Živě: Dorena, Ocean vs. Daughter, Peter Le Couteur

napsal woko dne 19. Říj, 2009 v rubrice koncerty

Bylo nebylo, jednoho úterního večera, kdy zima vládla víc jak podzim, konal se v našem starém známém Chapeau Rogue vcelku utajovaný, nikde nepropagovaný a informacemi neobdařený koncert tří jmen. Z Británie dorazil písničkář/klavírista Peter Le Couteur, dále česko-anglická formace Ocean vs. Daughter a švédští Dorena, kteří byli nejspíš největším lákadlem večera.

Jinde nezvykle pozdní start v 21h se vcelku dodržel, i když nebylo upřímně zprvu poznat, jestli už se hraje, či ne. Co Ocean vs. Daughter dozkoušeli a donastavili všechny své nástroje, mrknutím oka se za klávesami objevil Peter a vyzval nás, abychom se ho nebáli a přišli blíže, protože před pódiem byl slušný třímetrový kruh prázdnoty. Jakmile jsme tak učinili, zabořil své prsty do nástroje a začal pět. Já si na tenhle druh hudby zrovna nepotrpím, takže jsem spíš jen tak apaticky stál a sledoval jeho mimiku, která by mohla soupeřit s Bocelliho. Z nepřítomnosti mě vytrhovaly akorát vtipné poznámky umělce, který nás třeba poprosil, abychom si představovali, že stojíme v lese, načež začal napodobovat zvuky ptactva, anebo když pronesl, že teď zahraje skladbu od Niny Simmons, což jí nejspíš vadí, ale že na ní sere. Po nějakých dvaceti minutách už ale seskočil z pódia, chopil se piva a splynul s davem. Příjemné vystoupení, nenáročné na poslech, nicméně sám bych si to doma nepustil.

Bez delších prodlev se na pódiu objevili Ocean vs. Daughter. Smyčcové nástroje slibovaly melodičnost a vážnost, o čemž jsem byl po pár chvílích přesvědčen. Doma jsem si nic od nich nepouštěl, takže jsem přišel naprosto nepřipravený, ale po prvním songu mi okamžitě otrnulo. Hodně, hodně chytlavé songy, takový „post-rock pro lidi“, chcete-li. Občas jsem z toho cítil Sigur Rós, prostě rozjařené, veselé, svižné songy, bez nějakých kulervoucích zakončení. Ale taky melancholické, klidné až depresivní skladby. Doporučuji poslechnout těch jejich dosud pár vydaných kousků na MySpace. Skvělé byly Take Care, No Tell, Don’t Try a pak jedna zbrusu nová, která ale zatím nikde bohužel není. Až pánové a dámy vydají desku, tak jsem schopen si jí objednat, protože mě to vystoupení opravdu bavilo. Překvapení večera.

Když si pak přišli Švédové na pódium zapojit svoje krabičky a hračičky, tak se mi válela brada po podlaze. Budiž, že vypadali tak na 15, ale přišli v outfitech, ve kterých se většinou chodí na rap battly nebo do Modré ústřice. Ale co už, že. Začali hrát po nějakých 10 minutách a předvedli víceméně kousky ze svého debutu. Při epickém konci Till Våning Tretton jsem se bál, aby se kluci nahoře navzájem nepomlátili kytarami. Dále zazněl správně post-rockově bordelový song Solen Har Förblindat Mig, romantičtější En Tonårsromans anebo úplně nakonec Låt Oss Leva, což byla pozitivně naladěná, chytlavá a dynamická písnička. Dorena zkrátka nepřekvapili ani nezklamali, zahráli parádní hodinku. Nezahráli ale Dagsländan (nemýlím-li se), což mě zas tolik nemrzí, protože svým nasazením ve zbylých kusech mi to vynahradili bravurně. Příkladem budiž bubeník, který se po dohrání své pasáže otočil pryč od publika a svíjel se na stoličce, jakoby měl začít plakat.

Zkrátka a dobře, za směšnou cenu 100 Kč bylo v Chapeau k vidění představení tří sympatických kapel, za které bych dal klidně i trojnásobek. Sympatické a vtipné vystoupení Petera Le Couteura, následované rozjuchanými a vlezlými skladbami od Ocean vs. Daughter a to vše zakončené mladičkou, talentovanou post-rockovou Dorenou – fantastický večer, který mohl začít dříve (stihli jsme poslední metro) a který měl mít větší propagaci.