Abych pravdu řekl, 24 hodin před vlastním začátkem festivalu jsem nevěděl, že se jej zúčastníme. V práci se ale o volné lístky na tuhle „akci roku“ nikdo nehlásil, takže zbývalo jen proštudovat řádně program, nalít benzín do našeho pohybovadla a v sobotu po O se jelo. Po sjezdu z dálnice byly díky bohu všude značky ukazující správný směr k letišti, kvůli čemuž jsem velice nebojácně porušil několik předpisů a otáčel se na křižovatce do opačného směru. Hlavní centrum dění se ale nedalo minout, jelikož tam směřovala drtivá většina všech automobilů.
My jsme měli na denním plánu jako první DevilDriver, na které jsem se docela těšil. Za poslední rok mi nějak přirostli k srdci, ať si říká kdo chce co chce o „mallcore“. Nicméně díky hodinové koloně k areálu letiště a malé rally eskapádě při parkování jsme dorazili do epicentra opilých spáčů a plastových kelímků někdy ve čtyři, kdy se pomalu na hlavní stage ukazovali Anthrax. Ty naposlouchané nemáme, zpěvák nám byl vcelku protivný a hlavně jsme byli rádi, že vidíme alespoň na obrazovku, takže jsme se na patě otočili a šli na Saturn stage, která skrývala pro nás mnohem chutnější jména. Sotva jsme tam ale dobaletili skrz bordel a společensky znavené jedince, kapela se na pódiu balila, a tak jsme ani nevěděli, o co jsme přišli.
S programem to vůbec bylo na štíru. Okamžitě jsme se přesvědčili, že metodické zapamatování z domova bylo naprosto k ničemu, jelikož během dne se program několikrát změnil, což nám bylo zprostředkováno zahuhňáním do mikrofonu na jedné ze stage. Hlavně jsem se nemohl za Boha živého dostat z telefonu na web, takže jsme neměli potuchy ani o tom původním. Zůstávali jsme tak hlavně u Saturn stage, kde se žádná změna lineupu nekonala, a i tak tam byly kapely, na které jsme se těšili víc. Nemluvě o tom, že tam bylo o milion lidí méně a člověk tak neměl z muzikantů půlcentimetrové lego panďuláčky.
Na této „mladší“ stage jsme si tak vystáli místo na Therapy?, aniž bychom tušili, co nás čeká. Jak nás tito Irové oslovili nejspíš vyjádřím tím, že nejzábavnější podívanou byl opilý fanoušek, který se s plným kelímkem snažil hýbat do rytmu, přičemž mu pivo neustále ucmrndávalo na zem. To mu ovšem nevadilo, většinou se jen soustředěně otřel a nadhodil si soustavně padající svetr. Výzvou pro jeho precizní balanc byla ale jeho věru oblíbená písnička, při jejímž rozjezdu rozhodil rukama a půlkou kelímku obšťastnil všechny okolostojící. Když mu nápoje zbyla čtvrtina, šli jsme si najít nějaké místo bez známek jídla a pití, abychom se posadili.
Tam jsme setrvali až do Stone Sour. Ty jsem kdysi za mých mladých let poslouchal protože tam hrají „ti ze Slipknot„, leč jsem je později zavrhl, protože jako Slipknot vůbec neznějí. Co ale naplat, letos se mohl pan Taylor urozdat sebou samým, vystoupení si opravdu užíval, ostatně jako celá skupina. Hráli písně z obou alb, skladbu Bother pak věnovali nedávno zesnulému Paulu Grayovi. Předvedli ale i nějaké kousky z ještě nevydané třetí studiovky, ze které se mi nejvíc líbila skladba Bitter End. Chvíli jsem přemýšlel, proč mi to přijde tak fajn a zároveň povědomé a ten hlavní riff je docela pdoboný tomu z Psychosocial od Slipknotů. Ale co, líbí? Líbí.
