Tak a je to tu. Pět let po fantastickém Always Outnumbered, Never Outgunned se partička z Essexu sebrala a vydává další studiovku. Invaders Must Die je deska plná očekávání, protože od Angličanů se čeká vždy naprostá bomba. A ruku na srdce, kdy se jim to nepovedlo? Ohromná očekávání s sebou přínáší ale také většinou ohromná zklamání. A co na to tedy jedna z nejočekávanějších letošních placek?
Jako první zveřejněná skladba je zároveň i úvodní celého alba, stejnojmenná Invaders Must Die. Mezi fanoušky se začla věšet ramena. Přílišný nádech více drum’n'bassových Pendulum způsobil rozpaky a otazníky nad skutečnou podobou alba. Já osobně jsem si toho nevšiml, dokud mi to někdo neřekl. A i přesto mi to upřímně nevadí, skladba patří k mým oblíbeným, je skvěle energická a ke konci příjemně zbreakovaná. Následující Omen vstoupil do světa jako náprava za první singl, dokazující, že The Prodigy se drží svého a plní svůj slib, že se vratí ke kořenům. Skladba je opravdová bomba, skutečně víc Prodigy-like, není tolik hopsavá jako IMD a je i více nakažlivá. Nadšené ohlasy na sebe nedaly dlouho čekat a musím říct, že zaslouženě. Další z nejlepších songů. Pak přichází Thunder, který pořád nedává posluchačovi vydechnout. Až u tohoto kousku na mě trošku dýchají starší desky, hlavně díky vloženému samplu. Hodně supr breakbeatový nářez s perfektně nasázeným vokálem. Líbí. Ale hlavní oldschool přichází až s Warrior’s Dance. Neznalému musí skutečně přijít, že skladba je z let dávno minulých. Napovídá tomu zastřenost hlavního beatu, ale i ženské vokály. Všechno dohromady to zní naprosto perfektně. Další naprostou peckou je World’s On Fire. Nemůžu si pomoct, tahleta skladba mě po pár posleších dostala svými energickými vokály a nakopnutým tempem. Skladba se žene stopáží jako splašená kobyla a pauzu k vydechnutí dává málokdy. Jako třešnička na dortu působí Stand Up. Skladba naprosto neztotožňující se s typickou tvorbou The Prodigy funguje jako fantastický závěr. Klidná a houpavá melodie dostala z krabiček a kláves trošku zkrášlovací kúry a vychází z ní tak skvěle pohodová libovka.
I když se od Angličanů dočkáme řádového alba jednou za uherský rok, vždy to stojí za to. Platí to i pro dnešek. Invaders Must Die je hity naflákaná deska, která sve starší kolegyně nejspíš nepřevyšuje, ale určitě je dohání. V rámci diskografie tak řekněme klasická studiovka, v rámci žánru opravdová lahůdka. Přibylo nám rocku, přibylo nám oldschoolu, ale hlavně zůstala kapela ve své hladině a myslím si, že zklamala málokoho. I ortodoxní odpůrci elektroniky mi museli na tuhle hudbu přikyvovat. Nemůžu si pomoct, ale tohle bude druhá desítka, co jsem kdy dal.
