Živě: Fuck Buttons, A Sunny Day In Glasgow

Michal Brenner stojící za Bohemian Like You a Sperm Festivalem vytvořil sice hipsterům s falešnými brýlemi a uplými džínami místo, kam se mají chodit ukazovat, ale za odměnu nám, těm „pravým“, vždy přiveze jména, ze kterých se lámou kolena a chvěje hlas. Na Spermu tak letos zahráli třeba Why?, Pantha du Prince nebo Dan Deacon. Inu, zážitek pro vnoučata. A komu tahle jména nevoněla (jako mně třeba), mohl si zlepšit náladu na jiné akci Bohemian Like You, která následovala týden po Spermu. A to koncert Fuck Buttons a A Sunny Day In Glasgow ve smíchovské MeetFactory pana Černého.

V MeetFactory jsem v životě nebyl. Sice kolem jezdíme autem, ale vždycky jsem si myslel, že ta hrozná barabizna je prostě hrozná barabizna a že ta zavěšená auta, co tam jsou/byla, je zkrátka samoúčelné umění. A ono ne, ono je to tam hodně pěkné. Sice není šatna, ale pokud na sobě nemám svou patnáctikilogramovou bundu, tak mi to je stejně jedno. Opravdu můžu říct, že v MeetFactory se mi zatím líbilo nejvíc ze všech klubů, ve kterých jsem měl tu čest pobývat. Je to tam tak pěkně průmyslové a vzdušné a zvuk byl moc príma. O tom se ale ještě zmíním.

Mno! I když se začalo o něco později, než bylo avizováno na lístcích (které si musel člověk vydupat, aby mu je dali na památku; via DPK), čekání všechny odměnilo zvukem velice dobrým. Nicméně během několika minut jsme byli ochlazeni tím, co na pódiu předváděla americká šestice. Podle všech těch tagů na Last.fm a toho, co jsem slyšel doma, jsem se připravil na nějaký ten dream pop, shoegaze. Zkrátka nějakou pohodičku, nenáročné poslouchání. Tak či onak, tři čtvrtě hodiny jsem byl „nucen“ poslouchat tak popový sound, že jsem po druhé písničce padal do apatie a šmíroval očima po hodinkách. Já věřím, že se to někomu líbilo a že se to někomu líbilo moc. Ale já jsem čekal něco úplně jiného a najednou jsem nevěděl, co si mám myslet. Kapela sice držela slušný rytmus, ale to mi prostě přišlo málo. Meh.

Dvojice, na kterou jsme se třásli ze všeho nejvíc, byla na pódiu cobydup. Neměla víceméně ani moc co vybalovat. Po nedlouhých prodlevách a pozdravech začali se Surf Solar a my jsme si opět ve třetí řadě připomněli, jaké to je, když hudba bolí. Z bass line se mi otřásalo veškeré ošacení a většina orgánů, receptory v uších nevyjímaje. Protože by nám asi puklo srdce s hlavou, šli jsme raději postát dozadu, kde bylo nejen spousta místa, ale krevní oběh se úspěšně vrátil do normálu a zároveň jsme pořád viděli dopředu. Londýnská dvojice nedělala žádné pauzy mezi songy, pálila to do lidí beze slitování, takže večer utekl velice rychle. A bylo tam všechno. Okay, Let’s Talk About Magic, Olympians, Flight Of The Feathered Serpent, všechno. Nejspíš padla i The Lisbon Maru, ale buď jsem ji nepoznal (COŽE!?!), nebo jsem asi zrovna nedával pozor (COŽE!?!). Nicméně vyndavací faktor byl nebezpečně vysoko, lidi tam tancovali, já jsem taky tak zvláštně tancoval, zkrátka fantazie. Pánové se pak nechali vytleskat ještě na Sweet Love For Planet Earth, což už mi bylo na omdlení. Prostě bomba.

Nejvíc mě pobavilo, že jsme docela spěchali domů, takže jsme byli rychle venku a tam už stál Andrew Hung s pivem. Tak jsem ho hned já stará stydlivka, po povzbuzení ženou, šel požádat o autogram, což celý večer ještě umocnilo. S hlavou ukývanou a bolavýma nohama od toho podupávání jsme nechali ujet přervanou tramvaj a pak se nechali unést do svých domovů. Byl to skvělý koncert, kdy zklamání v podobě supportu vystřídala hlasitost a naléhavost hlavního guesta. Supr.