Hudební svátek, který jsem trefil až napotřetí. Tak to by mělo stát za to, když už jsou z toho každý rok všichni strašně vyplesklí. V našich anketách na POST-ROCK.CZ se japonští Mono pravidelně umisťovali na předních místech, no měl jsem zkrátka všechny ingredience na to, že ze mě bude na konci show jen malá loužička na podlaze. A?
Před velice, ale velice řídkým publikem se nejprve nenápadně postavili za nástroje kluci z českých SaDE. V životě jsem od nich nic neslyšel, protože se zrovna netrefili se jménem. Takže naprosto bez představy najednou přede mnou stálo duo muzikantů, od kterých jsem vůbec netušil, co čekat. A jak bylo řečeno na Abyssu, kombo vám musí hučet fakt fest, aby nebylo poznat, že nemáte basáka. A že skutečně hučelo. Poprvé jsem myslel, že mi pukne hlava, jak to bylo nahlas. A pak už to ty moje slabší tyčinky v uchu vzdaly nebo na hlasitosti o fous ubrali, ale po třetím songu mi to tak uřvané nepřišlo. Když už jsem u toho řvaní. Kytarista zároveň i zpíval, i když jsem z toho moc neslyšel, ale docela to tu jejich hudbu dotvářelo. A vůbec se mi to prima poslouchalo, kdybych jim měl přilepit nálepku, tak to bude nějaký ten sludge s hodně vysokým objemem stoner koření. Kdyby někdo toužil slyšet, o co jde, mrkněte na jejich MySpace, kde si můžete koupit za stovku i kazetu. No jo, kazetu. Do magnetofonu. A pokud snad jdete číst dál odstavec bez toho, aniž by jste si jejich song fakt pustili, tak to zkuste, protože právě je si Mono sami vybrali jako předskokany. To musí o něčem vypovídat, ne?
Bez nějakých dalších průtahů se čtveřice usadila k nástrojům a začali dlouhou, devadesátiminutovou nirvánu každému, kdo tam ten den přišel. Začali Ashes In The Snow a následně Burial At Sea, čímž mi málem způsobili infarkt. Na desce to zní skvěle, ale naživo to je prostě taková ohromná masa zvuku, která se pomalu, pomalinku buduje ze symfonie několika málo notiček… A pak už to šlo za sebou. The Kidnapper Bell, Pure As Snow (Trails Of The Winter Storm), Sabbath a pak Yearning, u kterého jsem se skutečně bál o to, aby mi nevybuchla hlava euforií. Během vystoupení jsem se několikrát přistihl, jak lapám po dechu, protože ta monumentálnost zvuku byla ohromná. To souznění, kdy se k člověku dostane jen pár vydrnkaných notiček, které znějí jako ta nejsladší symfonie na světě, a momentu, kdy se to všechno promění v několikaminutový nával jednoho velkého uspořádaného bordelu… Fantazie.
Že byli Japonci naprosto sterilní a neprovedli byť jediný kontakt s publikem (krom úklonu na konci), budiž. Jsou to koneckonců Japonci. Po dlouhé době jsem byl ale zase mezi lidmi, kterým je taková hudba posvátná. Ještě jsem nezažil koncert, kde by bylo publikum zticha dokud na pódiu nepoloží kytary. Poprvé jsem musel na koncertě šeptat, když jsem chtěl něco ženě sdělit. Nicméně vždycky se najde alespoň jeden, který si zkrátka musí zařvat. Jakoby je někdo najímal. Je mi sice jasné, že tím chce dát najevo kapele, jak moc je úžasná, ale asi si neuvědomuje, jak strašně to člověka dokáže vytrhnout z atmosféry.
Mono zkrátka přišli, odehráli, odešli. Akropole byla sice řádně prázdná, takže člověk se mohl nadechnout a nikdo se na něj víceméně nelepil, ale naopak to vzbuzuje obavy, jestli nás tihle virtuózové navštíví zase napřesrok. Dost lidí mi totiž řeklo, že to bylo prima, ale šestkrát je vidět nemusí. Pro mě tohle byla premiéra, na kterou jsem si brousil zuby tři roky. A že to stálo za to. Takhle má vypadat post-rockový koncert.
A nakonec ještě oznámení: hledáme brýlatého mužíka menšího vzrůstu, který toho dne měl červené tričko a stál v druhé řadě vlevo u pódia, protože dělal fakt pěkný fota; tudíž jestli tohle náhodou čte, tak ať se prosím o snímky podělí :)
Pingback: Mono, SaDE v Akráči « moje nočná hudba