Jeden den na oddech a zase pelášit za kulturou. Tentokrát byli na programu bájní Tata Bojs, kterým předskakoval písničkář selFbrush. Palác Akropolis, 26. 2. 2009, 19:00. Rozhodl jsem se, že to zase tak hrotit nebudeme, a se ženou jsme se tak doplahočili k destinaci někdy po sedmé. Přivítala nás enormně dlouhá fronta, která vedla i po silnici někam do pryč. Inu zapřáhli jsme se do ní a za vůně jamajského lupení postupovali. Kupodivu docela svižně, takže za deset minut jsme se už obnažovali u šatny. Dole už ovšem na pódiu stál a brnkal selFbrush, takže jsme si dopřáli tekutiny a šli si vystát místečko. Pražský mistr s kytarou stál před obřím prostěradlem, zpíval něco nejspíš anglicky, do toho hrál mdlé akordy a upřímně jsem si přál, aby šel konečně do zákulisí. Písničkáři mi prostě nikdy nepřirostli k srdci, děsně nudná hudba a často bezmyšlenkovité texty. Proskočil jsem tedy třemi skladbami a úpěnlivě očekával nástup Tatáčů. 
Mezitím jsem studoval vnitřek Akropole, protože podle zpráv tam měla bejt nějaká šahací věc. Než jsem něco stihl zaregistrovat, tak se setmělo a zpoza prostěradla se začly linout první tóny Růžové armády. Díky světelným efektům a onomu prostěradlu dopřáli Tata Bojs publiku naprosto fantastický začátek. Nelze moc popisovat, mrkněte na video. Po fenomálním startu začla salva těch nejlepších hitovek. C.V.A.N., Geometrická, Vesmírná, Nemocná nebo třeba Toreadorská otázka. Skupina si plnohodnotný návrat na koncertní prkna užívala plnými doušky, Mardoša jako vždy pobíhal a skákal po pódiu a hltal atmosféru večera. Bublajs s plicemi průměrného slona za bicími stíhal oblažovat publikum nakažlivými texty a držet rytmus, Vláďa Bára soustředený na kytaru drtil veškerá sóla a Jirka Hradil za klávesami skvěle doplňoval všechno dění na pódiu. Nikdo z kapely jen tak nestál. Všichni navlečeni do košil a kravat pálili do rozbouřených fanoušků jednu pecku za druhou. Za zády se jim mezi tím na plátně linuly barvy a tvary, čimž jsem pak pochopil, o co jde. VJ Clad totiž za kapelou šmátral rukama po desce a podle toho se vyvíjela projekce. Upřímně jsem nepochopil, proč na tom Tatáči postavili zrovna onen koncert, bylo to těžce nezajímavé a nevýrazné, vizualizace ve Windows Media Playeru by mě zabavila na déle. A netuším, proč bych měl sledovat mdlé barvičky, když před nimi vyváděl neúnavný Mardoša. Vyprodanému sálu to bylo ale šumafuk, plátno se dalo skvěle ignorovat, protože kapela vydávala maximum. Baskytarista s vysokým hláskem vyplňoval mezery mezi písničkami ultrasuchými vtipy („My jsme ten koncert chtěli dělat v únoru, protože je právě zima, ale mně je teplo docela, je vám taky teplo?“), které ovšem úsměv vykouzlit dokázaly a diváci ke kapele byli zase blíž. Večer až nepříjemně rychle odbýval, když přišlo překvapení. Bublajs se za bicími do mikrofónu svěřil, že jim do schránky dorazil e-mail od nějaké slečny, která psala o jakémsi Tomášovi, jenž koupil mnoho kolegyním z práce lístek na dnešní vystoupení. No a když je Tomáš tak štědrý, tak že by mohl jít na pódium. Chvíle napětí a spásné zvolání: „To je on! To je Tomáš!“, načež se na prkna opravdu vyšplhal někdo z první řady. Odměnou mu byla skladba Pěšáci, kterou si s Tatáčema mohl zazpívat. Celou dobu po stage poskakoval, občas i narážel do hudebníku, kteří mu to ale s úsměvem neměli za zlé. Posléze došlo na onu puberťáckou skladbu Dostali sme, která nepostrádala agresivitu a značný nádech punk rocku. Když se začli členové kapely loučit, nikdo je nechtěl pustit, až nám z toho pískání málem praskly ušní bubínky. Pro přídavek jsme nemuseli chodit daleko, kapela se po chvíli vrátila a vyšvihla Skovku. Skladba, o které jsem tajně toužil, obecenstvo rozehřála ještě víc, takže jako úplně poslední kousek přišla Hlídací, kdy se Vladimír chopil místo kytary valchy a Mardoša drbátka na záda, které dělá takové to „ňoooou“, když ho otočíte :) Fantastická tečka za fantastickým večerem.
Tata Bojs tak potvrdili, že jsou to snad nejpodceňovanější česká skupina, a že haly a kluby vyprodávají zaslouženě. Přes hodinu jejich největších hitů (chyběla snad jen Maličká nebo Duševní, ale nejspíše kvůli absenci ženského vokálu). S D. jsme si koncert užili snad víc jak úterní Maxïmo Park, pořádně jsme si zahopsali a zazpívali, prostě naprosto dokonale strávený večer. Je mi líto, že jsem kapelu viděl naživo poprvé až nyní, ale snad to v budoucnu několikrát ještě napravím :)
