Když jsem se někdy letošní jaro dozvěděl, že k nám mají přijet Deftones, nevěřil jsem tomu. Nemyslím teď nadšené: „Cože!? No to mu nevěřim!“, ale: „No to určitě, tomu tak věřim.“ Mou skepsi podpořila i novina o tom, že se koncert má konat v Roxy. Hahá, to určitě. V Roxy prej…
Brada mi spadla, když jsem to dostal potvrzené s kulatým razítkem na webu Ticketpro. Deftones v Roxy. Vážně. V něčem menším to být nemohlo? Sedmička, co? Modrá vopice? A ta cenovka? Devět stovek za klubovou akci? Ale tak co kurva taky, vždyť to jsou Deftones! Jedna z nejzásadnějších kapel celého mého dosavadního bytí. Jedna z kapel, která naprosto překopala moje vnímání hudby.
© Vojta Florian / musicserver.cz
Do Dlouhé jsme přišli dobrých 40 minut po doors a skutečnost, že je venku pořád 100m dlouhá fronta, nás připravovala na nejhorší. A to, že vevnitř bude asi tak bilion lidí. Navíc probíhala kontrola kvůli pití, což jsem v klubu nezažil taky pěkně dlouho (jestli vůbec). Poprvé jsem málem omdlel pod schody, kdy sice kapela s sebou přivezla spoustu fantastických triček, ale 600 Kč je na mě už moc. To mi promiňte. Kolena se nám ale podlomila, až když jsme sešli dolů. Plno bylo až k baru, takže jsme stáli celou dobu dokonce až za zvukaři. To by se dalo ještě oželet, viděli jsme alespoň na celé pódium (občas) a nebyli jsme uprostřed kotle skákajících propocených těl, ale to strašlivé ale příšerné parno bylo nejhorší, jaké jsme kdy zažili. Když jste si objednali tonik, tak vám ho dali plný kostek ledu, které se během dvou minut rozpustily. Nemluvě o pivu, které se mi orosilo během půl minuty takovým způsobem, že mi skoro slezla náplast na prstu, jak byla promočená. Jsem sice promoterům velice zavázán, že nám sem dovezli ikonu alternativního metalu, ale doprdele nacpat 1100 lidí do Roxy za takovou cenu… No nic.
Ještě, než se v několika větách rozplynu nad výkonem americké pětice, se zmíním o publiku. Jak je známo, Češi moc nepaří, rádi hulákají, nahlas si povídají nebo tleskají, kdy nemají. S Poláky nemám také zrovna pozitivní zkušenosti, takže jsem onen večer nečekal nic nového. Ale co jsem viděl a slyšel, bylo to nejzapálenější a nejoddanější publikum, jaké jsem kdy spatřil. Takový aplaus a řev, když kapela nastoupila, jsem nezažil. Nikdy jsem nebyl na koncertě, kde by celé obecenstvo zpívalo a skandovalo. Hulákal tam někdo jenom jednou, takže když pominu jednoho Poláka, který mi odzpíval dvě písničky přímo do ucha, byla onen večer v Roxy fantastická atmosféra. Nikdy nezapomenu na pána s náměstíčkem na hlavě, který prožíval každou skladbu, jakoby ji sám zpíval.
A cože se to dělo na pódiu? No tam se děla splněná přání, fantazie a nirvána. Beze slova pánové vypálili Diamond Eyes, následovaný hned Rocket Skates, při které úplně každý v klubu ječel: „GUNS! RAZORS! KNIVES!“ Z Diamond Eyes zazněly pomalu všechny kousky. A to bylo prostě správně, protože na tom albu jsou samé pecky. CMND/CTRL, You’ve Seen The Butcher, Sextape, Prince, až mě za krkem bolelo. Pak samozřejmě došlo na hity, při kterých Roxy málem spadla, jako Bloody Cape, Minerva, Be Quiet And Drive (Far Away), My Own Summer (Shove It) nebo Change (In The House Of Flies). Došlo i na „šedé“ myšky jako Lotion, Around The Fur nebo Passenger (whaaaaat!?), dokonce jsem si myslel, že hráli i When Girls Telephone Boys, ale nikde o tom není ani čárka, tak jsem si to asi s něčím spletl (whaaaaaat!?). Na konci jako přídavek pak přišly oldskoolovky Root a 7 Words, při kterých už ale omdlévali i ti nejudatnější. Před 21:45 tak byl konec a všichni se tlačili ven na vzduch.
Odškrtávám si tak jedno z největších jmen mého hudebního života. Nicméně tenhle koncert byl asi nejhorší, co se organizace týče. Bylo nás tam víc, než bylo únosné, a už vůbec to, že se takováhle megastár předvedla v klubu jako je Roxy. Přiznávám, že v takové Tesla Aréně (nebo jak se jmenuje tento měsíc) by sice ztratil koncert něco ze své atmosféry, možná by stoupla cena lístku a hala by se nezaplnila, ale byl by tam proboha aspoň trochu vzduch, menší parno a bylo by lépe vidět. Ale po bitvě je každý generál. Klidně bych si ten večer zopakoval i v těch příšerných podmínkách, ve kterých probíhal. Byla to fakt fantazie. Ale možná ze mě moc mluví sympatie…
