Záchranka: Říkejte nám “Ptačí četa”

Dnes jsme zachraňovali opeřence. Už podruhé.

Premiéru jsme měli kdysi loni na jaře, kdy jsme při jedné z nesčetných procházek Prahou na Palackého mostě spatřili labuť. Pravděpodobně přelétávala se svými kolegyněmi most a zachytila se o tramvajové vedení. Nebo cokoliv. Na chodníku před námi každopádně stála labuť se zakrváceným křídlem visícím na kůži, vehementně vlajícím při sebemenším závanu větru. Lidé se jí vyhýbali, protože co pět minut chudák labuť vyloučila strachy obsah svých střev. Jedna z dam se však vedle opeřence postavila, prosila lidi, aby po ní nešlapali a snažila se, aby se labuť nesplašila a nevběhla ještě někomu pod kola. To už ale moje žena po telefonu alarmovala městské strážníky. Ti prej o labuti už vědí, a že je prý někdo na cestě. Inu, sebrali jsme se a šli jsme mladé paní pomoct, po chvíli se připojili i další. Třeba parta tří pánů, kterou by jste tipli na vymetače “čtyřek” (bez úrážky), zabraňovala vlastním tělem labuť a odkloňovala tak auta. Nějaký štědrý muž z auta projíždějícího kolem (!) půjčil jednomu reflexní vestu. Městská policie samozřejmě po 10 minutách nikde. Díky bohu, že kolem zrovna jela jiná hlídka. Zahradila cestu autem a bylo. Asi po dvou hodinách, kdy jsme tam dávali všichni hlavy dohromady, stavovali diagnózy, důsledky a následky, se přiřítila konečně dodávka (jela prý až z Troje), vystoupivší hipísák přehodil přes labuť deku, chňapl jí, naložil a tradá domů. Naše skupinka zachránců, totálně prokřehlá na kost (zas tak jaro nebylo), se rozpustila domů s dobrým pocitem, že se pomohlo nevinnému zvířeti.

A dnes druhý díl. Žena našla na půdě chudáčka mládě poštolky, celé bezradné ho vzala domů. Po telefonní diskusi se záchrannou stanicí pro zvířata v Jinonicích se dospělo k tomu, že ho máme k nim dovést. A tak jsem se se ženou potkal v devět večer na zastávce, že jim ji tam odvezeme. Autobus jel až za 20 minut, mládě ve vystlané krabičce, jemně nesené v papírové taštičce, strachy a hlady pípalo ze všech sil. Po pár minutách ovšem zvoní mobil, že prý se máme vrátit, že si pro ptáčka přijedou. Že bychom to prý nenašli. Takže se vracíme zase zpátky domů, abychom vyčkávali dobrých 15 minut, než konečně řidič ohlásil 2 minuty do destinace. Sotva tedy zhopkáme schody s tím naším neštěstím, hned nato ke chodníku zaparkuje terenní Opel stylem, za který by se ani Simir z Kobry nemusel stydět. “No? Ty vole! No tak nashle!” Řidič ve žlutých brýlích a psem o hmotnosti 30 kg za sebou vezme taštičku s poštolkou, umístí ji kamsi pod sedadlo a za hlasité, veselé písničky si to odkroutí pryč. V ten moment nás jen napadlo, jesli jsme to nedali prostě někomu, kdo projížděl a viděl dárkovou taštičku…

Jestli se ztracená poštolka vrátí do spořádaného ptačího života, se asi nedozvíme. Stejně jako jsme se to nedozvěděli o “naší” labuti, i když jsme poskytli onomu ochránci číslo. Podle hlasu vedoucí stanice prý paní nebyla moc nadšená, že si dovolujeme takhle večer otravovat. Nechci samozřejmě takovéto pracovníky shazovat. Služby poskytují zdarma, dokáží poradit a pro zraněného si i dojet. Nebýt jich, je o spoustu němých tváří na světě méně. A co vy, už jste také něco zachránili?