Přiznávám, že s lehkým zpožděním, ale přesto přináším své dojmy z první zastávky rakouského umělce Parova Stelara a jeho kapely. Lístky jsme měli hromadně už někdy od zimy, takže stačilo akorát škrtat dny a týdny. Asi čtrnáct dnů před koncertem navíc vstupenky došly kompletně, takže ta jistá exkluzivita člověka hnala do Akropole o to víc.
Protože tedy bylo vyprodáno, do Akropole jsme se dostavili sotva se tam vrátka otevřela, abychom z toho něco vůbec měli. Papírový začátek sice sliboval čas 19:30, ale všichni už dobře víme, že je to velice obecná hodnota. Když se tedy sál a balkón zaplnily do posledního metru krychlového, všichni se začali hlasitě dožadovat nástupu kapely. Nejradši tak činili přímo mně do zvukovodu, protože jsem působil nejspíš dojmem, že s tím mohu něco udělat. A nakonec, i bez mého přičinění, se pětice hudebníků pomalu zjevila z šera backstage a postupně se zaklesla za své nástroje. Během prvních tří skladeb se celá Akropole rozskákala, rozjančila a rozzářila a kompletně se tak vypařila moje představa, že u nás moc lidí Stelara nezná. Z repertoáru tam sázela parta hodně skladby z posledního Coco, ale zaznělo i něco z Daylight a Shine. Tady mi nezbyl žádný prostor na stížnosti, protože i když se všichni odporoučeli z pódia, aniž by zahráli Love, a já jsem s napřaženou pěstí musel snášet hlasité naléhání publika o nášup, během chvíle se zase všichni vrátili a tu Love mi vyšvihli. Takže po téhle části jsem byl plně uspokojen.
Kde jsem byl uspokojen méně, bylo, jak už to pravidlem bývá, publikum. Během hodinového čekání, než se někdo uráčel přijít na pódium, se přede mě snažilo vesrat (ano prosím, vesrat!) rekordní počet lidí. Všechno odstartovala jakási diskoslečna, která se dokázala vsunout do pěticentimetrové mezery mezi mnou a přístojícím vpravo. Zaklesla se tam ale bokem a pouze jednou nohou, takže náležitost jejího třicetikilového těla přešla na mě. Ať už díky tomu, že jsem jinoch statný, nebo že usoudila, že se sem s kamarádkou nevejde, se odporoučela pryč. Následně už to šlo ráz na ráz. Měli jsme tam čtveřici, která přišla, a že „voni nám támhle drží místo“ a pak se postaví před nás. Byla tam dvojice, která se prostě beze slova postavila mezi mě a ženu, i když jsme se drželi. No a pak tam byla skupinka německy mluvících, jejichž vsírací schopnosti byly nad jakékoli možnosti všech přítomných. Protože už ale za ty roky navštěvování koncertů nemám náladu na někoho, kdo se dokáže vtlačit do mezery, kudy by propiska nepropadla, naše místa jsem zkrátka musel ubránit. A to obzvlášť, když tam už hodinu stojím. Že pak další hodinu stojím před někým, kdo neumí skákat svisle nahoru a pořád mi obskakuje záda, a že tam ženu neustále do hlavy bije hopsající homoděj loktem, to už byla taková třešnička.
Já vím, že to zase vyznívá, jaká to nebyla hrozná akce, že bych raději 380 Kč snědl v desetikorunách a Stelarovu tvorbu odsoudil pro rádio Impuls, ale bohudík to tak není. I když jsem se na pódiu nedočkal něčeho ohromujícího (co do hudby) a občas ve mně mluvil hlásek, že to stejné jsem si mohl pustit doma, ta rozbouřená Akropole a ohromné nasazení všech protagonistů udělalo svoje. Nemám ponětí, jak objemné plíce musí Max The Sax mít, ale předpokládám, že jsou o něco menší než běžná palivová nádrž tryskového letadla. Stejně to tam tlačili do lidí i zpěvačka Beate Baumgartner, baskytarista Stefan Hölzl a bubeník Andreas Lettner. I když poslední dva jmenovaní mi přišli nedocenění, protože neměli tolik prostoru ukázat, co všechno umí. Byla to prostě supr hopsací akce, člověk se tam „vyblbnul“, ale jestli půjdu na další koncert Parova, to říct nedokážu. Asi ne.
Parov Stelar Band – Libella Swing (Live @ Palác Akropolis, Prague, CZE)
Parov Stelar Band – Chambermaid Swing (Live @ Palác Akropolis, Prague, CZE)
Parov Stelar Band – Love (Live @ Palác Akropolis, Prague, CZE)
Pingback: Parov Stelar Band « moje nočná hudba