Nicméně po nich mělo dojít na námi nejočekávanější jméno, a to Rise Against. Pomyslný vrchol Saturn stage se kryl se Slayery, které jsem chtěl taky trochu vidět, ale nakonec jsem hodně, hodně rád, že jsme zůstali, kde jsme zůstali. Nejen, že Slayeři údajně předvedli docela slabý výkon, ale hlavně Rise Against udělali tak fantastickou show, že jsem musel vypadat jako hotntót, který se snaží pařit, co to jde, a zároveň natáčet stabilní záběry. Byl to naprosto famózní zážitek a mně je teď hrozně líto, že jsme je v Praze nadvakrát prošvihli. Skutečně hodně dlouho se mi nestalo, že úplně každý zahraný song by mi přišel super a že jsem se ani na vteřinku nezastavil a neřekl si, že by to už mohlo skončit. O to víc to ve mně vřelo, když tam pánové zahrály všechny písničky, které jsme měli za naše tajné lásky a šedé myši, které nikdo jiný neposlouchá. Podobnou eufórii zažívala i většina kolem, ať už to dávali najevo házením kelímků s pivem do davu, nebo prostým ječením, hopsáním a hrozením. Samozřejmě se ale jediný opilec, kterému bylo na blití, nepostaví nikam jinam, než za nás. Párkrát si na nás lehnul, a když už to vypadalo, že mi naoranžoval záda, provinile se na nás zakoukal a pak zmizel jako kouzelná babička.
Po tomto zážitku večera jsme si zase šli sednout na naše pytlíky od triček, abychom si náhodou nepotřísnili oděv, a pomalu přemítali, co dál. Metallica měla hrát až od jedenácti, což bylo bezmála za hodinu, a protože jsme neměli ani potuchy, kdo teď na hlavní stage hraje (nejspíš Alice In Chains), dávali jsme odpočinout všem svým zohýbaným partiím. Kus po jedenácté jsme se začali procházet po areálu, protože nebylo co kloudného dělat. Když jsme si na zub koupili nejodpornější pizzu v dějinách světa, jak ho známe, šli jsme se pomalu v půl dvanácté teda jako podívat na ten zázrak, kvůli kterému sem jely tisíce lidí. Jaké bylo překvapení, když jsme přišli akorát na začátek. Páni na pódiu začali hrát starší kousky, které nám tolik známé nejsou, a protože jsme chtěli slyšet něco z Death Magnetic (že bychom zaslechli něco z nenáviděného St. Anger, jsme ani nedoufali), čehož se nám pořád nedostávalo, vydali jsme se k parkovišti, protože jsme nechtěli stát zase v takové zácpě, v jaké jsme tam přijeli. A samozřejmě, že při odchodu začali hrát Broken, Beat & Scarred nebo Cyanide. Ale co už. Z celé Metallicy jsem viděl leda tak činely Larse a koukat na obrazovku… To si můžu s prominutím pustit doma.
Když ještě dovolíte, tak se rozvášním o všem ostatním, než o hudbě. Organizace mi přišla zvládnutá dobře, obzvláště při nutnosti zkoordinování 40 000 lidí, většinou opilých „elektrikářů“ z JZD. Až na ten program, přirozeně. To nám mohli dát alespoň nějaký letáček. Obchodů bylo všude plno. Merchandise „Velké čtyřky“ tam mohl prodávat jenom ti upsaní ďáblu, takže takové triko stálo 600 Kč. Pokud jste nutně netoužili po Metallice nebo Slayerech, dalo se tam obléknout i za polovinu. A ještě jste to měli s úsměvem. Zdárným příkladem budiž pán, který nám prodal tričko se Sepulturou téměř o stovku méně, než na webu. Vše pak korunoval zhulenec o stánek dál s tričkem Misfits. Kdyby náhodou někdo potřeboval, dalo se tam koupit i hnojivo na kytky. Jídlo a pití pro mě bylo spíše příjemným překvapením, kdy jsme na pití nečekali déle jak dvě minuty. Ani ty ceny mi nepřišly příšerné (pivo 40 Kč, červený býk 50 Kč), čekal jsem je alespoň o dvacku horší. Papání bylo už slabší, preclík za 70 Kč nebo smažák s hranolkami bez příboru za stejnou cenu, nás moc nevzrušovaly, ale jíst se musí. Na druhou stranu je docela smutné, že jsme museli jet na metalový festival, abychom si koupili největší trdelník, jaký jsme kdy měli. Bordelu tam bylo samozřejmě hrouda, většinou se to zkrátka házelo na zem, což jsme později činili upřímně i my, když jsem se osobně prodral skrz dav ke koši abych zjistil, že je plný a všichni to hází kolem něj. Vyzkoušet místní toalety jsme odolali, takže se zbývá politovat už jen nad hledáním auta na neosvětleném parkovišti, během kterého jsme stihli ještě takových dobrých šest písniček do zad nám hrající Metallicy.
Zkrátka a dobře, za ty Rise Against to stálo, ale dva a půl tisíce bych za to nedal.
Všechna videa z festivalu
Všechny fotky z festivalu
