Sigur Rós jakožto post-rockové „jedničky“ nemohli slibovat nic jiného, než naprostou bombu. Jenže dorazili na pražskou Spartu, bez Amiiny a bez dechů. I tak jsem lístek na stání k pódiu uctíval a těšil se na koncert jako blázen.
Dorazili jsme s mou milou na Výstaviště kousek před avizovanou sedmou hodinu. A upřímně, takovéhle fronty by se nestály, ani kdyby prodávali banánové toaleťáky (ehm…). Vchod 31 (ke stání u pódia) měl kupodivu asi nejdelší zástup lidstva v celém areálu. Když jsme se po půl hodině nechali u vchodu osahat, zbytečně si proběhli nějaké to patro a vlezli do špatného sektoru, zamířili jsme tam, kam jsme měli. Dostali jsme slušivé zelené nesundáš-ani-za-boha-pásky na ruku pro znamení, že jsme fakt jako supr lidi a šli se cpát dopředu. Sotva jsme se nacpali, šel jsem stát frontu na občerstvení. Dvě okénka, konstantně sto lidí, inu moc rychle to nešlo a nakonec jsem to vzdal :)
První tóny podmanivého islandského zvuku se začly linout ždibíček po deváté hodině. Kvarteto si na pódium vyšláplo v epesních kostýmech, všude samý flitr, lesk a korunky. Ale na to jsme u kapely celkem zvyklí, že? :) Pódium vypadalo oproti vídeňskému vystoupení hodně zpustle. Chybějící Amiina a dechové uskupení však nescházelo Islaňdanům jen jako kulisa. Absence smyčců a trumpet byla v několika skladbách znát, ale s pokyvem jsem musel uznat, že skupina dokázala vždy přípustně zaimprovizovat. Třeba konkrétně Saglópur byl kytarou slušně zakončen i bez podpory. Samozřejmě do svého setlistu zakomponovali i kousky z posledního alba Með suð í eyrum við spilum endalaust. Skvěle rozjuchaná Inní mér syngur vitleysingur excelentně rozehřála publikum, ale co člověk zažil při hitovce Gobbledigook? Naprostá eufórie a vizuální milkshake za $5. Co se ve mně probudilo, když jsem zaslechl první známé akordy z akustické kytary, to se nedalo popsat. V naprostém rauši jsem odklepal a odkýval celou skladbu (prý jsem byl úplně v křeči :)). Během písničky pustili do lidí hodně, hodně papírků a další vystřelili z pódia. Všude prostě lítaly papírky, do toho do zběsilé tempo… Kousek večera. Na konec přišla klasická a očekávaná Untitled #8 (Popplagið). 12 minut dlouhá vykosťovačka v tajemně vizuálním pojetí, tak přesnému pro skladbu. Když se kolem sedmé minuty prolomily ledy a bicí jen napovídaly, že za chvíli se chystá kapela zbořit pódium, celá hala nedutala a kulervoucí zakončení už jen do všech lidí vyhloubilo díru, která nepůjde zacelit.
Když pominu vynikající výkon Sigur Rós, zbývá kritizovat vše ostatní. Výšky byly docela přepálené, takže při Jónově zpěvu nebo při kytarových sólech trpěly bubínky, stejně jako u opravdu hodně hutných basech trpěl žaludek a srdce. Díky tomu tak museli někteří (včetně nás) po takové Glósóli mimo stání do uličky a rozdýchávat tak rozhozené orgány. Nevím, jestli kvůli nedýchatelnu, basům měnící rytmus organismu anebo nirváně z vystoupení, se tak odebíralo několik bledých lidí vždy do vestibulu, kde se buď akorát posadili a vydýchali, nebo něco horšího. Dále mi trošku bylo líto, když Jón poprosil o přítomné při Með Blóðnasir ke zpěvu, ale místo toho se dočkal naprostého ticha. Ono při pohledu do publika občas bylo k podivu, jak se někteří lidé mohou dostat na koncert této islandské superstár. Ale to asi jen zbytečně rýpu. O nehybných frontách u občerstvení jsem si již zvykl, stejně jako na totálně přecpané prostředky MHD.
Pořádání tak neskončilo naprostým fiaskem, jako u Billy Talent a Anti-Flag, ale mouchy tam byly. Jenže ono to líp to asi nejde. Výkon Sigur Rós byl naprosto dechberoucí a nezapomenutelný. Pokud jste byli ale v Rakousku, je to asi trošku zklamání. Pro nás domácí to byl ale, troufnu si říci, opravdu zážitek. Nepřítomnost smyčců a dechů, nedokonalý zvuk, klasicky pomalejší stánky a někteří zástupci publika tak trošku zkazili celý koncert. Tak jako tak to pro mě byl ale nezapomenutelný večer. Úžasná islandská hudba, s báječným vizuálním doprovodem, v české hokejové hale, s některými, typicky českými, fanoušky. I tak to byla pořád bomba.
Fotky: freemusic.cz
