Tentokrát dorazili do komorní atmosféry na Strahově jména inklinující k tvrdším věcem. Sludgová Rosetta (USA), doom metaloví Blindead (POL) a progressivně post-hardcorový City Of Ships (USA) měli za úkol rozrážet ticho v pražském klubu a už na začátku prozradím, že obecenstvo dokázali rozparádit více než slušně. Pro kapely to byla česká premiéra, takže obě strany byly nedočkavé a plné očekávání.
Při vstupu se bohužel zespoda neozývaly žádné nástroje a na zdi visel jen smutně nápis, který avizoval o hodinu posunutý začátek. Inu, co s tím člověk může nadělat, že. Do pomalu se plnícího klubu kapely dorazily kolem půl osmé, načež okamžitě začaly s vybalováním. Krátce před osmou tak už na pódiu stála trojce z Ameriky. Pro City Of Ships to byl druhý koncert v Evropě (den předtím hráli ve Vratislavi), ale na jejich nasazení to nebylo zbla poznat. Já jsem je v životě neslyšel, ale po několika vteřinách bylo všechno jasné. Na pomezí post-hardcore a progressive rocku se komíhající sound, který se hnal po prostoru Sedmičky, byl fantastickým začátkem večera. Až mi bylo líto, že u pódia stálo tak málo lidí. Kapela si hraní sama užívala a hrála velmi energicky. Nevím, k čemu bych je přirovnal, ale byla to prostě fantasticky melodická a dynamická jízda, a kdo zůstal sedět u baru, udělal velkou chybu. Čas byl bohužel proti nám, a tak když jako čtvrtý song vyšvihli famózní Praise Feeder a pak skončili, bylo mi to strašně líto. Po čertech skvělá hudba. Letos pánové vydali svůj debut Look What God Did To Us, který určitě stojí za poslech. Na místě bohužel nebyl k zakoupení, stejně jako žádný jiný merchandise (nebo jsem si nevšiml).
Jako druzí se na pódium vecpali početní Poláci. Ti začali okamžitě dávkovat do přihližejících svůj tvrdý doom metal. Každý člen dával do vystoupení svoje maximum, čemuž odpovídalo i zaplněné hlediště. Prořídlý dav se pomalu měnil v tlačenici a v klubu začalo být teplo. Blindead vyšvihli několik songů bez pauzy, která by se ovšem hodila jednomu z kytaristů, kterému neustále vynechávalo kombo a dobrou třetinu celého vystoupení se s problémem potýkal. Na produkovanou energii to nemělo značný vliv a tak poslední Phaze II: Phenomena všechny naprosto uzemnila. Ohromný flák zvuku se prodíral do všech přítomných uší a bylo zábavné sledovat, jak se celá kapela naprosto stejně kýve do rytmu. Po necelých 40 minutách se s námi chlapík s trikem „Epic Fail“ bohužel rozloučil a všichni už jen tajili dech na zlatý hřeb večera.
„Příjemným“ překvapením bylo, když si Michale Armine přinesl na plac notebook od HP a ne obligátní MacBook. No považte, kolikrát jste toho byli svědky. Inu, malá vsuvka, zpátky k dění. Na poslední kapelu večera už bylo u pódia hodně husto, fotografové do sebe šťouchali a všichni se dost mačkali. No a tehdy to přišlo. Naprostá fenomenálnost, epičnost a mohutnost, kterou čtveřice za svou herní dobu vytvořila, nejde popsat. Vokálista naprosto v extázi procházel mezi lidmi, stál na odposlechu a zapojoval ostatní. Někteří si mohli zazpívat, já jsem držel mikrofón, žena mu ho zase podala a všichni ostatní byli prostě k uvytržení. Ohromná dravost a hutnost zvuku, dynamičnost a agresivita bicích a nepopsatelný growl učinil z vystoupení Rosetty naprosto dechberoucí zážitek. Kapela „musela“ ject dokonce i přes deadline dvaadvacáté hodiny, protože dav si prostě vyřval další song. A že stál za to. Pořádný hardcore. Pak už všem vypověděla krční páteř a hlasivky. Tečka.
Naprosto odzbrojující večer. Fantastická jména vykonávající famózní výkony. City Of Ships byli báječným překvapením, jejich vlezlý progressive sound mě teď všude pronásleduje. Chlapům strašně držím palce, protože si zaslouží mnohem větší pozornost. Blindead předvedli asi to, co se od nich očekávalo, a to pořádný metalový výplach. Škoda, že je provázely technické obtíže, ale i tak předvedli hodně povedený kus ze své diskografie. Pro mě bohužel nejslabší článek večera. No a Rosetta. Na to neexistují slova. Po skončení jsem chtěl být zklamán, protože jsem očekával víc věcí z Wake/Lift (jak já jsem si přál Monument!), ale po tom, co tam pánové předvedli, se na ně nelze ani ždibíček zlobit. Naléhavostí a energií nabitých 40 minut, které nestačily. I když kapely dorazily o fous později, než měly, a přišlo se tak o pár minut v Sedmičce tolik ceněného času, večer to byl naprosto bombastický.
