I když nejsem zrovna nějaký fanda Metallicy, jako fandovi metalovému mi to nedalo, a nové album jsem si sehnal. Po hodně špatně přijatém St. Anger, které se ovšem mně líbilo, tak příchází album už deváté, které slovy kapely má být článkem mezi …And Justice For All a Metallica (spíše známo jako The Black Album). A musím se hned na začátku přiznat, že i když jsem nečekal naprosto nic, jsem z desky nadšen.

Pravda, některým členům už přibylo vrásek na obličeji a s ulíznutými vlasy tak vypadají spíše jako pedofilové z německých kriminálek, nicméně na dřevo hrát umějí a napravují si tak reputaci. Už jen první That Was Just Your Life dává posluchačovi ochutnat, jaké to dnes bude. A opravdu to zní jako ze starých časů. Ale i přes svou letitost je zvuk prostě hodně fajn, baví a necourá se. Inu, proč měnit recept, když to tak fungovalo sedmkrát v minulosti. Další The End Of The Line na mě zase působí trochu nověji, přibližně z dob Garage Inc.. Chytlavá a hodně zostra odpíchnutá je následující Broken, Beat & Scarred. To pak přijde zklidnění v podobě posmutnělé baladky The Day That Never Comes. Po poslechu si vybavíte legendu všech legend od Američanů - One. Nemohu si pomoct, ale ten závěrečný masakr, rytmus a tempo, to všechno mi připomene právě tuhle pecku. Ale to není vůbec špatně. Je to hodně dobrá skladba, v podstatě ta nejlepší na albu. Perfektní bicí, lehké drnkání a báječný zpěv se přelijí do kultivované smršti zvuku a pekelného zakončení. Bomba. Za zmínku určitě stojí i videoklip. Po téhle pecce přicházejí další dva pořádné metalové kousky. Nejprv All Nightmare Long a po ní Cyanide. Skladby s parádním nájezdem, ohromnou silou a tempem. U nich se musíte přistihnout, jak si poklepáváte hlavou a zpívate naprázdno. Vyhrává u mě ale Cyanide, díky naprosto úchvatné baskytaře. V dvojci s bicími naprosto excelentně připraví půdu pro následující několikaminutový kytarový nášup. The Unforgiven III je pokračování skladby z předchozích alb Metallica a ReLoad. Taková “povinná” věc, ale s líbivou melodií a chytlavým textem. Když pominu The Judas Kiss, která mi prostě nějak nesedla a na desce bych se bez ní obešel, zbývá mi 10minutový instrumentální nářez Suicide & Redemption a poslední jednohubka My Apocalypse, kdy to naposled Metallica rozjede na plné vale.

Deska mě tak opravdu potěšila. Nečekal jsem vůbec nic. Spíše jsem si myslel, že se mi to líbit moc nebude, protože do tvorby skupiny jsem se nikdy pořádně nedostal. Nicméně Death Magnetic mě naprosto vyvedlo z míry. Nakopnutá deska, která nabídne jak povedený thrash metal, tak rockové balady s pekelným zakončením, na které tací dlouho čekali. Po St. Anger je to tak návrat ke kořenům, k tomu starému a dobrému konceptu. Zkrátka - je to fakt bomba.

Moje hodnocení » 8/10

Přidat.eu záložku