Stimul fest přivezl zase jednou interpreta, kterého považuji za tvůrce v jednom z nejdivnějších žánrů vůbec. Pro mě. Breakcorový Aaron Funk aka Venetian Snares se tak poprvé ukázal v Praze a já jsem si mohl udělat obrázek, jak to asi tak vypadá na rychtách.
Před tímto zvukovým alchymistou nicméně vystupovala rakouská trojice Radian, které nikdo neřekl jinak než „radiátor“ a která mě nechávala ze studiových alb naprosto chladným. Šumění a občasné plácnutí může fungovat naprosto fantasticky (Fuck Buttons), ale tvorba těchto mistrů mi byla jaksi na míle vzdálená. I když občas začali utvářet vzorce zvuku, které se eventuálně mohly přelít do nějaké strašlivé katarze, většinou končily úplně někde jinde. Respektive nikde. Za to byli odměněni nadšeným potleskem publika. Inu proti gustu…
Překvapením pro mě spíš bylo, že po těch tajtrdlících se prostor Archy docela slušně vyprázdnil a na hlavního tahouna večera už se nikdy nenaplnil. Plusové body ale dávám za to, že se kapela hodně rychle sbalila a nejočekávanější Kanaďan v Čechách si tak mohl vyndat všechna ta svá hejblátka ve velice krátké prodlevě. Těsně před desátou hodinou večerní se pak bez jediného kontaktu s publikem začaly linout z reprosoustav první tóny. Právě se rozjížděla hodina a půl něčeho, co mnozí lidé nepovažují ani za hudbu. Prvních dvacet minut byla hlasitost na příjemné úrovni, kdy mi nepukala hlava a zároveň jsem slyšel všechno. Vepředu se ve snaze chytit nějaký rytmus poskakovalo jako při zásahu elektrickým proudem a všechno bylo zkrátka růžové. Po nějaké době ale nejspíš začaly působit drogy na některé části osazenstva, nebo to zkrátka Aaron rozjel víc, ale zkrátka se vedle nás rozjel hodně slušný moshpit. Netrvalo dlouho a došlo i na nějaký ten crowdsurf, který zprvu končil hlavně facesmashem o zem. Moshpit se nicméně dál rozšiřoval a houstnul, až nabyl velikosti menšího českého města. Účastníci se víceméně snažili držet se ve svém teritoriu. Slovo „snažili“ samozřejmě znamená to, že občas vyletěli a pokáceli několik vedle stojících nešťastníků. Lidí tam pařilo pořád víc a víc, což na atmosféře přispělo, i když člověk musel být pořád ve střehu, jestli ho náhodou někdo nesejme karatekopem do hlavy. Aaron Funk mezitím za stolečkem klopil jednu Plzeň za druhou, jakoby to byly kombajnerky z konzumu a decentně se pohupoval do vlastního nepopsatelného bordelu. Nejsem žádný hluboký znalec mistrovy stodílné diskografie, takže jsem poznal za celou dobu jen Hajnal, nicméně se údajně ptal Where’s Bill?, pak padl Kétsarkú Mozgalom a další maďarské tracky. Ale na to se už musíte zeptat někoho jiného. Na konci se s rozbouřeným davem umělec rozloučil jedním mávnutím, sebral si saky paky (doslova), hodil tam noisovou smyčku jako vystřiženou z ocelárny a šel středem. Lidé nepřestali pařit ani na to hučení a nikdo nevěděl, jestli si dal jenom pauzu na záchod, nebo to už zabalil úplně. Nikdo. Ani zvukaři.
Nemůžu říct, že bych byl odvařený na kost z toho, co jsem viděl. Nicméně to byla hodně zajímavá zkušenost a asi to nejdivnější, co jsem zatím mohl naživo vidět. Z mého pohledu to byla zkrátka rychta, nežli koncert, ale „koncert“ holt takovýto interpreti nedělají. Bylo to fajn, ale jednou mi stačilo.
