Po nějaké době zase na post-rock. And So I Watch You From Afar moc lidí u nás neznalo, ale pak vydali svůj debut a to otevřelo stavidla. Oni se tam taky ubrali trošku jiným směrem a šli na to víc zhurta. Já je vždycky přirovnával k Maybeshewill, ale bez elektroniky. Většinou se lidi chytali a nenadávali mi, že jakou zhovadilost to z huby vynáším. Pro mě ale jejich self-titled album bylo jedno z nejlepších kousků, co loni spatřilo světlo světa, takže úterní návštěvu v Chapeau jsem měl zakroužkovanou v kalendáři velikánským červeným fixem.
Protože nebylo do poslední chvíle známo, za kolik a v kolik akce začne, šli jsme tam tak nablind na devátou. A povedlo se. Přišli jsme akorát na písničkáře Fredy Rottena, kvůli němuž jsme se ale upřímně pak celé jeho vystoupení proklínali. Mně je to teď úplně jedno, klidně mě nazvěte jakoukoli částí těla, ale Fredyho vystoupení bylo nejspíš to nejnudnější, co jsem kdy na nějakém koncertě zažil. Vůbec netuším, proč tam byl. 40 minut naprosto nudných, ničím se nelišících, fádních a těžko zapamatovatelných skladeb, se táhlo tak strašně pomalu, že jsem cítil, jak mě začínají bolet nohy. Fredy mě dokázal velice úspěšně ukolébat a to je na koncertě jedné z českých ikon tvrdé hudby a současné britské post-rockové stár něco nepatřičného. Copak byste chtěli poslouchat bratry Nedvědy jako předkapelu Cannibal Corpse? Asi ne, co. Tak proč to mám dělat já.
Co si dlouhovlasý romantik v kapsáčích posbíral kytaru a minerálku, na pódiu se začali připravovat FDK. V duchu jsem je prosil, aby už začali, protože jsem byl tak vyvozen z míry předchozím výkonem, že jsem neměl už na nic náladu. Kluci z Prahy mě ale díky Bohu probudili během několika vteřin. Slyšel jsem je snad teprve podruhé v životě (naživo) a musím konstatovat, že oproti studiovým nahrávkám je to něco úplně jiného. Nebe a dudy. Dávali do toho všechno, očividně je to hraní bavilo a bylo to prostě znát. Bylo to skutečně supr supr supr a já si můžu jen přát, abych je potkal zase na nějakém koncertě. S Five Seconds To Leave jasně dokazují, že i v Čechách se dá hrát světově.
Hlavní chod večera si dal vcelku načas, protože se musela vyměnit notná část vybavení. Bylo dobrých 23h, když se začal ze zesilovačů linout začátek Clench Fists, Grit Teeth… GO!. V tu chvíli jsem zapomněl na Fredyho, na brnění v uších, na bolavá záda. Najednou jsem byl úplně někde jinde. ASIWYFA jsou hrozná jízda už na desce, ale co předváděli naživo, z toho jsem byl makovej. Skákali u hraní jak šílení, hráli nahlas jak šílení, hráli rychle jak šílení. Bylo to nejfantastičtějších 70 minut živé kapely, co jsem letos viděl. Byla to jen a jen čistá energie. Zvuková síla, která tam hýbala s každým. Poprvé v životě jsem viděl celý klub pařit na post-rock. Poprvé v životě jsem nevypadal jako idiot, když jsem se tam kymácel jak topol ve větru. S Is For Salamander, D Is For Django The Bastard, The Voiceless (!!! HUAAAAA), I Capture Castles, Set Guitars To Kill. Každý song byl jako litrová injekce adrenalinu přímo do srdce. Kapela skákala, my jsme skákali, Chapeau skákalo. Totální kolaps.
Co začalo jako jeden z nejhorších hudebních zážitků, se přeměnilo na ten nejlepší. Při odchodu jsem měl problém najít hlavu, měl jsem problém utišit srdce a svaly. A pravda, měl jsem problém vůbec něco slyšet. Ale to několikahodinové zvonění bylo pak jen vzpomínkou na to, co byl nejintenzivnější zážitek za poslední měsíce. Bylo mi líto, že nekradu, protože bych si tam z merchandise koupil klidně i voskový pastelky, kdyby měli. Doteď mi celý setlist hraje v hlavě. Doteď si musím broukat ty melodie. Epic event is epic.
Pingback: And So I Watch You From Afar, FDK, Fredy Rotten v Chapeau « moje nočná hudba