Po koncertu Rosetty jsem se celý podzim třásl na listopadové vystoupení další post-metalové modly, amerických Isis. Spolu s temně hip-hopovým duem dälek a experimentálními Mamiffer, jejichž hvězdnou sestavu tvoří zpěvák Isis Aaron Turner nebo Chris Common z These Arms Are Snakes, se ve čtvrtek 12. listopadu dostavili do Paláce Akropolis; a že tam na ně přišla houšť lidu.
Musím tě milý čtenáři upozornit, že text je takto krátký proto, protože na lístku stálo 19:30, přičemž všude jinde bylo oznamováno 18:30, takže jsme přišli o celé vystoupení Mamiffer a dorazili jsme akorát na poslední dvě skladby dälek. V sále bylo opravdu husto. Na boubelaté Američany jsme museli stát dokonce notnou chvíli u dveří a po chvíli jsme se posunuli dopředu asi o metr. Celkem náhoda, že sotva jsme se postavili do publika, spustila se jediná skladba, kterou jsem si z jejich diskografie pamatoval. U Eyes To Form Shadows jsem si dokonce dovolil lehce kývat hlavou do beatu, zatímco slečny přede mnou se kroutily jako o život a vepředu probíhala imitace Hip hop kempu a hromadné driblování naprázdno (teď jsem nedokázal najít odpovídající poučné video, ale snad tušíte). Na pódiu to nevypadalo o moc klidněji – bohatě pomalovaný mistr Oktopus u hejblat a Macbooků obdařoval všechny přihlížející svými vysoce originálními tanečními pohyby, zatímco MC Dälek se zamilovaně koukal do stropu a hrkal ze sebe slova. Tak nějak jsem byl rád, že jsme stihli jen dva poslední songy. Nic mi ta hudba neříkala, ať už je to hip-hop sebealternativnější, sebeundergroundovější nebo sebetemnější. A teď si mě vy všichni hudební intelektuálové a všeználci sežerte.
Na co jsme čekali my a zhruba další půlka obecenstva (zbytek, mi přišlo, dorazil právě jen kvůli dälek), se rozohnilo na pódiu kolem půl deváté. Pětice bostonských pánů začala hezky pěkně zostra, když rozjela na uvítanou Hall Of The Dead z posledního Wavering Radiant (tady bych se měl ještě zastavit a upozornit, že setlist zveřejněn nebyl, ale s největší pravděpodobností hráli podle Mulamba to samé, co v Německu). Díky naší statečnosti jsme stáli ve druhé řadě hned u Aarona, takže jsme měli to štěstí, že na nás občas doplivnul. Zároveň se do hudby i nejvíce obouval, takže i když si kdekdo stěžoval, že kapela je na pódiu velice chladná, mně osobně to tak nepřišlo. I když klávesista Bryant mi občas připadal, jakože nás chce všechny vyzabíjet a konečně jít do zákulisí, vystoupení mělo prostě grády a bylo skvěle živé. Po sobě pak přišly kousky jako Dulcinea, 20 Minutes / 40 Years nebo Backlit, aby jako poslední regulérní song přišlo Threshold Of Transformation. To mě doslova vystřelilo z bot – tenhle song jsem nečekal (na setlisty z jiných show jsem nekoukal). A byla to naprostá bomba. Ostatně, podívejte se na video. V oněch chvílích jsem i zapomněl na to, že jsem stále neslyšel Holy Tears nebo In Fiction. Pak samozřejmě přišel přídavek, kdy mi očička zablýskala, že by snad konečně… Ale ne, místo toho zazněla nejprv skladba Carry a posléze Altered Course, která zahlásila všem mým endorfinům na poplach. Potom jsem už jen stál a tleskal jsem, stále nevěřícně koukal a zároveň smutnil, že už je konec.
Byl to zkrátka další kulervoucí zážitek, který jsem ale očekával. Že nezahráli nějaké ty pecky, na to jsem si už zvykl (pořád vedou Mogwai, když nezahráli Glasgow Mega-Snake), a ještě lépe se to snáší, když člověku předvedou jiných pět skladeb v takovém světle, že leckdy předčí jeho favority. Že se mezi diváky zase najdou individua, která nechápou, že tam nejsou sama (zdravím slečnu ve druhé řadě vedle nás, která se nonstop kymácela ze strany na stranu), na to jsem si už zvykl taky (jo, až teď). Nakonec snad už jen doplním, že na kytaru se místo smyčce má používat šroubovák, šatny mají být otevřeny dvě a na prodejce merchandise se má začít mluvit nejprv česky.
» Fotky z koncertu
» Last.fm Event
