Českou kapelu jsem tady ještě nerecenzoval, pražská trojce budiž průkopníkem ve vodách těchto neprobádaných. A proč jsem v životě nic českého nezkritizoval? Protože tuzemská hudební scéna jde dost mimo mě, se všemi Ewičkami a Vlastami mi opravdu nemá co nabídnout. Ovšem leckdy se omylem přichomýtnu k nějaké české bandě, která česky vůbec nezní. Třeba jako tady Sunflower Caravan. Předskakovali The Subways v Lucerně a dost mě překvapili svou melodičností a občasnými post-rockovými nájezdy.
Kdo se teď chytil za hlavu, že u nás někdo hraje taky post-rock, tak si ji může honem zase pustit. Pánové totiž inklinují spíše k electro- či powerpopu, takže většinu času se jedná spíše o jednohubkové, hopsavé songy. Kluci hrají instrumentálně, ale občas berou mezi sebe hosty, kteří jim tam něco zakdákají. Třeba hned první The Hidden Words obohatila o svůj hlas Ema Brabcová z bývalých Khoiba. Jeden z mých oblíbených songů. Následující Change The Designer už má onen nádech popovosti. Hudba se bez nějakých větších rafinovaností žene s jednoduchou melodií kupředu. What Is Happiness? je hlavní hit kapely. Hodně líbivá melodie, slušně odpíchlé tempo. Rozjuchanému duchu skladby napomáhá klávesista The Ark Jens Andersson, který za těch pouhých 153 vteřin odblekotá nesložitý text. V tu chvíli už ale tápete, jestli ta hudba přecejen nezní lépe beze zpěvu. I když Take Courage zní trochu jako z reklamy na nějaké nové auto, má nápad, který ale nikdo nikam nedotáhl. Hippodrome Freak je zase hodně hodně šílená skladba, kdy nástroje dostávaj pěknou zabíračku. Ale můžu vám říci, že když uslyšíte onen hlavní motiv skladby, budete se na to peklo vždycky těšit. Dodám, že na koncertě frontman Andy při tomhle kousku málem zboural obě stojící piána, a kdyby neměl 30kg, tak by se mu to i podařilo. V druhé půlce alba pak můžeme najít ty moje post-rockové pasáže. V This Chart se uječená kytara mísí s plácajícími se bicími, v Say se zase nástroje postupně slévají dohromady a přidávají na tempu. A zbytek alba? Rozjuchanej piano pop a jedna melancholická skladba, která mě neba.
Album se tak občas potácí z moc fajn pasáží do skladeb, které nějaký prvek dokáže pokazit. Ať už je to někdy zpěv tak někdy nedotaženost nebo přílišná jednoduchost. Tak jako tak musím říct, že konečně nějaká česká kapela zní světově a s druhým albem (jestli někdy přijde) se mohou pánové vyšvihnout ještě výš. Teď mi přijde, že si chtějí hrát svůj vlastní sound, ale na druhou stranu se zavděčit a zalíbit širší veřejnosti. Je potřeba si ale vybrat.
