Američtí Eagles Of Death Metal, hrající blues-rock a mající z celého hudebního průmyslu dobrou srandu, letos vydávají svoje uz třetí album. Po excelentním Peace, Love, Death Metal, ale hlavně po Death By Sexy jsem tak opět pln očekávání nedočkavě napínal své slechy k novému materiálu. Nové variace na Cherry Cola, I Only Want You, So Easy, Bag O’ Miracles a další jsem potřeboval jako sůl. A jak tedy nové Heart On zní? Opet našláplé k prasknutí? Pořádná jízda, která zní jako ten neúměrně populární classick rock, ale moderněji a stravitelněji?
Ne. Bohužel, vůbec. Všechen ten náboj a totální průstřel hlavy se letos nekoná. Tatam je údernost a neuveřitelná dynamičnost I Want You So Hard (Boy’s Bad News). Chytlavé linky a texty se také ztratily v dáli. Úvodní Anything ‘Cept The Truth tak potom vypadá trošku jako B-Side z nějakého staršího LP. Jakžtakž odpíchnutá písnička s jakžtakž chytlavým textem. Při prvním poslechu si tak řeknete, že to zní slibně, a že dál musí být nějaká jó pecka, jenže těžce pak popláčete, protože toto je pomalu zlatý hřeb alba. Druhá Wannabe In L.A., která pro mě nepochopitelně byla zvolena jako průvodní singl alba, zní jako z reklamy na jeany, jsou do ní vsazeny podivuhodné čínské bubínky, o textu se ani nezmiňuji a pak ten příšerný videoklip. No teda, tfuj! Když se člověk probere z té rány do hlavy, akorát mu dohraje nedomyšlená (I Used To Couldn’t Dance) Tight Pants a je tu první zapamatovatelná věc. High Voltage zní konečně trošku jinak, bezpečně ji poznáte, když vám pojede album znovu. Jen je tady opět problém, že zní jak nějaká míchanice diskotéky s r’n'b a vzadu kulhá Jesse Hughes s kytarou a snaží se do toho hrozného koktejlu vecpat vlastní um. Budete si zpívat refrén, bude se vám líbit ta melodičnost, ale bohužel, tohle nejsou Eagles Of Death Metal, jak je máme rádi, že? Dalším songem je Secret Plans a po prvních pár kytarových riffech musí fanouškovi srdce zaplesat. Hurá, ono to má spád! Pak ale přijde refrén a dostaneme opět facku. Podivuhodný mužský chorál osmkrát za sebou zahlesá „But I won’t“ a konec. To je vše. Pak hned mačkáme skip, poněvadž přichází Now I’m A Fool. Příhodně nazvaná skladba pro ty, co si ji poslechnou. Něco mezi country a romantickou kytarovkou. No bože můj! Heart On se blíží svými kvalitami a charakteristikou k prvnímu songu na albu, a tak se řadí i mezi ty lepší. Ne, že by vám u toho upadly uši, nicméně skladba má jakýstakýs nápad a nenáročně odsýpá. Ale nic spešl. Následující Cheap Thrills opět dokáže taky pohnout vaší pánví a krční páteři. Houpavé tempo a opravdu nenáročné kytarové riffy spolu s opakovaným ženským vokálem tak znamenají přijemné osvěženíčko, škoda jen, že takhle hned po Heart On není skladba tak výrazná. Solo Flights je skladba, která mě výslovně štve. Naprosto nedává smysl, naprosto není zajímavá, ale má tak strašně vlezlý text, že si ji prostě musíte poslechnout párkrát. Jenže pokaždé budete litovat, protože prostě nemá vůbec nic co nabídnout. Prissy Prancin’ má zase takovou rozjuchanou náladu a slušelo by jí nejspíše úplně poslední místo na tracklistu. Další kousek připomínající starší tvorbu a patřící k tomu lepšímu na desce. I’m Your Torpedo je pak už zajímavá věc sama o sobě. Od začátku hodně příjemně nakoplý kousek, který rychle odsýpá. Jen je to stejně jako při High Voltage těžce porovnatelné s oblíbenými kousky z předchozích aleb.
Jsem prostě v rozpacích. Nelíbil se snad kapele jejich obraz? Jejich tvorba jim přišla moc fádní? Vyzkoušeli na nás všelijaké nové hejblata, ale skutek utek. O desce jsem napsal koukám vela, ale zlomek je něco pozitivního. Nemohu si pomoci, starší placky mají náboj a spád, mají nápad a mají co říct. Tohle je jakási nedomrlá věc, která má malokdy s blues-rockem jen takovým něco společného. Tohle se vám prostě pánové nepovedlo. Sorry.
Moje hodnocení » 5/10
