Budou to pomalu dva dobré týdny, co se O2 Arenou prohnalo tisíce lidí, aby zhlédli vyhlášenou show německých Rammstein. A doteď jsem neměl chuť ani náladu (někdy říkám, že jsem neměl čas) o tom večeru něco sepsat. Tak snad nyní.
Onoho večera stačilo vystoupit z metra a už ve vestibulu stálo dobrých deset překupníků, kteří třímali v rukou lupen. I když byl koncert vyprodaný, mohli jste dorazit klidně s třicetičlenným zájezdem a dostali jste se dovnitř. Protože jsme seděli ve 4. patře, museli jsme obejít celou arénu, abychom došli k jižnímu vstupu, kde samozřejmě byla malá A4 informující, že jsme sem šli úplně zbytečně, protože máme použít vchod číslo 17, který se nachází asi pět kilometrů zpět. Když se člověk dostane konečně přes veškeré rentgeny a detektory (to jsem stejně nikdy nepochopil – vždy pípám jak na lesy, ale nechávají mě projít), musí to zase celé obejít, aby se dostal k eskalátorům do patra. I když bylo nějakých 19:30 (oficiální začátek 20:00), hrozně hustě vyhlížející krutopřísní pupkáči s nápisem „Staff“ na zádech nás odmítali pustit dovnitř.
Když už se to podařilo, kolem té osmé se na pódiu objevili čtyři malinkatý panáčkové, což byli norští Combichrist. Hala nebyla zdaleka zaplněná, člověk si víceméně mohl ještě sednout kam chtěl. Kluci norští s dvěma bicíma, jedněmi klávesami a jedním skřehotalem si odehráli svou půlhodinku a za nějaké nevýrazné odezvy přihlížejících po poslední skladbě rozházeli v pomatení svoje nástroje a odkráčeli do zákulisí. Ta hudba mi upřímně moc neříkala, občas mi přišlo, že se na ní dá leda „rychtit“, občas to byl docela i bordel, ale nic, co bych si doma pustil sám od sebe. Jejich studiové nahrávky jsou navíc oproti onomu vystoupení naprosto mdlé a ploché. Tehdy se prostor začal nepříjemně plnit. Většinou Němci nebo úplnými rodinami od nejmenších po největší. Tak nějak mi přišlo, že až nebezpečně vysoké procento diváků přišlo jen proto, že „ramštajni jsou hrozně hustý a naživo prej dělaj hustý prasárny a tak“. Jak už to tak u živáků Rammstein bývá, kytaristé se prokopali zdí a Till se zase skrz propájel. Hned začali novým rammstein-songem Rammlied. Na programu byly vůbec hlavně materiál z Liebe ist für alle da, takže zazněly pecky jako Ich tu dir weh, Liebe ist für alle da, Haifisch nebo samozřejmě Pussy. Ze starších skladeb zahráli Weißes Fleisch (hrozné překvapení), Sonne, neodmyslitelné Du hast, Ich will, Feuer Frei! a poslední Engel, u které jsem málem umřel blahem. K většině z nových kousků měli pánové připraveny scénky. Z těch byly skvělé k Ich tu dir weh, Pussy a takové příjemně romantické k Frühling in Paris. Při klasikách k Feuer Frei! nebo Engel pak mrazilo. Byla to zkrátka bomba, vidět všechny a všechno naživo (i když jako pěticentimetrové panďuláčky), slyšet všechno tak nahlas (i když ne zrovna čistě…). Jen mi bylo líto, že jsem tam byl takhle nalazen jediný…
Nemůžu říct, že jsem odjel z koncertu úplně smyslů zbaven. Kazil mi to fakt, že jsem pětinu pódia neviděl kvůli debilnímu pantu na plexisklu, že jsem měl z Rammsteinů malý mravenečky, že všude kolem mě seděli lidi, který vůbec nepařili, že jsem neseděl vedle svojí ženy, že všude byly strašný fronty bezohledných a nepřemýšlících lidí, že tam pivo stálo 50 Kč, že to byl koncert na propagaci mého nejméně oblíbeného alba. Kdyby to bylo pět let zpátky, já bych měl se ženou stání u pódia nebo sezení dole, ještě teď bych tam ležel a šla by mi pěna z pusy. Tak snad příště. Teď mi zbývá si jenom hodně nahlas pustit Völkerball.
