sedí na svém místě, tito lidé si stoupnou přímo k němu, velmi se k němu tisknou a stěžují si Máně na nohy.
Pak tu máme dámy středních let. S trvalou a s trvale nabarvenou hlavou, modelínovým obličejem a třemi taškami z Tesca se postaví k sedícímu objektu, dělají kyselé ksichty, vzdychají a zmíněnými taškami do něj bimbají. Pokud pokus není úspěšný, přesunou se k další viditelně mladší osobě. Pokud však uspějí, buď si s předstíraným poděkováním sednou anebo začnou dělat drahoty, že to není tak dlouho, co jim bylo dvacet, že to zvládnou, přičemž si ale stejně začnou sedat.
Extrém mě nenapadá, ale veselí jsou pánové, kteří pravděpodobně pamatují hliněné destičky a parní lokomotivy, ale při uvolněném místě řeknou slečně akorát: „Děkuji ti chlapče, já to mám jen stanici!“ Načež se celou jednu zastávaku komíhají jako hajzlpapír ve větru.
Lidé mačkající bezdůvodně tlačítko dveří
První druh lidí stiskne tlačítko i přesto, že je evidentní, že někdo z vozu vystupuje. Tím, že stojím uprostřed dveří pravděpodobně nemíním vystupovat, ale blokovat všem pohyb a potvrzovat si roli alfasamce. Také je možné tvrdit, že všichni tito lidé mají obsedantně kompulzivní poruchu a někdo zemře, pokud obě tlačítka nebudou stisknuta.
Druzí jsou trošku raritnější. Ti stisknou tlačítko i tehdy, když jste to udělali vy. Odkázat se dá znovu na obsedantně kompulzivní poruchu, dále pak na ujištění, že je tlačítko správně stisknuto anebo ve víru, že dvakrát stisknuté tlačátko urychlí nástup do vozu.
Nejčastějí se tato událost stává v metru, kdy má tlačítko nečekaně tři módy funkce, což většinou převyšuje počet IQ bodů cestujících a nejsou proto schopni si je zapamatovat. Krátký instruktážní manuál bohužel nebyl vydán. Improvizované how-to k dostání na D-FENS.
Extrém jsou pak lidé, kteří tlačítko raději nemačkají vůbec. Viděl jsem tak madam, taškami ověšenou, která se v metru postavila čelem ke dveřím a v zastávce začla mírně panikařit. S oroseným čelem a vytřeštěným výrazem hledala pomoc, až se jiný cestující (Prahou ošlehaný) zvedl (!) a zmáčkl ten velký žlutý, jasně svítící kruh uprostřed dveří. Dále si pamatuji skupinku tří mužíčků, kteří s jazykem na vestě dobíhali tramvaj, a když proťali cílovou pásku, zjistili, že dveře jsou už zavřené. Následně bylo slyšet jen rezignované: „Ježiš to je debil, nech ho, ten to nevotevře,“ nacož kočí povozu jim zavelel, že tam maj kurva tlačítko na dveře, za co mu mužíčkové poděkovali a s jásotem nastoupili.
Ať už dál své buňky mozkové namáhám sebevíc, nemůžu si vzpomenout na další chování, které je v dopravních prostředcích alarmující a atakující selský rozum. Tohle jsou však bezkonkurečně ty nejhorší příklady, na které se dá v pražské hromadné dopravě narazit. Narážím na ně denně a nejednou. Vždy si říkám, na co ti lidé myslejí, copak mají asi za zaměstnání a jak dlouho jezdí v Praze MHD. Komu tím prospějete, co?!
