Angličtí hardcore punkeři Gallows, kteří si berou na paškál kdekoho, vydávají letos dlouho očekávanou desku (o které jsem upřímně nevěděl). Grey Britain má poukazovat na sociální a politickou situaci na ostrovech. Po neuvěřitelně agresivním a chytlavém Orchestra Of Wolves, které bylo nabité hitovkami jako In The Belly Of The Shark nebo Staring At The Rude Bois, jsem se tak na druhou desku kapely docela těšil, koneckonců najít dobrý hardcore, který by mě bavil, se mi daří pořád míň a míň.
I když to nedělám často, dneska se pozastavím nad intrem celého alba. Dvaapůlminutová The Riverbank navodí fantastickou atmosféru a posluchače hrozně namlsá na ostatní tracky. Violoncello, které hraje jednoduchou, leč tajemnou, melodii, je v poslední minutě vystřídáno kytarou a bicími, načež se připojí i Carterův hlas a opravdu povedený „otvírák“ je na světě. Ten se plynule přeleje na druhou London Is The Reason, která sází, jako většina ostatních skladeb, na rychlé tempo, chytlavé kytarové riffy a ječené texty, v refrénech pak v chorálu. Se zbytkem alba je to podobné. Prostě paříte a paříte, abyste se pak zasekli na The Vulture (Acts I & II). První polovina je tvořena výhradně akustickou kytarou, doprovázenou melodickým zpěvem, aby se to v půlce zvrtlo a proměnilo v typický gallowsovský bordel. Ona druhá část dostala i videoklip, kterým se ale nenechte zmást, protože i když tam kapela hopsá v oblecích, na konci to dopadne úplně jinak :) Jedna z nejlepších pecek na albu, se skvělou atmosférou. Hned po ní následuje další moje oblíbená, The Riverbed. Od začátku slušný nářez, posledních 70 vteřin je opravdu hutných, s nádechem něčeho tvrdšího. Před koncem vás pak akorát zarazí Misery, fantasticky melodická a, promiňte mi výraz, procítěná písnička, která udělá za celým pochmurným albem skvělou tečku. Tu by měla sice udělat skladba Crucifucks, ale ta se v polovině z příjemného punku přeleje do nezáživného a pohřebního orchestru, které mi ke zbytku alba nesedí. Zkrátka celou dobu hrozná jízda a pak najednou takováhle facka. I když by to mělo sedět ke stejně laděnému začátku, nějak jsem to nestrávil. Je to jako jíst čokoládu a najednou se zakousnout do kyselé okurky.
Z mých nadšených přirovnání asi tušíte, v jakém duchu se ponese závěr recenze. Gallows zkrátka dělají přesně takový hardcore punk, jaký mám rád, a i když kdysi Carter prohlašoval, že je to jeho bokovka a za pět let tu nebude (což záhy dementoval), kapela tu pořád je a fantasticky jí to šlape. Víc Grey Britain v hodnocení nedám, protože i když je to opravdu líbivá hudba, chybí mi tam kousky, které by se mi více zaryly do paměti. Zlaté hřeby a hitovky jsem prostě nenašel. Celá deska se veze nad průměrem, někdy něco vykoukne z řady, ale nijak dramaticky.
