Každoroční Finlandia Midnight Sun jsem vynechával, protože mi nenabízela žádné zajímavé kapely. A nebylo mi osmnáct. Jenže obojí se letos změnilo. Lucca ani Support Lesbiens ve mě sice touhu nevzbuzovali, ale zato finská cello metalová formace, kultovní Apocalyptica s cenovkou 199 Kč pod širým nebem? Tak to jo ovšem, to jo!
Díky fuj počasí jsme se rozhodli přijít až na Apocalypticu samotnou, jenže web akce je obsahově bohatý asi jako britské porno, takže se pak věštěním z koule a upalováním motýlů dopátralo toho, že česká pop-rockovka hraje od půl osmé. Inu, příchod v 20:00. Ze stanice tramvaje to nešlo minout, protože směrem kamsi do lesů se táhl neunavný dav lidí a koneckonců i Kryštof Michal doléhal za devatero řek. Z asfaltové cesty se po chvíli stala mokrá tráva a z mokré trávy lusknutím prstů bahno. Tehdá jsem pochopil, k čemu jsou fajné Steelky. Měli jsme lupen navíc, a když jsme ho teda konečně udali (byť pod cenou), přiběhl kdosi a nabízel nám ho taky. Když jsme mu potřetí vysvětlili, že my taky prodáváme, tak se s jásotným „aha“ odklopýtal lovit zákazníky. Ochranka při vstupu byla nekompromisní a nenechávala ani prázdné PET lahve. Bůhvíproč.
Branická louka měla konzistenci kluzkého čehosi se zeleným povlakem, takže jsme se nadobro rozloučili s čistými botami. U vstupní brány byla záchodová vesnička, stejně jako všemožné totemy (či co) a obří fatra, která hřála i na pět metrů daleko. Jenže pak finská idylka skončila. Všude byly fronty. Na cokoli, kdekoli. Většinou jste se postavili do fronty a ani jste nevěděli, na co frontu stojíte, protože dosahovala takové délky, že nebylo vidět dopředu. Na buřta se čekalo sice jen takových 10 minut (opéct buřta na klacku jste si mohli za 35 Kč), zato urazit tři metry u stánku s pitím se rovnalo promítání Two Towers EE. Tohle teda bylo docela podceněné. Jestli bylo v areálu (jak se oplocená louka honosně nazývala) takových 3 000 lidí a k tomu asi 8 stánků s dvou až tříčlennou obsluhou… Říkám vám, bar, který stál uprostřed a lidi k němu mohli ze všech stran, byl nonstop obehnán horou návštěvníků. A koupit si pití opravdu stálo hodinu času. Pak nějak chyběly koše. Pár jich bylo u vstupu, ale jinak prostě nikde. Sice chodili omontérkovaní fachmani s pytli, ale zkuste nahánět dva chlapy po celém prostranství.
Ale k programu. Když se z pódia vykecal pryč strašně vtipný mistr Hezucký, okamžitě se tam objevila čtveřice, kvůli které přišla většina lidí. Soudím to dle přesunu notné části blíže k pódiu. Vepředu u stage to muselo být asi fajn, ale pokud tam člověk nestál už od šesti, neměl moc šanci se tam procpat. Takže jsme stáli „takticky“ vzadu, kdy měl člověk pořád fajn výhled na jeviště a přitom neměl z hráčů pidimužíky. A rozkrájet byste mě mohli, ale na první song si nevzpomenu. Nicméně druhou vyšvihli fantastickou a legendární Sepultuří Refuse/Resist, což skvěle všechny rozparádilo. A pak už to jelo. Jeli kousky od Metallicy, třeba One je naživo naprosto úchvatný, ještě když se nakonec přidají ony bicí. Myslím, že i Wherever I May Roam padlo. Na několik písní se ke kapele přidal jistý zpěvák, jehož jméno jsem nezaregistroval (snad Johnson), jenže z dálky vypadal jako Corey Taylor, a protože přišel zrovna na I’m Not Jesus, tak mi srdce plesalo, že to je skutečně on. Ale že prý má vousy, žena říkala, a vůbec zněl jinak – ne, nebyl to on. Krom toho si zanotoval i Life Burns! a pak tuším How Far, což v originále zpíva Marta Jandova, takže trochu nezvyk. Kapela samotná si pak střihla naprosto úžasné a pouze instrumentální Hope, Bittersweet, Grace nebo Last Hope. Když po posledním několikaminutovém jamování Finové mávali a šli pryč, ihned se zase vrátili a zahráli srdcovku, I Don’t Care. Fantazie. No a pak infarkt. Vyflákli tam Hall Of The Mountain King. Srdce mi plesalo, to jsem vůbec nečekal. A byl to správný bordel. Totální aplaus a jásot.
I když akce celkově byla spíše slabší, Apocalyptica byla naprosto fantastická a dokonce předčila má očekávání. Banda si hraní nesmírně užívala, pořád po pódiu pobíhala a mávala s nástroji jako s hadrovými panenkami. Kdybych byl blíž pódiu, bylo lepší počasí, více stánků, hned by to dostalo hvězdičku navíc. Takhle to byl jen zablácený večer, který vytáhla finská čtveřice z krize.
