Po starším Nowhere vydává belgická psychedelická kapelka Ow své druhé album nazvané Moon Tan. Jakpak letošní album zní, koho osloví a koho ne? Je něčím zajímavé? Šup na to.
Když si netrénovaný člověk pustí album, hned první Black Hole mu přijde fajná. Skladba s potenciálem, celkem zajímavou melodií a klidným tempem. Prostě příjemný klídek. Jenže na druhou stranu nic přeborného a kluci to nahrávali nejspíš doma v kuchyni. No, zkusíme, co tam máme dál. U Moon Tan se možná někteří oklepou. V podstatě celou skladbu táhne takový hučivý zvuk, který by se dal přiblížit těm lízátkům, co mají místo držátka takovou píšťalku. Ve zvuku samotném chybí pak cokoli. Gradace či divočejší pasáže, zatímco kliďounkých míst si najdete dostatek. A že CD má být melancholické? No to klidně mohlo být, ale to se pak do toho míchá zbytečně tu a tam nějaká svižnější záležitost a na nějaké usínání to není. Škoda. Butterfly Tatoo je asi nejlepší kousek na desce. Taková rozjuchaná písnička, s udýchatelným množstvím těch otřesných zvuků jako z 80. let, které se objevují na celé nahrávce. Nicméně pořád to není žádné terno a chybí tomu nějaké pořádné zakončení. To druhá část Moon Tan je už horší. Hello Sunny / Coasters ještě jakžtakž dokáže zabrnkat do “vyššího levelu” a dokonce i donutit posluchače těšit se na následující příchod. Jenže nic nedorazí. S minutovým cinkáním, líným plácáním do bubnu a jakési meluzíny se skladba stočí do svého konce. Drop mi zase zní jako vylepšená výtahová hudba, Black Lagoon se konečně trochu rozjede, jenže veškerý “lidský” sound je přehlušen těmi obskurními a ohavnými zvuky z let dávno minulých. Proč, ptám se? Proč je to hlavní stavební prvek, proč to není jako doplněk, jako podkres? Chichjo. Předposlední Liquid Sky zní opět slibně, opět je cítit potenciál, kdy již slyšíte ten skvělý nástup instrumentů a epické zakončení. Ale ne tady. Tady jsme holt v jiné lize. Sice nakonec do toho kluci nějak říznou, nicméně opět - extrémně rušivá meluzína a horkotěžko rozpoznatelné nástroje. Slow Boat je už jen “vrcholem” alba. Představte si, jak ospale klepete řízky. Tak, dělejte to dvacet minut a voilá - Slow Boat.
Můj postoj je vůči této desce, pravda, dosti negativní. Osobně mě při poslechu rozčilovalo zakomponování všemožných zvuků jako z Arnoštových diskoték, které přehlušily veškeré (a mohu říci, že místy i povedené) snažení kapely samotné. Jako melancholické album se to dá považovat proto, že člověka dokáže unudit. Po třetí skladbě už ztrácíte zájem a přestanete desku vnímat. Dlužno dodat, že je to také díky dosti nepovedé mixáži. Instrumenty jsou slité do sebe a jsou přebité zmíněnou “elektronikou”. Je to škoda. Trošku více invence, dohodnout se, co budete hrát, a honem s dalším materiálem, protože na to bych byl i zvědavý. Takhle popravdě nic moc.
Moje hodnocení » 4/10
A sluší se dát vědět, že belgičtí Ow se předvedou s českými Soey 20. září v pražském JET Clubu, den předtím s Bugmen ve Varnsdofru a 21. v Budějicích za doprovodu Soxoo. Doporučují přijít, bude to určitě zajímavý zážitek.
Komentuj