S Call Of Duty už je to pomalu jako s NHL nebo s Need For Speed. Každý rok nový díl zase o něco málo víc dotažený k dokonalosti. Zatímco však čtvrtý díl Modern Warfare přinesl mnohem víc vlastní engine a hlavně moderní scenérie, opět fantastický multiplayer okořeněný o expy a další hodiny zábavy, letošní World At War má zase co dočinění s druhou světovou. Uhm, proč? Jádro pudla je zakopáno hned u kořenů. Místo mágů z Infinity Ward totiž pletací jehlici do rukou vzali páni a dámové z Treyarch. Ti stojí třeba za letošním Bondovským herním počinem Quantum Of Solace. Jinak vydali nějaké hry se Spidermanem a pak portli na Dreamcast (pamatujete?) Tony Hawka. Ovšem stojí také za konzolovými verzemi Call Of Duty (tzn. druhý a třetí díl), takže je nabíledni, že by se jim ten pátý měl povést.
Anebo ne? Zprvu to vypadá jako každý jiný díl. Respektive ten čtvrtý. Akorát situovaný do druhé světové války. Co mě po začátku zaujalo, byla videa, která se přehrávají při loadingu. Mrkněte se na úvodní (avšak ignorujte zvuk, nahráno z konzole). Tohle zpracování se mi líbilo, trošku mi vadil ovšem jejich spád, kdy jsem nestihl přečíst veškeré hrůzostrašné statistiky a popisy. Nicméně když hrajete hru podruhé, již nemáte pražádný důvod se na videa koukat znovu. Nějak ztratí šťávu :) Kdo už hru (do)hrál, určitě se v duchu zeptal: „Proč bych to propánajána hrál znovu!?“ A já s vámi souhlasím.
Jakmile se totiž dostanete do prvních akcí, hned vám je jasné, oč jde. Za ručičku hra pařana vede celou dobu a pomocí pečlivě naplánovaných a ve valné většině VELICE okatých skriptů ho zasypává nepřáteli. Ve čtyřce to ještě jakžtakž šlo, jenže když jsem ztratil kvůli vlastní blbosti asi šest hodin hraní, měl jsem chuť omlátit si stůl o hlavu. A můžu říct, že tohle byla první hra, u které jsem zvažoval, že se po tomhle kiksu na ní vyprdnu a nedokončím ji. Znalí už přikyvují, nepolíbeným rozvedu svou myšlenku.
Hra funguje přibližně takto. Probudíte se někde s flintou v ruce, najednou se „hrozně“ z nenadání začne střílet, vystřílíte, jdete tedy vyšlapanou cestičkou dál, baf, nepřítel, zastřelit, jít dál… Tak, udělejte to asi čtyřikrát za mapu a voilá, máte „úspěšný“ herní model letošní Call Of Duty. Největším nepřítelem jsou ovšem ony skripty a celou dobu jsem doufal, že se někde objeví jeho zhmotněná verze a já jej budu moct prostřílet jako cedník. Vezměte si třeba situaci v takovém travnatém čemsi. Proti vám konstantních 20 panáčků, vy těch svých pár máte spíš jen jako ozdobu, a protože si nevěříte, že by jste všechny čongy/nácky vythompsnovali, kecnete si za kámen a pečlivě, hlavu po hlavě, náboj po náboji, si budete čistit průchod z kleku. Bude to trvat docela dlouho, nicméně nepřátelé po čase dojdou a vy už můžete cupitat vpřed, k další, naprosto stejné situaci. Anebo můžete udělat to, že čapnete tu svojí bambitku, a prostě na nepřítele vyběhnete. Postřílíte tak čtyři, posunete se o dvě překážky dopředu, zastřelíte zbylých osm, proběhnete kolem dalších překážek, pic pic poslední dobrovolníci a máte to za sebou. Ah ty skripty…
Ještě smutnější jsou skripty v podání umělé demence. Všichni nepřátelé mi přišli, jakoby byli „naifovaní“. Jestliže je místo za šutrem, stoupni si tam, jestli ne, stoupni si za strom, jestli tam nemůžeš, stoupni si doprostřed louky… A tak dále. Pokud prostě vedle sebe stáli dva vojínové, připraveni na smrt, a jeden se konečně odporoučel na zem, jeho místo zaujme jeho kolega, který postával dva metry vedle něj. No, co to je, fronta na dobrý výhled? A to ještě zmíním specialitku Japonců, kteří se vás s bojovým pokřikem ženou zabanzaiovat. Bohužel jsou pěkně zákeřní a obíhají vaše spolubojovníky, míří rovnou na vás a pokud se vy pohybujete vpřed, je dost možné, že za pár chvil vás bodnou do zad, protože vás konečně už doběhli a nikdo jiný si jich nevšiml. No a dalších totálních faux-pas, jako např. botů koukajících do zdi anebo zásadně nestřílejících, se najde habaděj.
Zpracování hry úsměv na tváři jistě nevykouzlí. Sice onen NOTNĚ upravený Quake 3 engine vypadá, řekněme, slušně, v dnešní době všech těch Far Cryů a CrySisů moc lidí neoslní. Když už tedy nic, alespoň to běhá na sestavě libovolného faktoru šunkovitosti. Ale přecejen by ty obličeje, stíny a vůbec modely všeho zasloužily více péče. Jen kdo by to v té hrozné řeži zkoumal zblízka. Zvuky jsou nejspíš ze starších dílů, za to hudbu musím velice pochválit. Při některých rockovějších odvázáničkách jsem si vzpomněl na Red Alerty.
Takže suma sumárum? Opakující, totálně lineární (že jsem si mohl dvakrát vybrat, jestli chci jit po kytičkách nebo v lese, to není výběr cesty) a nic moc vypadající pokračování FPS legendy. Když tak sleduju žebříčky na GamePark.cz, nejhranější je stejne druhý díl a až v závěsu je čtyřka, což osobně nechápu. Se všemi perky a zkušenostmi mi přijde mnohem zábavnější. No nicméně. Tak špatné, jako letošní NFS to není, ale hrát to podruhé nemá smysl, stejný multiplayer nabízí minulý díl. Že do ruky dostanu dvakrát plamenomet (který udělá škodu víc vám jak nepříteli) a mod se zombíkama, který je i tak k dostaní na Modern Warfare, to mi prostě nepřijde dost omáčky k vydání úspěšného pokračování. Není to vina vývojářů z Treyarchu, voodoo panenky bych šil spíše pánům z Activision, kteří jistě chtěli stihnout předvánoční trh a svézt se na báječném jméně. Strčte si ho za klobouk, milí producenti, my máme zlatou dvojku a čtverku.
